Zemí nikoho, aneb V.Ú. Libavá, tajemné štoly v údolí Budišovky, romantické údolí Bystřice 5.díl

Zemí nikoho, aneb V.Ú. Libavá, tajemné štoly v údolí Budišovky, romantické údolí Bystřice 5.díl

Poslední den nás čeká závěrečné šlapání. Včera jsme dorazili do Domašova nad Bystřicí, odkud nyní vyrážíme.  Nejprve jen do místního marketu doplnit zásoby. Poté už ostrým krokem modrou TZ spolu s NS Údolím Bystřice na jih. Tentokrát správně.

Hned od startu se s uvedenými značkami držíme v blízkosti říčky. Bystříce si svůj tok zařezala do plošiny Domašovské vrchoviny, mezi Nízkým Jeseníkem a Oderskými vrchy. Pro relativně málo zásahů do přírody a pro její ochranu bylo Údolí Bystřice zapsáno pod ev.č. 1990 mezi Přírodní památky (např. bivakování je povoleno, táboření ne).

Po Libavé jsem si myslel, že Přírodní památka Údolí Bystřice bude jen o něco málo civilizovanější, než Libavá. Mýlil jsem se. S vojenským újezdem se to nedá srovnávat. I když se jí nedá upřít romantičnost a určitá divokost. Člověkem poměrně málo dotčená příroda tu je, neboť hraničí s vojenským terénem.

Charakter s místy docela divokým údolím jsem v údolí Bystřice poměrně dobře odhadl. Nicméně se moc srovnávat s vojenským újezdem nedá. Příroda vojenského újezdu i bezprostřední okolí má svou vlastní zvláštní atmosféru.

Budeme se stále držet poblíž modré TZ a NS Údolím Bystřice. Také naši trasu bude často křižovat železnice. Zpočátku se těšíme z louky plné kvítí. Poprvé překračujeme Bystřici a po chvíli procházíme pod vlakem. Vzápětí se dostáváme do místa Přírodní památky Kamenné proudy. Pozůstatky z poslední doby ledové tvoří 12 kamenných proudů, které vznikly zvětráváním hornin. Celý svah nad námi je pokryt kamennou sutí, od hrubého štěrku přes balvany tvořící kamenné moře, až po kusy skal, či mrazové sruby. Částečně ve změti nízkého porostu. Na slunných místech je možno spatřit ještěrky. To vše na ploše 32 ha.

Na konci kamenných proudů naše stezka stoupá vzhůru a kráčíme přes kameny ve spleti kořenů. Občas musíme přelézt mohutný spadlý kmen, na který se obtížně vylézá. Klouže to, je mokro po malé vodní spršce. Doma pak zjišťuji i kapky na objektivu.

Netrvá dlouho a staneme na vrcholu skály Malý Rabštýn 475 m n.m., která se vypíná 40 m nad řekou. Pochopitelně je tu hezký výhled do údolí. Pěkná, členitá skála slouží i jako cvičná. Sestupujeme dolů, kde zíráme na podvodní sopky na hladině řeky. To na první pohled z výšky. Jinak se jedná o čeření rybích sádek. Ale také zajímavý pohled.

Pokračujeme cestou dnem údolí. Překračujeme řeku a za ní i železnici. Napravo se otevřel velký lom. Podle vystaveného kamenného materiálu po stranách silničky se jedná také o břidlici. Kus dál za lomem míjíme dřevěnou studánku „Nad tratí“ a už se objevují po stranách údolí první znaky civilizační invaze. A divokost údolí mizí.

Asi 300 m za studánkou v pravotočivé zatáčce silnice musíme nenápadnou pěšinkou mezi keři ze silnice doleva dolů. Modrá tam také mizí. Ale pokud bychom šli dál silnicí, nemohli bychom si prohlédnou jistou raritu, což je dvojitý most. Dva kamenné mosty nad sebou. Konstrukčně zajímavý a ojedinělý. Z roku 1872. Silnice zde překonává mostem potok Jírovec a nad ní vede navíc železniční trať.

O kus dál se pak na silnici zase vrátíme. Dál po na levici za řekou další „sídliště“ zakrývá kus zeleného údolí. Patří k býv. Magdalenskému mlýnu. Vzápětí máme další, už po obou stranách cesty. Dvakrát podcházíme železnici, neboť údolí tu dělá serpentinu. I řeka za ním se trochu vlní. Za prvním mostem lze spatřit po pravici bývalý Panský mlýn, samozřejmě opět s nějakými chatkami po obou stranách. Můžete tu spatřit kutilské práce místních, nudících se chatařů. Tady se nám říčka trochu vlní. Že meandruje, se ale říci nedá, jenže ze silnice to moc vidět stejně není.

Už od Rabštýnských skal nás na levé straně za řekou, už asi 6 km, v těsné vzdálenosti provází hranice vojenského újezdu Libavá. Za Smilovským mlýnem, za pravotočivou zatáčkou stojí významný strom - zase javor klen. Ovšem, ten, co jsme viděli u Spálova byl podstatně mohutnější. Tohle je proti němu střízlík. O něco přes kilometr dál je další. Také takový hubeňour.

Dál se silnice kroutí jako ušlápnutý had, ale vlastně jen kopíruje tvar řeky níže, která stejně není pořád vidět. Což mě mrzí. Při plánování trasy jsem si myslel, že to bude okolo říčky hezčí. Vlastně jsme moc za cestu ani neviděli. Jen málokdy se ukázala, a to přesto, že nebyla od nás daleko. Pořád byly okolo ní stromy, či keře.

Ono to ostatně, aspoň tady, moc nevadí. Aspoň člověka neiritují ty chaty všude okolo ní. Jak jsem si posteskl, myslel jsem si, že cesta podle řeky bude romantičtější. Ale ze silnice ve stráni je vidět jen les vlevo nahoře a les i dole pod sebou, kde někde šumí řeka. V horní části toku se přece jen chvílemi ukázala. A člověka to potěšilo.

I když řeka tady více kličkuje a silnice obdobně, stále přibývá těch rekreačních vesnic.

No vida. A najednou jsme u starého, zchátralého nádraží. Takže téměř v cíli. Je to Hrubá voda – žel.st. a podle cedule je plánovaná konečně jeho rehabilitace. Je to škoda. Protože za mlada vypadala určitě zajímavější. Dříve se stavělo s různým cingrlátky a budovy byly hezčí. Teď jen krabice od bot (to je citát jednoho architekta, ne můj.

Pivnice U Supa zavřená, tak zbývá jen hotel. Lepší než nic.

Pak už jen zpátky na nádraží a vláčkem zpět. Cesta s milou průvodčí ubíhala děsně rychle. I když vláček projížděl čtyřmi tunely a nesčíslnými mosty. No, všechno jednou končí. Jen, jak to udělat, aby nám někdy vyšlo víc času na pěkné zážitky. Je s časem čím dál horší.

Závěrem se musím přiznat, že příroda, kterou jsme tu měli možnost poznat je skutečně výjimečná a jedinečná. Nikde v naší republice jsem nic takového nepoznal, ač jsem ji projel i prošel křížem krážem. Zejména obdivuji práci Vojenských lesů, jejichž péče o přírodu v jejich katastru je mimořádná a zaslouží si ocenění. Nikde jsme neobjevili jediný strom postižený kůrovcem ani pokácené stromy jím poškozené. A je dobře, že tam nemá přístup každý a kdykoli. Jediný vajgl, nebo papírek, jsme nezahlédli. A že v tom povoleném prostoru nejsou pískem vysypané lázeňské cestičky je naprosto v pořádku. Ani těch pár kapek krve, které jsem tam zanechal vůbec nelituji. Nádherné „safari“ a je moc dobře, že přístup i informace jsou tam omezené.

Tímhle Libavá a okolí skončilo. Co „s načatým večerem?“ Je večer, ale doma stačí, když budeme až zítra. Po jedinečných zážitcích z krásných přírodních partií v okolí Vojenského újezdu Libavá se rozhodujeme. Klademe si otázku, že jet hned ráno domů, je přepych a zbytečnost.

Následujícího dne tedy zajíždíme do blízkého historického Lipníku n. Bečvou, ale o tom tudíž ještě další díl, jako doslov.