Za zámkem Thunů do Jílového u Děčína

Za zámkem Thunů do Jílového u Děčína.

 

            Byla jsem tu kdysi moc a moc dávno, ale vím, že zámek byl zavřený a tak jsem jen pochodila městečkem a říkala si, že v budoucnu se sem ještě podívám a dozvím se něco více jak o zámku, tak o historii okolo něj. Věděla jsem, že Thunové museli daleko honosnější zámek v Děčíně opustit a vybrali si ke svému bydlení tento malý zámek v Jílovém. Nějaké bytové vybavení si z děčínského zámku odvezli, ale byla jsem zvědavá jak zámek vevnitř vypadá, co po Thunech zbylo, neboť tu pak po jejich opuštění sídlila i nějakou dobu Stráž  národní bezpečnosti a nejen oni ale i další…a majetek, jak jsem se doslechla tehdy přímo z místních pramenů byl rozkraden, spálen a odvezen neznámo kam…a chtěla se také projít parkem, kam Thunové převezli jak kašnu, tak gloriet z Děčína na jeho výzdobu, aby jim aspoň trochu připomínal  Děčínský zámek a krášlil místo, které obývali po jeho opuštění.

Nad městečkem Jílové se vypíná rozhledna Sněžník, neboť leží skoro v jeho úpatí, kterou nechal tehdy vybudovat hrabě František Thun. Původně byla určena k měření map, ale později si pan hrabě uvědomil, že bude lepší, když bude sloužit pro potřebu výletníků a tak ji nechal zpřístupnit v r.1864. A tam tehdy také zamířily naše kroky po návštěvě Jílového. Později jsem tuto rozhlednu chtěla navštívit znovu, ale byla léta zavřena pro havarijní stav. Povedlo se mě to až asi tak před 5lety.

            Ale k mé návštěvě města Jílového…    Písemně bylo toto městečko doloženo podle listin Karla IV. již r.1348. Kdysi se městečku Jílové říkalo Eulau – což značí Údolí sov, jak mě vysvětlila paní průvodkyně na zámku a tak právě sova zůstala i v erbu rodu Thunů. Položila jsem ji totiž otázku, proč tu vidím občas nade dveřmi sovy…a tak to bylo vysvětlení. Zamyslela jsem se nad tím, když jsem stoupala ke zdejšímu Kostelu Nejsvětější Trojice po prohlídce zámku. Ano, městečko se vskutku nachází v údolí, jak jsem tak na něj koukala s vrchu od kostela a zřejmě těch sov se tu asi vyskytovalo dost - tolik moje úvaha, anebo další variantou je, že sova je znak moudrosti, proto si ji oblíbil zámecký pán, a to bude asi pravděpodobnější verze.

            Před tímto zámkem, který obývali Thunové po přesunutí se z děčínského zámku, kdy ho nabídli za dlužné daně našemu státu a přesídlili se natrvalo do Jílového, to ale nebýval vždy zámek, který ani tak nějak romanticky coby zámek nevypadá. Bývala to původně tvrz, ze které byl později v r.1370 vystavěn vodní hrad, proto je před ním ještě znatelný  vodní příkop, tedy voda tu už dávno není, jen holá travina a náznak příkopu. Okolo 16.století byl přebudován na renesanční zámek pány z Bünau ze Saska. Ti vybudovali na zámku ještě dvě patra. Jenže po bitvě na Bílé Hoře museli protestantští rytíři z Bünau odejít, jestliže nechtěli přestoupit na katolickou víru a tak zámek prodali Thunům, kteří již vlastnili zámek v Děčíně. Voda zmizela hned po příchodu Thunů-Hohensteinů. Když tu bývávala ještě voda, býval tu také padací most, nyní je tu už most barokní, přes jehož postranní boky byly v době mé návštěvy přehozeny záclony, neboť se tu o den dříve před mojí návštěvou pořádala pro děti ohromná „strašící“ zábava s čerty, kdy jsem měla i já možnost si prohlédnout sklepení, které bylo vyzdobeno „čertovskou strašidelnou“ tématikou. Záclony tu pravděpodobně zahrály ve strašení svoji roli, blíže jsem se průvodkyně nevyptávala. Mimochodem byla velice vstřícná a milá, na všechny moje otázky se mě snažila odpovědět, co znala a provedla mě po celém zámku, i když musím říci, že bylo vybavení velice chudé. A vyprávění o historii zámku a jeho prohlídku jsem měla sólo, nikdo se mnou další nebyl, což bylo fajn.

            Zámek měl také dost bohatou historii… Jednu dobu v něm byla i přádelna vlny a vyráběly se tu také vlněné látky. V okolí se chovalo spousta ovcí, byl tu jílovský potok a tak místo pro zpracování vlny bylo ideální. To bylo v r.1842, kdy si Josef Münsberg zámek pronajal, jenž byl nevyužívaný. Po úpravě zámku, kdy se v přízemí část podlahy propadla a památkáři zjistili tunel pro náhon, který ale byl nepoužitelný kvůli Jílovskému potoku,jehož hladina klesala, byl vystavěn rybník s vysokou hrází a dlouhým náhonem, ale ani to nezachránilo továrnu a v r.1922 její výroba skončila.

V r.1928 – 1930 nechal majitel panství kníže František Ant.Thun-Hohenstein zámek přestavět na rodinné sídlo, když  nemohli finančně zvládnout bydlení v děčínském zámku. Aby si trochu přiblížila rodina bydlení, na které byla zvyklá v Děčíne, nechali si zřídit romantický park, vyzdobili jej sochami a vázami,udělali si terasovitou zahradu se skalničkami a jezírkem v dolenní části i s glorietem, který si převezli z Děčína spolu s kašnou, aby jim aspoň trochu připomínala Růžovou zahradu, kterou měli na zámku v Děčíně.

V r.1945 byl zámek velice poškozen bombardováním. Po skončení války byl thunský majetek zkonfiskován a Thunové museli ze zámku odejít. Odešli až v následujícím roce. V r.1947 se zvažovala rekonstrukce zámku, která ale nikdy nenastala, proběhly jen nutné úpravy. Byl tu zřízen Dětský domov a po něm Zemědělské učiliště s internátem. V r.1998 bylo Zemědělské učiliště zrušeno a zámek byl převeden do majetku města Jílového, jenž počal nákladnou rekonstrukci celého zámku i s parkem.

Já jsem tady tehdy byla, když v zámku bylo Zemědělské učiliště a nebyl přístupný návštěvníkům. A tak jsem si svůj sen navštívit tento zámek splnila až teď.

            V přízemí v zámku se nachází knihovna, ale pozor městská, ne zámecká… a máte možnost si zakoupit nějakou tu památku, pohledy, průvodce městem atd. Jinak se tu nachází bývalá kaple Thunů, která dnes již neslouží svému účelu. Je vybavena jen sporým nábytkem aby nezela prázdnotou. V 1.patře je společenská místnost, kde se pořádají svatby, koncerty apod. V další místnosti je na zdech galerie rodu ve fotografiích, jak rodu Bünau, tak rodu Thun-Hohensteinů, které zámek obývaly. V další místnosti jsem objevila původní krb a nad ním benátské zrcadlo, což je vzácnost, ale na tehdejší dobu ne. Po fotografování zámeckých prostor a prohlížení fotek, jsem zjistila, že se ve snímku v benátském zrcadle zobrazuji i já… aspoň jsem měla jednou možnost vzhlížet se ve vzácném  benátském zrcadle a zahrát si na zámeckou paní…Co je původní a to v jedné místnosti podlaha a také kazetové stropy. A abych nezapomněla i obložení okolo stěn. Do místnosti jsou dodány židle i stoly ale ty nejsou vůbec původní, jsou tu dány, aby místnost vyloženě nezela prázdnotou….Paní průvodkyně mě ještě ukázala i 2.patro, kde vlastně jsem zhlédla jen, jak se celé opravuje a jsou tu jen holé podlažní trámy a mezi nimi pár prken, aby se tu dalo chodit…

Město se snaží aby zámek  - přitahující skvost jejich města, co nejlépe zrenovovali a byl táhlem pro návštěvníky. Zkrátka je to vše o financích a nejen malých…

Po prohlídce zámku jsem si šla prohlédnout park. Poblíž mostu stála na vysokém podstavci socha sv.Jana z Nepomuku, dále vedla cesta okolo terasovitých travou zarostlých stupní, které měli tehdejšímu panstvu připomínat Růžovou zahradu v děčínském zámku. Zahrada pokračovala až k jezírku, se stupněmi k němu a vzadu v jehož úpatí plavaly kačeny  končila glorietem se sousoším někoho, koho jsem nemohla určit i po zeptání průvodkyně. Neboť hlava byla uražena a jak mě řekla průvodkyně, že když čistili jezírko, tak si mysleli, že ji tam objeví, ale neobjevili. Zřejmě nějaký obdivovatel tohoto umění v dávných dobách se přičinil o její uzmutí a teď mu dělá někde v jeho „vlastním království“ okrasu. Vedle cesty, po které jsem kráčela byly kdysi tenisové kurty, které nyní sloužily obyvatelstvu pro vybití své sportovní nebo hrací energie zase pro děti. Musím podotknout, že se tu všude nacházely lavičky, které zvaly k usednutí a k odpočinku a podumání nad tím vším -  kdysi významným sídlem pánů.

Před zámkem na nádvoří se nacházela kašna, která byla také převezena z děčínského zámku, jak jsem se již výše zmínila a také bývalá kočárovna se stájí pro koně. Byl odtud krásný výhled na jílovský Kostel Nejsvětější Trojice, neboť se nacházel na vrchu, ke kterému jsem se posléze vydala. Vyšla jsem z nádvoří přímo na Mírové náměstí menšího tvaru, kde byly postaveny nějaké monumenty čehosi, co jsem nemohla určit, neboť moderní umění mě nic neříká. Musím ještě podotknout, že mě průvodkyně říkala, že se tu kdysi v dávných dobách nacházel i hřbitov, což mě udivilo, samozřejmě tu náměstí tehdy nebylo, bylo úplně jinde, na místě kde se nachází Lidový dům.

A tak jsem nabrala směr ke kostelu, který mě neomylně navigoval k sobě svým průčelím. Stoupala jsem pomalu úzkou asfaltkou, přešla jílovský potok a najednou jsem u něj objevila další sochu sv.Jana z Nepomuku, tentokrát velkou. Slunce mě zrovna nedělalo dobrý kontrast na focení, ale co se dalo dělat. Blížila jsem se víc a víc ke kostelu, ohlížela se dozadu za mě na městečko Jílové a viděla, že je opravdu v údolíčku – proto ten původní název „Soví údolí“.A to jsem došla již ke schodům, které mě dovedly až ke Kostelu Nejsvětější Trojice, kde kdysi stával okolo něj také hřbitov, asi teprve po postavení tohoto kostela. Kostel pochází z r.1682, kdy jej nechal postavit Ernest von Thun – arcibiskup salcburský. V r.1859, kdy jej zachvátil požár byl přestavěn, jehož sloh se ale nedá přesně určit. Objevila jsem na bývalém pozemku hřbitova dva křížky a pozůstatek náhrobku na hřbitovní zdi. Kostel byl zavřený, ale Mše sv. se tu pravidelně konají v neděli, jak jsem vyčetla na dveřích. Obešla jsem celý prostor okolo kostela, vedle stála Základní škola a u ní u stromu vysoký obelisk obklopený kameny, ale co měl znamenat, jsem se nedopídila. Nikoho jsem v dohledu neviděla, abych se poptala.

Tak jsem si to tu vše prohlédla, byl vidět i odtud od kostela zámek v zeleném objetí stromů, městečko Jílové celé okrášleno zelení a vzadu v dálce, ale to jsem si musela přiblížit Zoomem hřbitov, který tam prý stojí již mnoho let. Sešla jsem dolů po schodech od kostela, šla vedle Budovy Městského úřadu a pomalu šla k autobusové zastávce, aniž bych věděla, jaký mám spoj nazpátek. Cestou jsem si ještě prohlédla Lidový dům, kdysi asi velice významný a kde bývávalo kdysi náměstí, ale jakému účelu slouží budova dnes nevím. A také viděla nádhernou architektonicky zajímavou vilu, částečně zdobenou hrázděním – vypadala jak zámeček. A došla na zastávku a jak tak koukám, najednou přijíždí můj autobus s číslem 445, to snad ani nebylo možné, že jsem měla takovéhle štěstí a já skoro na minutu mého odjezdu, aniž bych si ho dopředu zjišťovala došla na zastávku. Tak jsem do něj nastoupila a vydala se do Děčína a pak dále asi za 14 minut do Teplic již vlakem. Stihla jsem si ještě koupit malé pivko na nádraží v Děčíně do kelímku a pospíchala, aby mě vlak neujel. Spokojeně nasedla a vychutnávala si zlatistý mok. Zkrátka mé odjezdy ať z Jílového, tak z Děčína, ač neplánované, vyšly mě na chlup!

Výlet to byl super, slunce i když už zase vystrkovalo svoje paprsky a dávalo znát, že nás bude zase zahřívat vysokými teplotami, tak přece jen ještě nemělo tu sílu a já rychle z nádraží od busu dorazila domů a doma si dala další chlazené. Byla jsem ráda, jak jsem si krásně užila den a viděla zase to, co jsem měla již dávno v plánu.