Ze Starého Světlova na Maleniska a skály Mlčačky

Od velkého skaliska pod Starým Světlovem jsem vyšplhal prudkým lesním svahem k mohutnému příkopu a podél něj se dostal ke vstupu do zříceniny.

 

Poprvé ji má očička spatřila již v sedmdesátých letech loňského století. To ze mne bylo ještě dítko školou povinné, ale v patnácti letech jsem žádným „děťátkem“ pochopitelně už nebyl. Návštěvu hradu tehdy zapříčinily dvě okolnosti. Prvou byla ta, že se můj mladší bratřík nedávno vrátil z luhačovických lázní, kde si léčil churavé průdušky. Rok předtím byl ve Cvikově, jenže tam léčba nezabrala. Zato v Luhačovicích ano a on na doporučení lékařů potřeboval pravidelně popíjet léčivou vodu z pramene Ottovky. Ta se bohužel v sámoškách neprodávala, a proto pro ni bylo nutno přímo ke zdroji jezdit. Většinou ji bráškovi dovážel tata (řidič náklaďáku v n.p.MEZ), jenže ten zrovna odjel na dva dny do Tábora, a tak zůstalo její rychlé doplnění na mé maličkosti.

 

Po návratu ze školy mi mama do batůžku vložila dvě prázdné zašpuntované láhve obalené ručníkem, já nastartoval „araba“ a poté už s větrem o závod po silnici vedoucí přes místní hory a doly ujížděl vstříc Luhačovicům. Můj bicykl se sice nehonosil značkou Made In Ukrajina, ale i tak to byl starý harapák bez jakéhokoli převodu, který nejprudší stoupání nezvládl. Takže bylo nutno seskočit a vrcholků dobýt s kolem vedeným za řidítka potupně pěšky. Mělo ale v pořádku brzdy, což jsem ocenil zejména při sjezdu z toho petrůvského „kopce Smrti“ a pod ním bez ztráty desítky radostně zamířil do blízkých Luhačovic.

 

Druhou příčinou, jež mne dokopala k návštěvě Světlova byla má (už více jak rok trvající) záliba ve všem, co se týkalo českých, moravských a slovenských hradů a jejich zřícenin. Této vášni jsem propadl natolik, že jsem si do velkých sešitů vlepoval pohledy a též z novin a časopisů vystřižené články a obrázky milovaných objektů a doplňoval je stručnými „životopisy.“ A také z knihovny půjčoval tehdejší odborné a odporně objemné knihy (např. i ty dva svazky od hradoložky Menclové) a doma obrázky hradů tužkou překresloval do sešitů.

Krom toho jsem v naprosto stejné době propadl i kouzlu horolezectví a stal se od 14 let (!) členem HO Vsetín, takže kdybych měl v té době erb, pyšnil by se velkým heslem HRADY a SKALY!

(Záliba v zámcích a ostatních stavebních památkách přišla na řadu až v době, kdy se mi poněkud zbystřil rozoumek - to jest mnohem později...)

 

V čase, kdy jsem podnikl cestu do Luhačovic a na Světlov a navštěvoval devátou třídu ZDŠ, vydalo nakladatelství Olympia svůj pilotní průvodcovský svazeček s názvem Beskydy a Valašsko a tatík mi jej (spolu s novým ruksakem) koupil jako odměnu za pololetní vysvědčení. Ohromen četbou o všech zajímavých místech, nacházejících se v blízkém i vzdáleném okolí, jsem cestu do Luhačovic velice uvítal, neboť jsem si zříceninu Světlova přál navštívit už dávno.

 

Po odběru minerálky (jsem dle hesla „napřed práce a potom zábava“) usedl na kolo a bystře ujížděl přes Pozlovice do Podhradí. Nad dědinou jsem bicykl ukryl do lesního houští a mé nožky pak chutě zamířily nahoru do kopce k jen asi tři čtvrti kilometru vzdálené zřícenině.

 

Ani nemůžu říct, že bych tehdy byl nepatrnými ruinami hradní pevnosti nějak zklamán (na to mám příliš romantickou povahu), ale je fakt, že z hradního jádra toho příliš k vidění nebylo. Jen zbytečky nízkých ohradních zdí, spousty hromádek ze zdiva vyloupaného kamení, různé propadliny v terénu a několik trampských tábořišť.

Ale na druhé straně mne dost překvapila rozlehlá oválná plošina o průměru 50 m nacházející se na vrcholku kopce. Měl tvar komolého kužele a trčel z neskutečně mohutného hradního příkopu, který jsem si poté kol dokola celý poctivě obešel.

Nefascinovala mne jen jeho šíře (15 m), hloubka (5 m) a před ním navršený vysoký val… ale především představa, jak si při jeho hloubení museli poddaní těžce máknout.

 

(Dnes už vím, že je jeho podloží tvořeno flyšem, takže se muselo rubat i v pevné skále. Přesto ale tihle „mravenečkové“ z příkopu vykopali a jinde přemístili na 30 tisíc kubíků zeminy, před čímž tedy hluboce smekám!)

 

Další podrobnosti o hradu do mé mysli vproudily až mnohem později (ve středním věku), kdy začala po sametu vycházet spousta odborných publikací a v neposlední řadě i z dalších návštěv zříceniny, k níž jsem to měl po přestěhování do Zlína mnohem blíž.

I tak se ale stalo, že jsem na něm s manželkou naposled byl zhruba před deseti lety (následné novodobé úpravy tím pádem zcela prošvihnul) a tehdy naše zraky mohly obhlédnout jen to, co na něm od začátku 16.století vyhlodal chrup času a nenechavé hnáty vandalů.

 

 

Při letošní předjarní návštěvě mi přálo i počasí, a tak jsem si pohled na částečně upravenou zříceninu mohl (spolu s asi dalšími dvaceti návštěvníky, kde převládaly ukecané turistky) plně vychutnat.

 

Zaujalo už zánovní turistické odpočívadlo umístěné před příkopem a na předhradí umístěné nové Info tabule jak s vyobrazením hradu z dob jeho největší slávy, tak i s jeho stavebním vývojem a souhrnými dějinami.

 

Z těch bych si dovolil jen stručně vypíchnout, že se o něm první zmínka v análech objevila roku 1275, kdy jej držel nějaký Heřman ze Světlova (ani se neví, kdo to vlastně byl), pak Šternberkové a další. Po česko-uherských válkách byl se sousedním Sehradem roku 1512 opuštěn. Poslední jeho majitelé – sourozenecké trio Zbyněk, Jaroslav a Ctibor Světlovští z Landštejna si pak nad Bojkovicemi vystavělo zbrusu nový hrad a nazvalo jej Novým Světlovem.

 

A jaká tedy byla podoba toho „starého“ v době, kdy to v něm ještě naplno žilo?

 

Podle kresby na panelu nic moc: dřevěné předhradí bylo chráněno toliko palisádou a do vlastního hradního jádra vedla cesta po padacím mostě překlenujícím mohutný příkop do věžovité brány, a jinak už hrad žádnou věž neměl. Byl totiž typem pevnosti chráněné plášťovou zdí (takový typ reprezentují třeba blízké zachovalé Malenovice), za níž se v hradním jádru nacházel podsklepený – asi 35 m dlouhý a 10 m široký zděný hradní palác, u něj ještě jedna menší budova věžovitého tvaru a zbytek tvořily dřevěné objekty, jejichž stěny byly zevnitř vymazány hlínou.

Plášťová zeď dosahovala šíře 1.75 m, měla zalamovaný tvar a obklopovala hradní jádro v podobě mnohoúhelníku. Tři čtvrtiny jádra obklopoval ještě parkán, chráněný hradbou o síle 1.5 m a ten byl na východní straně rozšířen na hlavní vstup do hradu. Poněvadž se jednalo o hrad bezvěžový, hlavní tíhu obrany nesly hradby.

 

Po jeho opuštění pak poddaní z poměrně rozsáhlého hradu téměř veškeré jeho nad zemí stojící zdivo v průběhu dalších století přemístili ke svým domovům, kde bylo využito jako levný stavební materiál. Po nich tu v terénu zůstaly jen jeho velmi skromné zbytky, několik skalních suků (ty tu ale byly už před vznikem hradu) a pak už jen ohromný hradní příkop a komolý kužel, na němž se vypínalo jádro hradu.

 

Památkové ochrany se ruiny dočkaly roku 1965 (po pravdě řečeno tu toho moc k chránění nebylo) a podoba Starého Světlova se změnila až po ukončení několika důsledných archeologických výzkumů, z nichž byl ten poslední na lokalitě proveden na jaře 2013.

Po něm bylo rozhodnuto o zakonzervování zbytků stávajícího hradního zdiva, spojené s drobnějšími dostavbami. Hlavním sponzorem na záchraně Starého Světlova se stala obec Podhradí a hlavními hrdiny zaměstnanci firmy Martina Petrůje z Valašských Klobouk.

Ti v těžko přístupném terénu odvedli veškeré záchranné práce. Před nimi nejprve proběhlo odstranění plevele a rostlin ze stěn hradeb a následovala rekonstrukce, při níž se postupovalo velmi opatrně a citlivě. Ohrožené koruny zdiva byly opatřeny ochrannými nadezdívkami, nově dostavěné partie byly od originálů odděleny mírným odstupem, byly zvýrazněny hradní vstupy, umístěny nové informační tabule a jádro hradu bylo od předhradí ozdobeno jednoduchým schodištěm.

 

Nutno dodat, že zakonzervované zdivo i ta dostavba a další vybavení do hradního areálu velmi citlivě zapadly. Což nejenže přispělo k důslednější ochraně zříceniny, ale dle počtu návštěvníků, které jsem zde viděl, probudilo v lidech zvědavost a touhu tuto památku navštívit.

 

 

Po prohlídce zříceniny jsem vyrazil k poutnímu areálu na Maleniskách. Tentokrát ale ne po turistické značce a již mnohokrát mnou absolvovanou cestou, ale po značení NS Pod Starým Světlovem. Vedlo od rozcestí se svatým obrázkem na kvůli kůrovci odlesněné témě vrchu Brda (600 m), které nabídlo několik omezených výhledů na Provodovsko.

Pěšina mne pak z vrcholu svedla na zalesněný hřeben, kde jsem narazil na odpočinkové místo s lavičkou. V odpoledních hodinách se odtud zřejmě otvírá velice hezký výhled na Luhačovicko s přehradou a hřeben Bílých Karpat, jenže já tu byl bohužel ještě před polednem a kochání se krajinou proti ostře svítícímu slunci nebylo zrovna to pravé ořechové.

 

Trasa po velmi sympatickém hřebeni pokračovala k maleniské křížové cestě, jejíž horní konec odsud nebyl vzdálen ani půl kilometru. Což mi potvrdila paní středního věku, kterou jsem na chodníku potkal… a zároveň jedním dechem dodala, že pokud pod kostelem uvidím nějakého zmateného pána pobíhající okolo auta (její manžel), mám mu prý vyřídit, ať ji nehledá – že ona se neztratí!

 

Chvilku poté už jsem se ocitl u prosté zděné kaple s kopií neobvyklého oltářního obrazu zdobícího interiér chrámu na Maleniskách – měla podobu Bohorodičky kojící svého synáčka.

 

Za kaplí už se nacházelo poslední zastavení křížové cesty, jenž bylo z hlediska estetiky velice citlivě umístěno pod příkrov zdejšího převážně listnatého bukového hvozdu.

Já jí procházel v opačném sledu – tedy od konce k začátku, to ale křížové cestě vůbec neubralo na zajímavosti. Ba právě naopak! A já ji po prohlídce zařadil k těm nejhezčím, které jsem dosud spatřil. Nakonec byl i ten sestup - až na poslední strmější úsek, mnohem příjemnější. Člověk si mohl jednotlivá zastavení lépe vychutnat a nebyl při tom rušen rytmem prudce bušící aorty, který by jej stoprocentně postihl při výstupu.

 

Při prvním pohledu na ty kamenné sloupy s kříži a fantastické reliéfy jsem se domníval, že jsou rázu ryze barokního, jenže umělec, který jednotlivé výjevy z Ježíšovy „cesty smrti“ do kamene tesal, tak učinil až začátkem minulého století – mezi léty 1917 až 1918. Tato „nová“ křížová cesta nahradila dvě mnohem starší předchozí a navíc se na jejich sloupech objevila – jako připomínka obětí První světové války - jména padlých z okolních vesnic.Na prvním sloupu poblíž kapličky s pramenem „svaté vody“ jsem si pod reliéfem mohl prohlédnout i arcibiskupský erb.

 

Pod tímto prvním zastavením se ve svahu kopce Brda rozkládá známý poutní areál Maleniska. Jeho součástí je fara, hostinec a kostel zasvěcený sice Panně Marii Sněžné, ale uctívá se v něm i místní Panenka Marie Provodovská. Přímo pod oltářem chrámu se nachází zázračný pramen, který je odsud vyveden ven do malé otevřené kapličky. Zde si ji každý může nabrat do přinesené nádoby anebo jen ochutnat. Údajně tato léčivá „svatá voda“ uzdravuje poutníky i v současnosti.

 

Vznik poutního místa je datován do počátku 18.století. Tehdy byla mlynářka z dolního mlýna – Anna Vlaštovicová, postižena chorobou zraku a jednou v noci se jí zdál sen. V něm se jí zjevil šedovlasý kmet a ukázal prstem na studánku pod lesem: „Toto jest voda, která bude s Boží pomocí uzdravovat nemocné na těle i na duši.“

Mlynářka se hned po ránu k místu vypravila, její vodou oči sobě vymyla… a v tu ránu bylo po chorobě!

 

Informace o zázraku se po okolí rychle rozšířila a už v roce 1712 sem mířily davy poutníků, z nichž bylu mnozí také uzdraveni.

Hrabě Wolfgang Serényi, majitel luhačovického panství, zde nechal vystavět dřevěnou kapličku, Ta byla později nahrazena kaplí zděnou, do níž byl umístěn zcela neobvyklý obraz kojící Bohorodičky.

Roku 1750 byla kaple zbourána a namísto ní tu byl vystavěn barokní chrám Panny Marie Sněžné, jehož oltář ozdobil obraz Madony s Ježíškem, visící předtím v kapli.

 

Veškerá zázračná uzdravení jsou zapsána v pamětní knize, do níž ale není „normálním“ návštěvníkům dovoleno nahlédnout. Proto sepsal místní farář František Miller knihu Mariánské poutní místo a v ní se o zázračných uzdraveních konkrétně zmínil.

 

Podle rozborů vody se v ní v současnosti nic zvláštního nevyskytuje (byl zjištěn jen větší obsah mědi), ale jak známo, pevná víra dokáže i zázrak přivodit.

 

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je její voda výborné a osvěžující chuti, ale jestli je skutečně i léčivá, tak to nevím. Při poslední kontrole na očním mi paní doktorka našla začínající šedý zákal, ale já na to dneska jak na smrt zapomněl… a oči si voděnkou nepropláchl.

 

Od studánky jsem zamířil ke vstupu do chrámu, jehož vchod byl zcela mimořádně otevřen a já mohl poprvé za tu dobu, co sem občas zavítám, potěšit své zraky pohledem i na interiér.

Následovalo povinné foto kostela zpoza schodiště a mrknutí na displej mobilu nabudilo v mozkovně otázku přímo hamletovskou: bylo 12.06, bus do Zlína mi měl z údolí odjíždět ve 12.50… a v hlavě nastalo dilema, či se v hospůdce zastavit na pivko anebo si ještě odskočit na Mlčačky.

 

Tak to snad bylo jasné, ne?

 

Když jsem o nějaký ten časový interval později stanul pod nejvyšším jejich skalním útvarem, zaregistroval jsem, že sem někdo volně umístil cedulku, vysvětlující, kterak Mlčačky ke svému jménu přišly.

 

V podstatě za jejich název může vpád kuruců na východní Moravu začátkem osmnáctého století. Tito slovenští vzbouřenci prosluli krutostí, vražděním i znásilňováním a hlavně tím, že absolutně nikoho nešetřili. Všechno, co mohli pobrat, vzali sebou zpět do Uher… a co ne, zapálili.

Není divu, že obyvatelé jimi napadnuté oblasti raději své dědinky opustili a pokud nenalezli ochranu za zdmi několika zde stojících hradů, ukryli se i se svým skromným majetkem v hlubokých hvozdech.

Začátkem listopadu LP 1704 se nad Petrůvkou, vesnicí stojící na kopci, objevil vysoký sloup dýmu, který obyvatelům okolních osídlení, kteří ještě neopustili své domovy, zvěstoval, že už jsou nájezdníci tady. K těm několika opozdilcům patřil i pozlovický farář Jan Václav Mlček. Spolu se zbývajícími věřícími rychle pobral z kostela cenné bohoslužebné předměty i ta nejkrásnější roucha a vydali se ku hradu Starý Světlov. Ten už ale byl uprchlými vesničany zcela přeplněn, takže jim nezbylo, než pokračovat dál.

Azyl nakonec našli v zalesněném údolí v místě, kde se nad soutokem dvou potůčků vypínal skalnatý ostroh. Naproti skalám si lidé vybudovali proti nepřízni počasí prosté chýše a nebýt faráře, žili by tu jak ta lesní zvěř. Ten jim ale v krušných časech, jež zde museli strávit, pozdvihoval ducha neustálým povzbuzováním a dokonce z jednoho skaliska i kázával a sloužil tu mše.

Když kuruci z Pozlovic odtáhli, našli původní obyvatelé vypálenou dědinu i faru, ale samotný farář se s nimi nevrátil. Měl totiž obavy z toho, že by po něm kuruci kvůli zlatým předmětů z kostela, které vzal sebou, dál pátrali… a navíc těžce onemocněl. Přes zimu se skrýval na blízké samotě Pradliska, kde v Máčalově stodole tajně sloužil mše, ale na jaře následujícího roku – v květnu 1705, své nemoci ve stáří 46 let podlehl.

Rodáci z Řetěchova, odkud farář pocházel, mu vystrojili veliký a slavný pohřeb a jeho ostatky byly uloženy do pozlovického kostela.

 

Skály, u nichž se farář se svými druhy v lese ukrýval, poté začali místní nazývat Mlčačkou či Mlčačkami...

 

V současnosti už okolo pozoruhodné „skalní dědinky,“ vypínající se z ostrohu nad roklinami a soutokem dvou potoků, vede z půl kilometru vzdáleného poutního areálu Maleniska trasa NS Pod Starým Světlovem.

 

Já už jsem o zdejším skalním seskupení kdysi dávno psal, takže jen stručně připomenu, že je dlouhé asi 50 m, ostroh je posetý množstvím balvanů, skalek a několika většími útvary.

Ten největší dosahuje při délce bezmála 20 m výše osmi metrů. Na spodním konci poblíž soutoku se vypíná bizarní skála tvaru typické kazatelny. Všechny útvary patří k flyšovému pásmu západních Karpat a jsou tvořeny luhačovickými vrstvami, skládající se z hrubozrnných arkózových a drobových pískovců a drobnozrnných slepenců.

Mají charakter Lačnovských skal a jejich žluté až okrové stěny jsou perforovány velkým množstvím mělkých i hlubších kulovitých otvorů, místy přecházejících v ukázkové tafoni. Dalším unikátem jsou stěny, pokryté nádhernými sítěmi voštin… a kromě již zmíněných Lačnovských skal patří Mlčačky k nejhezčím výtvorům „neživé přírody“ ve Vizovických vrších.

 

Trasa NS Pod Starým Světlovem od skal pokračovala 400 m po lesní cestě dolů dolinkou okolo potoka, u chat se komunikace změnila na asfaltovou silničku a po dalších 200 metrech dosáhla hlavní silnice a zastávky busu Maleniska.

 

Tady se mnou zavedla řeč jedna poněkud zmatená babička. Nejprve se mne ptala, jestli nějaký bus do Zlína jede, protože po tom, co měl jet v půl jedné, dosud nebylo ani vidu.

 

Tož jsem jí vysvětlil, že tenhle jezdí ve všední den, ale dneska je sobota.

 

Bábuška kontrovala, že to ona neví, co je dneska za den… a že si sem vyrazila, aby se podívala, jestli už rostou kopřivy. (V březnu!) Pak, když zjistila, že přicházím od Mlčaček, ptala se, jak je to daleko a ž v té jeskyni ještě nebyla.

 

Vysvětlil jsem jí, že je to s tou jeskyní jen dlouho písemně tradovaný a ještě „komunistický“ blud a že jsou Mlčačky skalní dědinkou… ale jestli si to bábrle zapamatovalo, tož to nevím, protože nám právě přijel bus.