Loading...
Tak jsme po nějaké pauze zase navštívili Jižní Moravu. Vlastně je paradox, že tradici společných cyklozájezdů jsme začali právě na jihu Moravy, pak se už každoročně dvakrát do roka tato taškařice opakuje, samozřejmě v různých lokalitách, jednou na jaře, podruhé když se blíží podzim. Roční období jsou tak skoro stabilní (s nějakými termínovými přesuny), proměnlivá je i účast, z těch co jezdili na první ročníky už někteří nejezdí (naštěstí ještě neumřeli, ale znáte to, když se nechce…).
Vlastně je to i lepší, když nás vyrazí míň i ten peloton se tak nějak líp organizuje.
A protože požadavek se nakonec týkala té vinohradské oblasti, zopakovali jsme Velké Pavlovice, kde ostatně pobývá jeden z našich kamarádů. Pro tentokrát nám Boris domluvil ubytování u jedno z jeho známých. Jde o poměrně nové pokojíčky tak trošku bungalovního typu v původně bytovém domě. Spíše ovšem pro rodiny s dětmi, přeci jen část postelí nad sociálním zařízením s žebříkovým výstupem činila občasné potíže (hlavně během noční potřeby).
Naštěstí jinak se o nás ubytovatelé starali s patřičnou úctou (takže jsme nevezli velké zásoby). A i ten pocit, že si po ránu natočíte pivo nebyl tak špatný.
Osobně jsem dlouho rozmýšlel, kdy se do Pavlovic dostanu, v druhé polovině měsíce mám tak nějak víc práce (obecní noviny), tak jsem nemohl vyrazit s ostatní skupinou, která už byla na cestách ve čtvrtek dopoledne (kromě automobilistů, kolaři jeli z Brna).
Když jsem měl jisté, že nové korektury i materiály ve čtvrtek po obědě nebudou, mohl jsem si naplánovat odjezd na odpoledne. Naštěstí spojení k Velkým Pavlovicím je od nás celkem slušné, jedním rychlíkem do Olomouce, pak přestup na další rychlík Olomouc – Brno, jde ovšem o vlak, který jede přes Břeclav (takový ten Regioshark), vlastně to působí poněkud nezvykle, v Břeclavi se vlak tak nějak otočí (strojvůdce přejde na druhý konec), pak jsou dvě zastávky, Podivín, Zaječí. No a když vystoupím v Zaječí, je to do Pavlovic necelých 5 km.
Většina přítomných už je v družné zábavě v pergole u ubytovatele, v nabídce jsou nějaké pálenky, ale i to víno, i výše zmíněný Prazdroj. Kytaru jsem si nechal poslat předem po Borisovi, takže i na nějaké popěvky došlo.
23.9.2022
Většina září tohoto roku byla spíše chladnějšího rázu, když se tedy ráno probouzíme do slunečného pátku, ani se nechce věřit, že víkend se vydaří. Seřazení k odjezdu dnešní skupiny probíhá vcelku obvykle, tzn. že určený odjezd se o nějakých 10 minut odsune, což nevydrží takový Marek a musí vyrazit předem, aby si vyfotil Opilé sklepy. A pak už jsme ho do večera neviděli.
Ačkoliv tedy počáteční směr jsme měli stejný, spojil se telefonem s nesprávným člověkem, tudíž nepochopil, že naše zbývající skupina vyráží jednou z cyklotras, která se nazývá Moravská vinná. Z Pavlovic je to běžná silnice okresního typu, kde se musí počítat i s nějakým tím autem nebo traktorem. Naštěstí je ten provoz snesitelný.
Jižní Morava bývá vnímaná jako rovinatá krajina, což je v podstatě nesmysl. Zrovna kolem Pavlovic, hlavně severně se rozkládá pahorkatina, které se říká Modré hory (snad podle modrých hroznů). Absolutní výškou nic moc (Přední kout 410 m, povětšinou zbytek kolem 300 m), ale při faktu, že samotné velké Pavlovice jsou v nadmořské výšce kolem 200 m, nějaké převýšení se tady už objeví. I díky faktu, že se tu v zimě moc nenasněží, nezdržují se tady stavbami nějakých serpentin a cesty vedou rovně do kopce a rovně z kopce, tedy občas je to hezký sešup.
Však mi to při sjezdu do údolíčka Pradlenky (potoka) dalo rychlost přes 60 km. Tím jsem naznačil, že za Pavlovicemi se jelo do kopce. Do Horních Bojanovic je to tedy do kopce (což naznačuje i přídomek Horní).
Jindy bychom asi už hledali hospodu, ale jihomoravané jsou pracovití, zemědělci jsou na polích a ve vinohradech, takže prozatím se žádné občerstvení nekoná. Na návrší nad obcí si děláme menší zastávku (k vyčkání na opozdilce). Při té příležitosti se i kocháme výhledem na okolní zaoblenou krajinu, ale i na vzdálenější strmější Pavlovské vrchy. A loučí se s námi jeden z výletníků, který původně mířil do Tater. Tam ale nasněžilo, takže plány vzaly za své, tak prý se domluví s partnerkou na jiném programu (prozatím).
Zbylí kousek za zastavením sjíždíme na neznačenou polní cestu, která je provedená přesně podle zmíněné poučky bez serpentiny. Takže si užíváme příjemného sjezdu k potoku Harasce na okraj Boleradic. Tam by možná i nějaká hospoda byla, ale byla by to vlastně zajížďka, takže doufáme, že něco najdeme v Morkůvkách. Jedna hospoda je hned u hřiště, ta je ale funkční až odpoledne. Platí to i o další hospodě, prý tu snad někde prodávají burčák, ale obsluha není v dohledu. Tak se jen pobavíme výstavkou dýňové sklizně a nezbývá doufat, že oběd bude v Kloboukách u Brna. Vlastně už to není zas tak daleko, trošku to tady známe, když jme byli v Moravské Nové Vsi, zastihli jsme zrovna vinobraní u tamního větrného mlýna. Ten necháme stranou a jedem rovnou do centra. Klobouky jsou naštěstí městem, sice malým, ale restaurace U Pitronu je plně k dispozici. Obsluha nás sice již na zahrádce neobslouží, ale díky oknům je na odložené bicykly celkem vidět. I strava se celkem vyvedla, ceny ucházející a přísun poživatin a tekutin probíhal ve slušném tempu.
V mezidobí mi malá Jindřiška dává k přečtení hodnotnou literaturu (je jí asi rok a půl, takže podle toho je leporelo obsáhlé). Přeci jen malé dítě nevydrží tolik, co dospělí. Sice se celou dobu veze (a cesto i podřimuje), i tak se rodiče (a prarodiče) rozhodnout odpojit a kratší cestou k přechodnému bydlišti.
Jak kdysi Genesis zůstali ve třech, ve zbytku nás bylo o jednoho víc, tedy ve čtyřech. Den se vlastně přechýlil do druhé poloviny a protože jsme doposud příliš neochutnali nic z plodů vinic, doufáme, že to napravíme.
Vyrážíme ale ještě na silnici směr Krumvíř, kolem toku říčky Kašnice. Do Krumvíře se naštěstí dá dojet méně frekventovanou cyklotrasou (opět Moravská vinná a Velkopavlovická), dál přes osadu Terezín a do Čejče víc po silnici 380. V městečku jsou poněkud rozkopané cesty, hlavně pak kolem nádraží je vlastně znemožněn průjezdy přes železniční přejezd. To ale platí jen pro motorová vozidla, která se nedostanou na silnici 422. Po té vede jak naše značená cyklotrasa tak i značené 5064+ Mutěnická a pěší červená T.G.M. Z velké části tak máme celou silnici pro sebe, jen několik místních asi ví kudy se napojit.
V Čejkovicích už samozřejmě nějaké poznatky máme, takže míjíme zdejší zámek, bývalou komendu, vedlejší Templářské sklepy i zaplněnou restauraci a přímo k sklepní uličce Příhon. U Sýkory je rozhodně menší nával, může se sedět vevnitř, ale i venku. Každý si vybere něco, pak si vzájemně upijeme. Vedle nás parkují nějací karavanisté, takže máme i menší zábavu, protože jeden z karavanů má vlastní motorek, což působí nezvykle, když se pohybuje po louce zdánlivě sám.
Klidně bychom tady vydrželi, ale přeci jen jsou v září dny kratší. Čeká nás ale asi nejhezčí úsek cesty. Modrá TZ a cyklotrasa 412 k Vrbici se vine pěkně po hřebínku mezi vinohrady. Vlastně je to jen účelová asfaltka pro okolní pěstitele vína. Míjíme tak i pěší výletníky, ale i přes zákaz vjezdu občas nějaké to motorové vozidlo projede (jde ale o pěstitele). Snad jen ten jeden motorkář byl poněkud bezohledný. Samotná Vrbice se rozkládá pod menším návrším (328 m). A v nejvyšším části vsi jsou sklepní uličky. Ty jsou celkem známé jednotným designem a někdy se můžeme setkat s označením moravský Hobitín. Stavbičky sice nemají ani kulatá okna a dveře ale někomu mohou bydliště Pytlíků, Hrdonožků či Brandorádů, (Bralů, Troubilů, Pelíšků aj.) připomínat.
Některé sklípky nebo předsklepí jsou již značně obsazené, my ale jeden méně zaplněný taky objevíme. Postupně sem přibývá více výletníků, povětšinou v dobré náladě. Nasraná je snad jen nějaká řidička, které vadí, že si u kraje cesty někdo postavil kolo (jako by musela dojet autem až bůhví kam, přitom průjezd byl zachován).
Samozřejmě to s tím ovíněním moc nepřeháníme, tak nějakou tu dvojku a pak ještě za světla vyrazit z kopce k Bořeticím a k cíli. Jak známo, nad Velkými Pavlovicemi mají krásnou rozhlednu Slunečná, sice jsme vynechali, ale protože to tady pěkně jede, asi jsme pár kolařů s elektrokolem zaskočil, když je předjíždím bez motoru.