Za turistickými známkami na Berounsko

Za turistickými známkami na Berounsko

Jaro nezačalo dobře. Jakési neidentifikovatelné zdravotní potíže v oblasti břišní dutiny, které se projevovaly při zatížení, mně neumožňovaly pořádně rozjet cyklistickou sezónu. Vždy když se již zdálo, že vše bude v pořádku, trasa kolem 60 km ukázala, že optimismus není na místě. Výjimečné období, kdy jsem se cítil v pohodě, umožnilo zrealizovat plánovanou vyjížďku na Berounsko.

Na kole jsem se chtěl přesunout do Rokycan, po kolejích se dopravit do Zdic a odtud začít kořistit chybějící turistické známky.

Byla středa, hezké a příjemné počasí, kolo po odborné prohlídce, ale den nějak blbec od začátku. Z domova jsem vyrazil s dostatečnou časovou rezervou, abych neměl v Rokycanech problémy s nákupem jízdenky a naložením kola do vlaku. Jaké ale bylo moje zděšení, když jsem 5 km od domova zjistil, že jsem cestovní brašnu s doklady a penězi nechal doma v chodbě! Nezbývalo než se otočit, v itineráři zaznamenat prodloužení trasy o 10 km, vrátit se domů a smířit se s tím, že z Rokycan pojedu rychlíkem o hodinu později. Když jsem se blížil k rokycanskému nádraží, kontrola času ukázala, že bude-li mít vlak zpoždění a zvýším-li rychlost dal by se třeba stihnout rychlík v původním termínu. Takticky jsem počítal i s rekonstrukcí trati mezi Chebem a Plzní, která by mohla rychlík zpozdit (později jsem zjistil, že rychlík jel z jiného směru). Rychle jsem tedy pochodem podjel trať nedaleko nádraží a při vjezdu do jeho areálu právě nějaký vlak přijel. Zastavil stranou od budovy nádraží. Rychle jsem se zeptal průvodčího, jedná-li se o rychlík na Prahu. Potěšil mě odpovědí, že nikoliv, a byl jsem rád že nemusím naskakovat bez jízdenky. Svižně jsem se přesunul k pokladně a vyžádal si jízdenku do Zdic. Paní pokladní mě sdělila, že vlak stojí ve stanici, ale na to jsem bodře odpověděl, že osobákem nechci, že jedu rychlíkem! Její udivený pohled jsem ignoroval. Rychlík za chvíli přijel, v poklidu jsem naložil kolo a usadil se vedle něj v uličce. Vždyť Zdice nejsou daleko. Rychlík zastavil podle předpokladů v Hořovicích a já už se chystal pomalu vystupovat ve Zdicích. Tam ale vlak nejevil žádnou snahu ani o zpomalení a o zastavení už vůbec ne! Co teď? Bylo třeba vyřešit dva problémy: Jeden s jízdenkou, druhý se změnou trasy, protože jsem počítal se zahájením cesty ve Zdicích. První problém vyřešila paní průvodčí. Když jsem jí vysvětlil, že můj omyl vznikl z toho, že jsem se domníval, že rychlík staví ve Zdicích stejně jako před třiceti lety, shovívavě se usmála a protože jsme již byli skoro v Berouně, ani nechtěla doplatit jízdné. Druhý problém vyřešila mapa, našel jsem odpovídající výjezd z Berouna tak, abych se dostal na svojí první zastávku, na Křivoklát. Změna znamenala další navýšení kilometrů k původně plánované trase.

Z Berouna mě čekal výšlap do kopců přes Hudlice a Nový Jáchymov. Utěšoval jsem se nadějí na sjezd do Roztok na Berounce. Z Roztok je to na Křivoklát co by kamenem dohodil. První pokus získat turistickou známku jsem učinil dole ve vesnici v informačním centru. Neúspěšně, vždyť byla středa a tam je otevřeno v úterý a ve čtvrtek! Nezbývalo než se vyškrábat na nádvoří hradu. Tam jsem vtipně požádal o turistickou známku Karlštejna a byl jsem prodávající slečnou jemně upozorněn, že jsem někde jinde. Ale nakonec vše dobře dopadlo a první úlovek jsem měl v kapse.

Na další cestu jsem se těšil. Krásná cestička podél Berounky s výhledy na řeku i její protější břeh. Nedalo mi to a na chvíli jsem zastavil na travnatém břehu, shodil ze sebe cyklistický dres (potřeboval taky trochu oschnout), opětoval pozdrav skupinky vodáků a kochal se krajem Oty Pavla.

Nezabuzice a osoba J. Fraňka mi nic neříkaly, ale jsem poctivý sběratel, a tak jsem turistickou známku z jeho pamětní síně musel získat. Nezabuzice jsou kousek od toku Berounky, ale dostat se do nich znamená zabrat a vyšlapat poměrně strmé stoupaní vzhůru z říčního údolí. Internet upozorňoval, že se získáním známky mohou být problémy. Pamětní síň je zavřená, ale cedulka s informací, že známku prodávají ve vedlejším domě byla pravdivá. Asi sedmiletá holčička zavolala maminku a obchod byl rychle uzavřen.

Čas pokročil a bylo nutné poobědvat. A kde jinde když ne v restauraci U Rozvědčíka, další to památce na O. Pavla, ale i J. Fraňka. Hranolky se sýrem v pohodovém a kupodivu klidném prostředí (prázdniny se teprve rozbíhaly) chutnaly a počáteční trampoty dnešního putování byly zapomenuty.

V tomto kraji jsem se již několikrát pohyboval. Velkým zážitkem byla jízda kolem Berounky po velkých povodních v r. 2002, kdy v korunách vysokých olší bylo možno spatřit osm metrů nad hladinou řeky tu kusy oblečení, tu kusy nábytku. I s Bohuš už jsme zde byli na kolech. Ubytovali jsme se tenkrát v Hostinci Krále Václava IV. v Točníku a trochu projeli tento kraj. Při obědě U Rozvědčíka bylo tenkrát tak nabito, že jsme měli problém najít místo k sezení. Vrcholila vodácká a turistická sezóna.

Z tohoto putování jsem věděl, že před další zastávkou a známkovým místem ve Skryjích mě čekají opět galeje v podobě strmého klikatého stoupání od řeky vzhůru. Údolí Berounky je ale nádherné a nějaké ty útrapy se již vydrží.

Zastavil jsem na návsi ve Skryjích, zamknul kolo u okapové roury a šel navštívit památník Joachima Barranda se zkamenělinami trilobitů a koupit turistickou známku památníku a hradu Týřova. Nalezené zkameněliny jsou pozoruhodné, i když jsem si představoval expozici rozsáhlejší. V souvislosti s Týřovem jsem mírně porušil svoji zásadu kupovat jen turistické známky míst, která jsem navštívil. Zajet na týřovskou zříceninu však již čas nedovoloval. Bylo nutné se obrátit směrem k domovu. Kousek za Skryjemi však končil ten díl cykloatlasu, který jsem si vzal s sebou. V tom, že jsem další list nechal doma byl kus frajeřiny, věřil jsem si, že už jsem tuto oblast několikrát projel, a že mi stačí držet základní směr. Tento mýtus platil do okamžiku, než jsem se ocitl na křižovatce, na které mi jména obcí na ukazatelích směru nic neříkala. Bylo tedy nutné jet podle citu a hrubé orientace postupně přes Podmokly, Hlohovice, Vejvanov. Výsledkem byly několikeré návraty na původní místo a najetí dalších kilometrů navíc. Nakonec jsem se přece jen dostal do vytoužené oblasti v blízkosti Radnic a po ověření několika směrů hlavně ve Skomelnu jsem našel ten správný, přes Osek do Rokycan a domů.

Zbytek krkolomné, ale nakonec krásné pouti, která celkem měřila 135 km, proběhl bez zvláštních událostí. Bohužel, v tomto roce to byla první a ze zdravotních důvodů poslední stovková trasa.

Fotogalerie