Ze Studence přes Pyšel do Budišova

Kratší půldenní výlet dlouhý cca 10 km (courání po památkách se nepočítá), můžeme začít na žel. stanici Studenec u Třebíče ležící asi v polovině trati mezi Brnem a Jihlavou. Navěsíme se na žlutou turistickou značku, která nás povede, zpočátku trochu klikatě, lesní cestou připomínající místy stezku pro zvěř. Za druhou pasekou si povšimněme na okraji lesa syenitového balvanu s připevněnou tabulkou vzpomínající na kamaráda, fotografa a milovníka přírody Jaroslava Kytnara.

Nebude to trvat dlouho než se prodereme maliním a ostružiním ke hrázi 12 ha rybníka Maršovec, který byl, spolu s výše položeným rybníkem Čepička, vyhlášen evropsky významnou lokalitou poměrně početné populace žabky kuňky ohnivé (Bombina bombina). Vodní a mokřadní společenstvo obou rybníků poskytuje vhodné životní podmínky ještě pro dalších 7 obojživelníků, vodní masožravou rostlinu bublinatku jižní, užovku obojkovou a řadu vodních ptáků, kteří tu hnízdí. Napravo od hráze je odbočka k Jurenkově osadě u rybníka Hranečník. Chatová osada s možností stanového táboření patří Sokolu Třebíč a byla vybudována rok po osvobození v r. 1946. Poskytuje celoroční možnost ubytování pro rodiny s dětmi i větší kolektivy v pěkném přírodním prostředí.

Od hráze přírodní památky Maršovec již vede téměř přímá pohodlná polní cesta až do Pyšela. Než tam dorazíme, zastavíme se ještě u novotou zářící kaple P. Marie, která byla dříve frekventovaným poutním místem. Podle vyprávění se tu několikrát zjevila desetileté dívence Julii Šoukalové Panna Maria, ale podle církve se zázrak nekonal. Nicméně pěkně upravené okolí s Lurdskou jeskyňkou pod kaplí svádí chvilku si odpočinout a zapřemýšlet o smyslu života.

Odtud je to do Pyšela co by třikrát kamenem dohodil. Hned z počátku se přiznávám, že nevím jak tento zvláštní název obce skloňovat. V Divnopise 2 od Marka Janáče, Pavla Tumlíře a Milana Harvaníka se dočteme, že název pochází od staročeského slovesa pyšeti, což znamenalo těžce dýchati, supěti. V Pyšelu se nejdříve zastavíme u barokního kostela zasvěceného sv. Barboře, který byl rovněž v nedávné době s pomocí grantového programu EU opraven. Uvnitř se nachází poměrně velká socha Panny Marie Lurdské, kterou daroval jeden rodák z cesty do Francie. Několik desítek metrů po silnici vedoucí rozlehlou a upravenou návsí se nachází po pravé straně zachovalé torzo vladycké gotické tvrze z poč. 14. stol., která je součástí přilehlé soukromé budovy. Její zdivo si však můžeme osahat z přilehlé uličky tak vysoko, jak dosáhneme. Okénka s gotickým ostěním však naštěstí zůstávají mimo dosah zvědavých návštěvníků.

V Pyšelu, bohužel, nenajdeme žádný informační panel o jeho historii a jeho památkách, ani na internetu se toho o Pyšelu mnoho nedozvíme a tak budeme doufat, že se o to postará nově zvolené zastupitelstvo.

Jdeme dále po silnice směrem na Budišov. Poněkud fádní cestu si můžeme oživit pohledy na severní obzor, pod nímž proudí tisíce motorových vozidel po dálni D1 a těšit se z toho, že silnice, po níž jdeme, připomíná spíše uzavírku. Sázím hlavu proti pudingu, že na 6 km během půl druhé hodiny vás nemine více než dvacet aut.

Hned za Pyšelem nám neujde litinový kříž, který tu postavili manželé Slavíkovi

v r. 1898 na památku 50. výročí zrušení roboty. Kdyby některá naše vláda zrušila daně, nechal bych snad postavit celou křížovou cestu. Silnice prochází asi 1 km lesem a když se ocitneme na jeho konci neunikne našemu ostřížímu zraku vpravo asi 200 m od silnice zajímavá skupina balvanů. Neváhejte a běžte se k ní podívat. Můžete použít i cestu podél lesa, až přijdete k lesní školce, vydejte se podle ní doleva a na konci oplocenky si už poradíte sami. Snad Vás k tomuto odbočení bude motivovat několik snímků zajímavého přírodního úkazu zvaného místními „Hlava“ nebo „Kameňák“.

Vrátíme se zpět k silnici a míjíme odbočku vlevo do Dvora Holeje. Stávala tu také kdysi tvrz (1573). Později byly pozemky rozparcelovány a na troskách i z nich vznikl statek. Od r. 2000 slouží jako soukromé ubytovací zařízení pro děti z Diagnostického ústavu v Brně.

Silnice pak míjí místní část městyse Budišova u Třebíče – Mihoukovice a odtud již zabloudit nemožno.

Pokud pro tuto trasu zvolíme období květen-září, rozhodně si vyčleňme čas na prohlídku zámku v Budišově s veřejně přístupným depozitářem cizokrajné i tuzemské fauny, kterou budou nadšeny zejména děti. Pak se projděme zámeckým parkem, z něhož byly v zimě r. 2000, bohužel, ukradeny dvě sochy faunů na jehlancových podstavcích. Vandal a lupič je klidně, zřejmě v noci, odvezl na saních směrem k Hodovu, kde již čekal odvoz. Z původních 18 soch vytvořených z mušlového vápence sochařem F. G. Skalickým v letech 1724-27 tak již zůstaly pouze dva siléni (dle řecké mytologie démoni plodnosti v přírodě), kteří byly spolu se sochou Atlase přemístěni do interiéru zámku. Na konci parku se pod umělým jezírkem ještě nachází dvě sfingy, které byly pro zlodějské lumpy příliš těžké.

Od nich můžete projít brankou k javorové aleji, která vás zavede k další pozoruhodné technické a kulturní památce – větrnému mlýnu holandského typu. Jedná se jeden ze dvou větrných mlýnů v Kraji Vysočina. Nachází se na soukromém pozemku, ale jeho vlastníci, kteří sem jezdí na víkend, vám jeho prohlídku umožní. S památkáři je někdy těžké se dohodnout na rozumném kompromisu a tak ojedinělá památka pomalu ale jistě chátrá.

Vrátíme se odtud zpátky kolem zámeckých rybníků (budišovský zámek byl původně vodní tvrzí) a vyjdeme na silnici směřující na náměstí městyse. V centru křižovatky stojí sousoší sv. Václava a naproti němu hospoda „U Kazdů“, kde je možné se velmi dobře najíst.

Čeká nás ještě prohlídka kostela zasvěceného P. Marii a sv. Gotthardu, kolem kterého je místní hřbitov s náhrobky bývalých majitelů panství – Baratta-Dragono.

Odtud se vrátíme zpět na nádraží, kde vyčkáme příjezdu motorového vláčku se zvláštním systémem odbavení-lístky vám prodá sám mašínfíra.

Text i foto: Ing. Rostislav Novák

Fotogalerie