Západní pobřeží

Fotografie (1)

Chvíli nám trvá, než si uvědomíme, že to, co vidíme kolem sebe, není jen sen, ale realita. V hloubce asi 10 metrů pod námi šumí moře, okolní kopce zaplavují první sluneční paprsky. Ležíme v ledabyle zapnutých spacácích v „orlím hnízdě“. Tak jsme nazvali plošinku v pobřežním útesu, kde jsme strávili noc. Nacházíme se na západním pobřeží Korsiky mezi Calvi a Portem, nedaleko vísky Galéria. Opouštíme naše nocležiště a vracíme se zpět k „expedičnímu“ vozidlu, které jsme nechali ležet ladem na nedalekém terasovitém plácku. I tento slouží, jako i jinde na ostrově, pro bezplatné nocování turistů v karavanech, ale dá se dobře využít i pro spaní ve stanu. Vyrážíme směrem na Porto, jehož okolí nám má podle mapy co nabídnout. Klikatou horskou silničkou šplháme podél hlubokých strží a vyčerpaných cyklistů do sedla Col de Palmarella. Pohled do údolí na druhé straně sedla nám vyráží dech. Pod námi se rozprostírá nádherná scenérie zálivu Girollata a mysu Scandola. Opuštěný záliv je obklopený zelení a načervenalými skálami – prostě paráda. Není divu, že oblast mezi poloostrovem La Scandola a výběžkem Capo Rosso u Porta byla zařazena mezi přírodní poklady pod záštitou UNESCO. Tato rezervace zahrnuje 30 000 hektarů pobřeží a jeho okolí. Skládá se z poloostrova Elbo s divokou vegetací, ostrůvku Gargalo a zátok Girolata a Porto. Kromě pozůstatků opevnění z dob Římanů a Janovanů jsou tady významné i mořské biotopy, kde žijí četné hlubokomořské ryby. Po poledni přijíždíme do porta. Škoda jen, že v tomto turistickém městečku, které od moře chrání stará strážní věž a nad kterým se vypínají mohutné skály Hory Capo ď Orto, nemůžeme zůstat déle. A tak po nezbytném nákupu vyrážíme směrem na Calanche. Tato oblast nad zálivem Golfe de Porto je doslova „prošpikovaná“ bizarními skalními útvary z načervenalého pískovce. Popis všech zákoutí tohoto skalního města by jistě zabral další stránku tohoto časopisu. Z Calanche odbočujeme ve středu obce Piana na silničku D524 směrem na Plage ď Arone. Koupání se ovšem nekoná. Asi po pěti kilometrech zastavujeme na parkovišti u levotočivé zatáčky. Odtud máme jako na dlani cíl naší túry – strážní věž na mysu Capo Rosso. Strážní věž Tour de Turghio je postavena těsně u okraje strmé skalní stěny mysu. Stezkou mezi kamennými zídkami a starými plůtky klesáme asi dvě třetiny cesty do nejnižšího bodu cesty. Cestou míjíme stráně s porosty macchie, které nesou známky častých lesních požárů. S požárem a zasahujícími hasičskými hydroplány jsme se již ostatně setkali před pár dny nedaleko St. Florent. Stinná úžlabina s planě rostoucí vinnou révou je jako stvořená pro odpočinek, takže tady nabíráme síly pro nejstrmější úsek cesty. Za chvíli procházíme kolem starého kamenného stavení, kde se stezka stáčí Doprava do strmého skalního žlabu. To se již místo pohledů na nádherné okolí rozplýváme ve 30-stupňovém vedru spíše ve vlastním potu. Strmý úsek ale brzy končí – jsme nahoře. Podél kamenných mužíků se dostáváme až k věži. Jsme tu sami – nikde nikdo. Vychutnáváme si nádherný rozhled z upravené vyhlídkové plošiny, která je volně přístupná. Za dobré viditelnosti odsud přehlédnete celou oblast zálivu kolem Porta, přes nejvyšší Hory Korsiky na severovýchodě až k masívu Pozzo di Borgo na jihu Ajaccia. Nejkrásnější je ovšem pohled přes stěny, kde se v hloubce 330 metrů vlní modrozelená mořská hladina. Bílé loďky a postavičky potápěčů u nich vypadají jak z letadla. Vrcholek mysu opouštíme s plnými fotoaparáty a dušemi dojmů právě včas. Blíží se totiž další „dávka funících“ turistů … Převzato z časopisu Turistika a Hory číslo 9-10/2000