Zhruba 10 km dlouhá okružní trasa: Plzeň-Černice - zřícenina hradu Radyně - NS Skalní stezka

Nejdřív musím říct, že v Plzni žiji strašně a strašně let a celá ta léta jsem si myslela, že kopec Radyně se zříceninou stejnojmenného hradu je v Plzni. Až poslední dny jsem zjistila, že to není v katastru Plzně, ale v katastru okresu Plzeň - město. Naštěstí se v rámci covidových opatření můžeme pohybovat už po celém okresu, tak můžeme i na Radyni. Svého času jsme tam chodívali dost často, ale poslední dobou ji nějak zanedbáváme. Naposledy jsme tam byli vloni s kamarády - to jsme zjistili, že tam je pro nás nová naučná stezka, tak jsme se tentokrát rozhodli, že je ideální doba to tam zajít prozkoumat.

Využili jsme tedy prvních krásných jarních dnů, dokonce to bylo ve všední den, kdy se nechalo předpokládat, že po lese moc lidí chodit nebude. Auto jsme nechali na okraji městské části Černice a vyrazili. Vždycky jsme chodívali po žluté, jenže když v místech, kde začíná, postavili velké obchodní středisko, trasu jsme změnili. Tato velká obchodní střediska vůbec nemám ráda a představa, že z tichého lesa vyjdu do tohoto obřího areálu, mne předem ničí.

Takhle jdeme z města ven, opatrně musíme přejít jedinou hlavní silnici. Přes dálnici naštěstí vede pro pěší most, další hlavní silnici podejdeme a jsme v lese a za chvíli i na té žluté.

Vpravo vidíme barevné vlaječky, které nás upozorňují, že je tam občerstvení Krmelec - tedy bývá otevřené v sezoně. Z důvodu covidových opatření je stále zavřeno, nemají otevřené ani výdejní okénko. Vypadá to tam však na příjemné posezení.

Přecházíme silnici, která sem vede ze Štěnovic, jenže se moc dál po ní jet nedá. Vede jen k hlavní silnici. Snad se sem jezdí jen k tomu občerstvení. Tady je rozcestí Městský les a kromě rozcestníku je tady i informační tabule, nazvaná Centrum služeb pro turisty.

Pokračujeme po žluté, pomalu stoupáme a užíváme si klidu a pohody. Když přicházíme na naučnou Skalní stezku, která žlutou trasu křižuje, upozorňuje nás na to dřevěná směrovka.

Naučná stezka byla vybudována snad před pěti lety. Vede zajímavými místy této Radyňské vrchoviny, vede do míst málo známých - ke skaliskům, na skalní vyhlídky s dalekými výhledy, k obnoveným studánkám. Celá stezka je dlouhá 3,3 km, je pouze pro pěší, je na ní 7 zastavení se zajímavými informacemi, ale i 5 interaktivních tabulí pro děti, aby jim cesta lépe utíkala. Cestou si mohou vyzkoušet i své dovednosti. Jsou zde i lavičky, přístřešky.

Podle šipky odbočujeme po Skalní stezce vpravo, kde na nás čeká 6. zastavení Otýsův lom, kde se ještě před 2. světovou válkou lámal kámen. Opuštěné lomy se pak staly oblíbenou lokalitou pro tramping. I nyní je tady možnost udělat si menší ohýnek, posedět. Zajímavě řešená je lavička s úkolem - jak daleko sounož doskočíš? - jako vrabec, blecha, kobylka,....?

Na chvilku se vracíme na žlutou, míjíme dřevorubce, kteří nám trochu brání v cestě ke studánce Na Andrejškách. Opět odbočujeme vpravo ke skalní buližníkové Svatební stěně, kterou jsme před chvílí zahlédli už z jedné strany. Podle pověsti se zde tajně setkávali dva mladí lidé. Když dívku donutili vzít si staršího muže, tak ve svatební den tady skokem ukončila svůj mladý život. Je to prý jedno z nejkrásnějších zdejších skalisek, kde je vyznačeno i několik horolezeckých cest. Na západní straně skály je plaketa - malý památník Honzovi Vodrážkovi, známému pod jménem Wavok. Byl to velký sportovec, orientační běžec, cestovatel, ale také neopakovatelný bavič a všestranný nadšenec, se kterým jsme jako s průvodcem procestovali kousek Evropy a zažili celou řadu legračních situací. Bohužel 25. 2. 2000 se zabil v italských Dolomitech. O tomto pomníčku jsem neměla tušení. Byl to fakt fantastický chlap. Věnovala jsem mu tichou vzpomínku, i když se mi po chvíli v hlavě promítla celá řada příjemných vzpomínek. Chvilku mi trvalo, než jsem se vrátila do reality. I teď mi je z toho opět trochu smutno.

Přicházíme k malému rybníčku, kde je přístřešek a studánka Pod Radyní. Pitná určitě není, ale je zde hezké místo pro odpočinek.

Odtud se vracíme zpátky na žlutou a míříme na vrchol, kde je zřícenina hradu. Jeho silueta je z dálky vidět. Vždy když se od jihu vracíme domů a vidíme tuto známou siluetu, už se radujeme, že jsme konečně doma. I v noci je nasvícen.

Hrad nechal vybudovat v letech 1356 – 1361 sám Karel IV.. Stavitelem byl dokonce Michal Parléř z rodiny pražského dvorního architekta Petra Parléře. Hrad zajišťoval bezpečnost obchodní stezky z Prahy do Řezna a Norimberka. Mnohokrát měnil majitele. R. 1920 ho koupil Starý Plzenec a dalších 8 let ho opravoval. Od poč. 50. let 20. století hrad vlastní stát, na hradní čtyřhrannou věž byl upevněn televizní vysílač. V 70. letech 20. století byla provedena další oprava hradu a pod hradem vybudováno parkoviště a restaurace. Snad v té době byla zpřístupněna i 22 metrů vysoká hradní věž, na kterou vede 114 schodů. Shora je vidět Plzeň, hrad Přimda a za dobré viditelnosti i Šumava. Dnes je bohužel vše zavřené, slušný výhled je však i od zamčeného vchodu do hradu, zvlašť nyní, když jsou ještě stromy bez listí. 

Od 90. let 20. století areál vlastní Starý Plzenec. V blízkosti parkoviště je vybudováno Centrum služeb s bezbariérovým přístupem a expoziční místností. Jsou tu k dispozici informace o historii hradu Radyně a okolí a o zajímavých turistických místech. Je zde možnost zakoupit turistické a upomínkové předměty, cyklo mapy. Je tu i samoobslužný cykloservis. Je otevřeno jen v sezoně, dnes v době covidových opatření je zavřeno. V restauraci je otevřené okénko, kde je možno koupit i menší občerstvení a dokonce i pivo. Je zde skutečně velké venkovní posezení, tak není problém dodržovat předepsané bezpečnostní vzdálenosti.

Konečně si chvíli připadáme skoro jako v dobách dřívějších. Jen dezinfekce a nutnost nošení roušky u okénka nás vrací do reality. Samozřejmě jsme neodolali, poseděli, pojedli a popili a vydali se na zpáteční cestu. Většinou se odtud vydáváme do Starého Plzence a do Plzně se vracíme vlakem, příp. autobusem. Jezdí sem i autobusy MHD.

Dnes jdeme jen kousíček po stejné cestě zpátky. Na žluté trase je 1. zastavení naučné Skalní stezky. Tady odbočujeme vpravo. Je tady spousta různých cestiček, proto je trasa vyznačena kameny, aby se nezabloudilo. Je to uděláno hezky, krajinu to v žádném případě neruší.

Po chvilce jsem u 2. zastavení Vysoký Štont. Jsme jen kousek od další buližníkové skály. Je 18 metrů vysoká a i tady je několik horolezeckých tras. Kdysi jsme z mírnější strany se také dostali na vrchol, odkud je krásný rozhled - je nádherně vidět hrad Radyně, údolí Úslavy i celé pásmo Brd s vrcholy Maršál, Kotel, Žďár, Radeč, Praha i skalnaté pásmo Nad Maráskem. Aby byla tato vyhlídka bezpečně zpřístupněna širší veřejnosti, je taky vybudována kovová vyhlídka.

Míjíme nižší skalnaté pásmo - kde jsou některé skály pojmenovány - Žabí královna, Karlova pěst, Komínky. Na konci téměř rovné cesty - nad lomem je 3. zastavení Lom Hřeben. V okolí byla celá řada lomů, kde se lámal kámen už ve středověku, ze kterého se pak stavěla rotunda sv. Petra a Pavla na protějším kopci nad Starým Plzencem, ale i celá řada zdejších kostelů. Tento lom byl otevřen jako poslední - r. 1945. Jeho provoz byl definitivně ukončen 31. 12. 1974. Na skále na lomem je udělána další vyhlídka, kde je panoramatická tabule. Je vidět Starý Plzenec, ale i řada vrcholů Brdské vrchoviny.

Nyní nás čeká nejnáročnější sestup. Kousek se jde z pěkně prudkého kopečka. Pěšinkou se nechá odbočit pod skálu s vyhlídkou a ještě jednou a lépe se opatrně dojít podívat z výšky na opuštěný lom.

Pod lopcem už následuje pohodlná lesní pěšina. Zajímavé je 4. zastavení U Mohyly. Zde je uměle navršená mohyla, o které se píše v knize Tajemná místa Plzeňska. V místě kolmo postaveného kamene má být svatyně keltského kultu podsvětí, kam podle této víry odcházejí těla zemřelých lidí. Je zde prý i hrob keltského druida. Možná je to jen legenda. Prokazatelně doložené keltské pohřby byly doloženy na protějším kopci Hůrka - Sedlec.

Pro nás posledním 5. zastavením jsou Andrejšky, skalní masív. Je to přírodní památka na stejnojmenném rozcestí. Vlivem povětrnostních vlivů zde vzniklo skalní město i s náměstím a skalními branami. I tento buližníkový masív mají v oblibě horolezci.

Jsou dvě hodiny a začíná tu být docela dost lidí. Skály už ani víc neobcházíme, ani nepokračujeme po NS na žlutou. Trošku to zkracujeme, až se dostaneme na naši dopolední cestu a po ní jdeme k autu. Už tu není ten úplný klid, ale ty největší davy určitě ještě přijdou. Ale to už budeme naštěstí doma.

V Černicích zajíždíme ještě k našemu oblíbenému pivovaru Purkmistr, abychom zachránili nějaké pivo. Dokonce mají i zelené - budeme mít tedy na Zelený čtvrtek i zelené pivo. Co víc si přát. Dnes nám tedy všechno vyšlo perfektně.

Zhruba 10 km dlouhá okružní trasa: Plzeň-Černice - zřícenina hradu Radyně - NS Skalní stezka na mapě