ZA PŘÍRODNÍMI KRÁSAMI SRBSKA - NP TARA, DOMOV MEDVĚDŮ I VZÁCNÉHO SMRKU OMORIKA

ZA PŘÍRODNÍMI KRÁSAMI SRBSKA

Balkánský poloostrov je sice součástí evropského kontinentu a není od nás nijak zvlášť daleko vzdálený; po překonání zhruba tisícovky kilometrů se však naráz ocitáme v úplně jiném světě. Ve světě, kde platí jiné tradice i společenská pravidla, jiné hodnoty. Budeme-li vnímavými návštěvníky i dobrými hosty, přinese nám putování po jednotlivých balkánských státech svoje kouzlo, kvůli němuž se sem budeme stále vracet. Nejbližším státem na naší balkánské cestě je Srbsko. Je to krásná země se zajímavou přírodou a sakrálními i světskými památkami, které stojí za to si prohlédnout.

 NÁRODNÍ PARK TARA – DOMOV MEDVĚDŮ I VZÁCNÉHO SMRKU OMORIKA 

 

„Když po dvou kilometrech chůze pojednou objevuji v bahnité lesní cestě několik velkých stop medvěda, celá výprava najednou zpozorní. Bezstarostné šlapání je to tam, všichni si začínají pečlivě obhlížet okolní les, kterým procházíme. Objevují se další stopy a zdají se být čerstvé – v jednom místě dokonce zřetelně ucítíme medvědí pach. Obezřetně postupujeme dál, Dušan si bere z hromady dřeva do ruky dřevěnou baldu – medvědobijku.“

Národní park TARA se rozkládá ve stejnojmenném pohoří v západním Srbsku, jež je součástí Dinárských Alp.  Skládá se z řady samostatných masivů, jejichž výška se pohybuje mezi 1000 – 1500 metry, navzájem oddělených hlubokými soutěskami. Největším předělem je kaňon Driny, hluboký 250 – 1000 metrů, tvořící hranici s Bosnou a Hercegovinou. Lesy jsou zde zachovány v takřka neporušeném původním stavu, a proto se tu udržela zvířena jinak velmi vzácná: medvědi, rysi, kamzíci, vlci, tetřevi a orli. V parku žije údajně 45 medvědů, z celkového počtu 60-ti volně žijících v celém Srbsku a lidem se prý zatím vždy vyhýbají.                           Národní park je krasovou oblastí s jeskyněmi, závrty a prameny a je i místem výskytu endemického smrku omorika, jež má daleko štíhlejší korunu než všechny ostatní jehličnany a dostal se i do znaku národního parku Tara.                                       

Turistickým centrem národního parku je Mitrovac uprostřed náhorní plošiny, dostupný jednak z východu po silnici z údolí od města Bajina Bašta a jednak ze severu od vodní nádrže Peručac na Drině. Při příjezdu ostře stoupající silnicí od Peručace najdeme na okraji střediska po levé straně informační kancelář, kde se dají sehnat turistické mapy (140 Dinárů), naproti je Minimarket s množstvím rozličného zboží, včetně potravin – otevřeno 7-15 hod., v sezonu do 17. hod. Od něj vede silnice vpravo nahoru k restauraci Etno s velice dobrou a levnou kuchyní, vlevo pak k jezeru Zaovine. Půldruhého kilometru od centra Mitrovace jsou na loukách náhorní planiny rozesety ubytovací objekty, od pokojů v soukromí po pronájem celých chat.

 

ZA VÝHLEDY Z BANJSKÉ STENY DO KAŇONU DRINY

K vyhlídce Banjska stena (psáno cyrilicí), se vydáme od silniční směrovky u Minimarketu silnicí vpravo nahoru. Na konci Mitrovace přechází silnice v makadamovou lesní cestu, jež začne zvolna stoupat do vrchu. Cesta, vedoucí hustým lesem, jež je místy osazená naučnými tabulemi, je poměrně zdlouhavá. Po šesti kilometrech dojdeme k zastřešenému turistickému odpočívadlu s ohništěm a kohoutkem s pitnou vodou. Dřevěná tabule se šipkami nás vede rovně k vyhlídce Banjska stena. Značku zákaz vjezdu místní zcela ignorují a dojíždějí ještě kilometr

až k odbočce k pěšině do svahu na vyhlídku. Po vystoupání pár desítek výškových metrů se ocitáme na okraji plošiny nad vysokými skalními stěnami Banjska stena, s upravenou dřevěnou vyhlídkou a krytým odpočívadlem. Cesta z Mitrovace sem trvala asi 2 hodiny.

Kocháme se nádhernými výhledy na hluboký kaňon řeky Driny s vodní nádrží Peručac a na horské masivy Bosny a Hercegoviny, jež se zvedají od protilehlého břehu. Nedaleko od první vyhlídky se po pravé straně nachází na hraně skály druhé vyhlídkové místo, z něhož můžeme sledovat další úseky řeky Driny a bosenské území naproti.

Jelikož se nám při zpáteční cestě nechce stereotypně šlapat nezáživnou lesní cestou, vymýšlíme podle mapy neznačenou okružní trasu. U rozcestníku s odpočívadlem nabereme z kohoutku dostatek pitné vody a vydáváme se lesní cestou vlevo, podle šipek směr Aluga a Rastište. Cesta už je bez značení a dle mapy se snažíme držet více vpravo. Po zjištění, že medvědi se v této lokalitě opravdu vyskytují, velice obezřetně pokračujeme dál poměrně dlouhým klesáním, jež nás však táhne stále doprava. Jelikož by však cesta měla zatáčet spíše vlevo na náhorní planinu, zjišťujeme, že toto rozhodně není ten podle mapy naplánovaný správný směr. Takže se otáčíme zpět a stoupáme zpět k rozbočení lesních cest, kde volíme směr doprava. Tak jak se cesta zprvu jevila být konečně tou pravou, jelikož stále stoupala mírně nahoru k planině uprostřed lesa, tak se najednou stávala menší, až se ztratila úplně. Morálka výpravy poněkud poklesá; naštěstí je stále slunečno a k návratu dosti času. Připadáme si jako indiánští stopaři, když propátráváme terén a hledáme nějaké známky stezky či stop, zanechaných zde lidmi. Objevuji stopy koňských kopyt a těch se nyní držíme; prodíráme se jalovcovými keři, až se dostáváme na malebnou lesní mýtinku. Jako v knize od Marka Twaina si připadáme po objevení torza malého loveckého srubu, který jsme pojmenovali „chaloupka strýčka Toma“.

Po pauze na doplnění energie a nezbytném focení pokračujeme stezkou po koňských kopytech dál. Někteří účastníci výpravy (skoro všichni) počínají reptat, když se z koňské stezky stává bahnitá, těžce průchodná „tankodromová“ dráha. Těch řečí a projevů nedůvěry ve vedení trasy, co si musím vyslechnout – nakonec však po všech útrapách průchodu divokým terénem vystoupáme na makadamovou cestu a zcela správně intuitivně volíme směr vlevo. Nyní už reptá pouze ženská část výpravy, jež už nevěří, že ještě někdy chytíme správný směr. Nakonec se ukáže, že směr držíme dobrý, takže se vyloupneme z pralesa na starou známou značenou spojovací cestu do centra Mitrovace. Zde výprava dnešní 22 km dlouhé putování končí degustací výborné místní krmě v Etno restauraci.

 

KALUDERSKE BARE – PŘES BOROVO BRDO DO KAŇONU RAČA

 

K východisku této túry se přesuneme autem z Mitrovace asi 15 km vpravo, směr Bajina Bašta, do vesnice Kaluderske Bare. Za křižovatkou na okraji vesnice, před klesáním silnice na Bajinu Baštu se nachází Vila Tara s ubytováním a restaurací a možností parkování.

Cesta k vyhlídce Vidikovac Crnjeskovo

Vydáváme se po silnici dolů směrem na Bajinu Baštu, kde u křižovatky pod vesnicí odbočíme vlevo k dřevěnému rozcestníku, jenž ukazuje 2,4 km ke klášteru Manastirski stanovi a 3,3 km k vyhlídce Vidikovac Crnjeskovo.

Chvíli stoupáme silnicí vlevo mírně do kopce, míjíme nádherně kvetoucí louky a po kilometru odbočíme u dřevěné tabule se žlutou šipkou a cyrilicí psaným nápisem Hotel Beli Bor vlevo na pěšinku, vedoucí zelenými kvetoucími loukami zvlněnou krajinou s hlubokými lesy v údolí pod námi. Malebná pěšina vystoupá k bývalému tábořišti s přípojkami elektřiny, ještě z doby bývalé Jugoslávie, nad nímž stojí na vršku kopce tři staré dřevěné chalupy s doškovou střechou, jakožto památník starého srbského lidového stavitelství.

Pěšina pokračuje mírně dolů loukami okrajem bývalého kempu kolem hotelu Beli

Bor. Kvůli absenci turistického značení se dotazujeme ochotné domorodky na správný směr k vyhlídce, přičemž okamžitě zjišťujeme rozdíl významu některých srbských a českých slov. Jít „právo“ tu znamená pokračovat rovně, což naštěstí zjistíme, když na nás tato ochotná paní volá, že jsme doprava odbočili špatně. Doprava se tu totiž řekne „désno“. Na vrcholu stoupání silnice nad hotelem je v zatáčce dřevěný rozcestník směr Vidikovac – Borovo Brdo – Manystyr srpskich svetitela.

Šotolinovou cestou projdeme osadou Ledenice, kolem rozkvetlých luk a pasek až

k odpočívadlu na okraji lesa před koňskou farmou. Rozcestník ukazuje směr vpravo

lesní cestou ke starému klášteru s modlitebnou a venkovním posezením pod

košatými stromy, odtud vzdálenému půl kilometru. Nedaleko odtud stojí u cesty

dřevěný rozcestník, ukazující vpravo dolů cestu lesem k vyhlídce Vidikovac Crnjeskovo. Po zhruba půl kilometru sestupu stojíme na vyhlídce na skalním výběžku, z níž se otevírají kouzelné pohledy jednak na kaňon Rača, nad nímž ční zalesněné horské hřebeny a jednak do údolí řeky Driny s městem Bajina Bašta.

Vrátíme se nahoru k rozcestníku za monastýrem a po směru šipky vlevo směr Borovo brdo (950m) pokračujeme lesní cestou na tuto vyvýšenou lesní mýtinu, na níž je zbudovaný památník boje I. Partyzánské brigády v době II. světové války. V tomto přírodním amfiteátru s lavicemi a stolky si dáme příjemnou pauzu s občerstvením z vlastních zásob.

K dalšímu postupu navrhuji zkratku neznačenou lesní cestou dolů do údolí potoka

Jarevac v kaňonu Rača, což je některými účastníky výpravy přijímáno s nedůvěrou v moje intuitivní navigační schopnosti. Nakonec se tato lesní cesta, jež se ze sedla na louce pod Borovým brdem spouští vpravo dolů, ukáže jako naprosto správná volba a my jsme po kilometru chůze u vodní nádrže Brana Jarevac. Kolem ní vede soutěskou vlevo podél potoka značená pěšina, jež místy divokým terénem proti toku potoka Jarevac vystoupává po šesti kilometrech od Borova brda na okraj obce Kaluderske Bare.

Celá trasa měří asi 18 km.

 

 

 

 

PREDOV KRST – CESTOU NECESTOU NA VYHLÍDKU KOZJI RID (1591 m)

 

K poznávání západní části náhorní planiny Tara, oddělené hlubokou soutěskou Klisura Derventa se přesuneme autem z Mitrovace dolů serpentinami do Peručace, kde se na první křižovatce pod kopcem dáme vlevo kolem jezera. Projedeme dřevěnou bránu Národního parku a pokračujeme vlevo nahoru soutěskou, kolem malého pravoslavného kostelíka až do sedla Predov krst. Stojí na něm hájenka i Lovecký dům, ovšem bez možnosti občerstvení pro turisty. Alespoň, že se tu nachází parkoviště, kde je možno odstavit vozidlo.

Od rozcestníku vylezeme po značce cestou do svahu nad sedlo směrem na Milankova ravan a Kapetanova voda. Vylézáme z lesa na malebné náhorní louky s krásnými pohledy na krajinný reliéf této části národního parku Tara. Zhruba po šesti kilometrech se u osamoceného stavení ve svahu stáčí polní cesta vpravo nahoru k rozcestníku s odpočívadlem Kapetanova voda. Šipka ukazuje vlevo směrem k vyhlídce Kozji rid, na níž bychom se rádi podívali. Po dalších třech kilometrech chůze cesta najednou končí na travnatém sedle pod vrcholem, zarostlým hustým pralesem. A jsme takříkajíc opravdu v „kozí řiti“; nejenže není nikde vidět značka, ale ani nic, co by připomínalo alespoň pěšinu. Nezbývá nám, než v rojnici prolézat hustým křovím a hledat, což nakonec přináší výsledek. Značení v podobě červených koleček tu asi naposledy využívali Titovi partyzáni, neboť je často schované v hustém křoví, které za tu dobu obrostlo stromy se značkami. Tudíž se dále pohybujeme jak pátračka od stromu se značkou k další značce asi půldruhého kilometru. Nakonec staneme poškrábaní, ale spokojení na okraji skály Kozji rid a kocháme se pohledem do hlubokého kaňonu, v němž se v dáli leskne tyrkysově zbarvená voda Driny. Zpáteční cesta je již v pohodě po stejné trase, celý výšlap měří kolem 18 km.

 

 

OBJEVNĚ-BLUDNÉ PUTOVÁNÍ MEZI PLANINAMI LJUTO A DOBRO POLJE

Za poznáním krajiny, jež se rozprostírá nad malebným členitým jezerem Zaovine se vydáváme od chaty na planině Krnja jela makadamovou silnicí směrem k jezeru. U dřevěného rozcestníku se dáváme vlevo do mírného svahu ve směru Mokra Gora, Zborište, kde nahoře u cesty procházíme kolem velkého kamenného kříže Tankosin grob.

Tankosin hrob je důležitým mezníkem na planině Tara, jenž je zanesen do všech topografických map na Taře. Nachází se na křižovatce, od níž vede cesta k Mitrovaci (5 km), na druhou stranu k osadě  Sekulića voda (2 km) a dál do Mokre Gory (15 km). Jedná se o osamělý hrob, který není v Srbsku běžný. Slavný hajduk Tankosic Jelisavčić byl pohřben na místě, kde podle tradice v zimě 1883 ve svých šedesáti letech umrzl.

Z osady Sekulića voda s malým hřbitůvkem ve svahu, odkud se otvírá zajímavý pohled na jezero Zaovine pokračujeme k okraji rozlehlých luk náhorní planiny Ljuto polje s cyrilicí psanou tabulí PARK PRIRODE Šargan-Mokra Gora u rozcestí. U rozcestí tří polních cest je ovšem naprostá absence jakéhokoliv turistického značení. Oproti tomu jedna zakoupená turistická mapa NP Tara má vyznačeny u tohoto rozcestníku dvě značené turistické trasy, jež se mají později spojovat, zatímco druhá turistická mapa má vyznačenu pouze jednu značenou trasu. To je ovšem v dané chvíli zcela jedno, neboť v terénu zde jaksi turistické značky chybí. Až nyní, s pomocí dostupných informací si dokážu rekonstruovat prošlou trasu. Ta směřovala od rozcestí vlevo cestou rozlehlými malebnými kvetoucími loukami s opuštěnými starými salašemi, kolem mokřadu Krajića blato. Po mírném stoupání dvoukilometrovým lesním úsekem se dostáváme na rozlehlé náhorní louky Dobro polje a stále se snažíme postupovat hlavní cestou. To už ale tušíme, že nejsme tam, kde jsme podle plánu měli být. Krajina je ovšem pro romantiky a fotografy velice zajímavá, poměrně opuštěná; staré dřevěné salaše zapadají do krajiny a vytvářejí malebný ráz. Nakonec se nám podaří objevit na samotě v lese živáčka; od stařenky se dozvídáme, kdeže jsme se to vyloupli a kam máme pokračovat, abychom dosáhli silnice Kaluderske Bare – Mitrovac. Než vyjdeme z lesa na silnici, čeká nás ještě dobrých šest kilometrů šlapání, ale cíle dosáhneme. To už máme v nohách asi 22 kilometrů a nyní zjišťujeme, že po silnici nám chybí do Mitrovace dalších 25, což nedáme. Je rozhodnuto rozdělit výpravu na menší skupinky a pokusit se stopovat. Po počátečním neúspěšném stopování a odšlapání několika kilometrů po silnici se nám s Alčou nakonec podaří zastavit dobré lidi, kteří nás dovezou do Mitrovace. Poslední kilometr k naší chatě, v níž trávíme tuto dovolenou, spěcháme, abych rychle sedl do auta a dojel zpět pro další členy výpravy. Na chatě jsme překvapeni, že Jarda Šókala už tu je, hezky vysprchovaný se chystá smažit svoje avizované bramboráky. Dušana s Renatou zastihuji v radostném očekávání našeho vozidla na trase u silnice.

 

 

 

PRAKTICKÉINFORMACE

 

DOPRAVA DO NP TARA:

Brno – Bratislava-Budapest-Szeged-Beograd-Valjevo-Bajina Bašta-Peručac-Mitrovac = 1020 km

 

 

POUŽITÉ MAPY:

TURISTIČKA KARTA – Markirane turističko-pešačke staze Tare 1:100 000

NACIONALNI PARK TARA – Planinarsko-turistička karta 1: 50 000

 

 

 

UBYTOVÁNÍ :   Vila TIJANA Mitrovac – Krnja jela

                           maj. Milojko Novakovič (Beograd) tel. +381 61 6987870

                           e-mail: milojkonovakovic@gmail.com

                           Hezká, útulná dřevěná chata pro 6 lidí, vybavená kuchyňkou, WC a  

                           sprchou, obývací pokoj s krbovými kamny

                           - cena 5 € / osobu

 

 

 © Text a foto Josef Franc