Za skalními vyhlídkami nad řekou Labe

Neboli také putování nad Porta Bohemicou.

Nastal opět den, kdy se sluníčko rozhodlo před nástupem zimy ukázat své hřejivé paprsky. Po předchozích sychravých dnech jsem tedy tento den nemínil promarnit nějakým posedáváním a vyrazil jsem se podívat na naši řeku Labe- z výhlídek, o kterých jsem zatím pouze slyšel, teď tedy ještě zbývalo, abych se do míst se skalními vyhlídkami dostavil osobně.

Ráno jsem se někdy kolem půl osmé vyhrabal z postele, opět venku obstaral, co bylo třeba, zatopil jsem v kamnech, nasnídal se a ještě, než jsem i z fenkou Rinou vyrazil, tak jsem své ztuhlé tělo šel rozhýbat se sekerou v ruce a dřívím pod ní. Ono, aby bylo v chalupě teploučko, tak je také zapotřebí ho nějak zajistit. Něco jsem tedy nasekal a pak už jsme tedy z Rinou vyrazili na procházku.

Nasměrovali jsme si to směr Chotiměř a pak na vrch Dobrá, námi domácími nazývaný Dobraj, proto ho i tak dál v článku budu takto nazývat. Jedná se o rozložitý kopec s velkou planinou nahoře rozprostírající až nad Malé Žernoseky. Jsou tu odtud krásné výhledy na České středohoří žel narušované rozestavěnou dálnicí D8.

Chotiměř jsme prošli svižným krokem a až u místních chlívů jsem Rinu pustil z vodítka, aby se mohla volně pohybovat a moje ruce si odpočinuly a byly plně k dispozici na focení. Několikrát jsem se otáčel za sebe, tak abych odhadl, kdy budou nejlepší momenty na focení středohorských kopečků, když taková situace nastala, párkrát jsem secvakl spoušt a snímky byly na světě. Milešovka už měla sněhovou čepici a i Kletečná byla ze severní strany zasněžená. Jak jsme tak z Rinou kráčeli, tak jsme se náhle objevili v zahrádkářské kolonii na Dobraji a potom i mezi vinicemi. Nasměrovali jsme si to nejdřív na novou vyhlídku za vinicemi- nachází se tu mimochodem nově postavená zvonička a pak už jsme pokračovali směr skalní vyhlídky a ves Litochovice. Jen dodám, že cesta až do Litochovic je značená zelenou turistickou značkou a je to pouze pěšina, žádná široká cesta.

Ze začátku cesta vede pouze lesem, ale podle vyprávění jednoho Maložernoseckého obyvatele se vyhlídky měli objevit co nevidět a to se také potvrdilo. Už mezi stromy byla zřetelná mohutná Skála, ke které se ale člověk, ale i pes musí vydat dolů po strmějším srázu. Strmost jsem poznal hned a na vlastní pozadí, to když mi uklouzla noha a já se kupodivu celkem pohodlně posadil, spadané listí udělalo své. Po tomto zážitku jsem i z Rinou už dorazil na Skálu a zpozoroval jsem první hezký výhled na Porta Bohemicu z řekou Labe. Jenže pro mě tady začalo jedno dobrodružství v podobě průzkumu skalního útvaru a přitom se mi myšlenky opět stočily na jednoho skalního odborníka ze Zlínska, nemusím asi konkretizovat. Opět se ve mně probudila chuť trochu zariskovat a začal jsem zkoumat, kudy se na tuto Skálu vyškrábat, jenže po několika pokusech jsem to raději vzdal, protože lepší je v čas zarazit, než si vaz srazit, počítám ale, že správný ,,skálolog“ by se nahoru vyškrábal. Tak jsem po mých nezdařených pokusech vyškrábat se na Skálu šel z Rinou zpět na horu na cestu. Odtud jsme dále kráčeli vstříc dalším objevům.

Po chvíli jsme narazili k další pěšince, která nás dovedla k jediné oficiální, značené skalní výhlídce. Výhledy jsou tu opravdu krásné, tak jsme tu nějakou dobu zůstali a pak jsme pokračovali dále. Při cestě jsme narazili ještě na další výhlídky. Pak už ale nastal výškový zlom, který jednou musel přijít, protože pořád jsme se nacházeli vysoko nad údolím a při tom Litochovice, nacházející se dole u Labe, byly už na dohled. Klesaní bylo ale celkem v pohodě, ještě ale, než jsme se z Rinou spustili dolů, tak mě zaujal hezky zachovalý hraniční kámen z takzvané Tereziánské doby, tedy období, kdy u nás vládla Marie Terezie. Podotýkám, že tyto hraniční kameny jsou dnes stále platné, i po cca 200 letech. Udělal jsem snímeček hraničáku a už jsem to z Rinou ,,pálil“ směr dolů do Litochovic. Sem jsme došli a zašli jsme ke kotvišti na Labi, jsou tu stále dobře patrné, hlavě na domech, letošní povodně. Zde jsme se ale déle nezdržovali a vydali se na cestu zpět na Hrušovku.

Aby to byl okruh, jak má být, tak jsme to vzali po silnici z Litochovic do Chotiměře. Silnice je to klidná, jen sem tam se výjimečně objeví nějaké to vozidlo, jenže já jsem takový průzkumník- dobrodruh a touto silnicí jsem se nehodlal celou dobu řídit, tak jsem z Rinou zamířil k Dobkovičskému dálničnímu mostu, s tím, že ho podejdeme a půjdeme rovnou do Dobkoviček, další cíl naší cesty. Ale musel jsem hodně rychle změnit plány, protože jsem úplně zapomněl na to, že je ve volném terénu poněkud mokro a že pohybovat se v něm není reálné. Přesvědčili mě o tom slušné ,, podpadky“ ze zeminy na botech. Tak jsme po okraji pole šli zpět na silnici, protáhli jsme se bujnou vegetací a pak se už dostali po dalších peripetiích zpět na silnici směr Chotiměř a Dobkovičky. Zde jsem na vedlejší cestě k dálnici očistil své boty a pak už sem z Rinou vyrazil k Dobkovičkám a odtud hruškovým sadem opět na Hrušovku.

Skalní dobrodružství s krásnými výhledy na Porta Bohemicu a Labské údolí jsme z Rinou úspěšně zvládli a nezbývá nám tedy, než si zase naplánovat nějakou další procházku po krásném Českém středohoří.