Zimní týden na Šumavě – únor 2020 pt. 1

První únorový týden roku 2020 jsme s několika přáteli strávili na Šumavě. Poměrně lakonické konstatování mělo ale svůj zajímavý vývoj plný obav, očekávání i zklamání, které nakonec vyústilo v celkem spokojené prožití týdne jarních prázdnin (ano, byla mezi námi dvě učitelky a jindy než v termínu prázdnin se takové dámy stěží dostanou na delší dobu mimo trvalé bydliště).

Protože v naší „partě“ je řada lyžařů (běžkařů i sjezdařů), návrh na výlet na opačnou stranu republiky byl přijat s kladnou odezvou, vždyť u nás v Jeseníkách máme projeto kde co, tak proč jednou nepoznat i trošku vzdálenější kraj. Navíc když o Šumavě se tvrdí, že co se terénů týče, je z našich hor běžkařům patrně nejvlídnější. Rozsáhlé pláně v poměrně vysoké nadmořské výšce, povětšinou dostatek srážek (tím i sněhu), to je lákadlo dosti silné. Ovšem počasí neporučíš a právě ta letošní zima je – cosi budeme namlouvat – prapodivné.

Z původně značného počtu přihlášených k pobytu se smrskáváme do početně zhruba poloviční skupiny, která se nakonec vleze do jednoho vozidla, což je ale kapacitně dostačující VW Transporter. Vyrážíme tak první únorovou sobotu ve značně naloženém mikrobusu směrem k Olomouci, Brnu, dálnici, Vysočině, Humpolci, Táboru, Budějovicím atd.

Je tedy fakt, že sobota byla celkem slunečná a jízda příjemná. Jen po sněhu i ve výše položených místech není památky a tristnější je i pohled na kůrovcem decimované lesy podél naší trasy.

Větší zastávku máme až u jihočeské metropole, nejdřív v geologickém průzkumu bývalého kaolínového lomu u Borku a hned vzápětí v Budějovickém národním pivovaru, přesněji v pivovarském restaurantu, kde se zdržíme na poněkud opožděném obědě. Z povzdálí další pouti sledujeme elektrárnu Temelín, Netolice, Kratochvíle, Husinec – to je málem jak procházka historií, ve Vimperku jsme již na dohled našemu cíli, Novým Hutím, kde je naše dočasné bydliště. Dojíždíme ještě za šera, tak akorát, abychom ještě zahlédli zbytky sněhu na sjezdovce na blízkém kopci. Prý se ještě dnes lyžovalo asi na třetině celé délky vleku…

První večer tak strávíme společenskou hrou a později i nějakým tím popěvkem.

 

2.2.2020

Ráno celkem deštivé a pošmourné, vymýšlíme program, kdy zcela určitě nepoužijeme žádné lyže nebo běžky (byť pro jistotu je máme stále naložené). Náměty tu jsou (pramen Vltavy, slatě aj.), ale počasí většinu zhatí. Po skvělé snídani, kterou máme díky naším ubytovatelům tedy nasedáme do našeho vozidla a směřujeme k blízké Kvildě, jakožto jednomu z turistických center v našem okolí. Poněkud tristní pohled na sjezdovku, kde na zbytku sněhu brázdí svah několik zoufalých lyžařů, když se časem rozprší, situace je snad ještě tragičtější.

Kvilda jinak jako taková je značně výstavná plná hotelů, penzionů, chat i obchodů (i sportovních). V jednom takovém si pořídíme i něco do našich sportovních výbav (čepice, tričko nebo sjezdový vosk). A že toho bylo celkem dost, nádavkem prodavač šáhl pod pult a vytáhl láhev – višňovky.

Pozorné oko (ale i nápis na hotelu) prozradí, že Kvilda byla jedním z míst kde se onehdy natáčel slavný film Král Šumavy. Dobový thriller byl sice značně poznamenán komunistickou propagandou, ale snad i díky tvůrcům (Karel Kachyňa režie a řadě předních herců) je dodnes občas i vysílán, zejména na komerčních stanicích.

Další kroky vedou logicky do návštěvnického centra NP Šumava. Taková centra jsou sice určena hlavně ke vzdělání mládeže, ale i dospělejší návštěvník se tu najde poučení a poznání. O něco dál, už na výpadovce k Antýglu je ukryt zdejší pivovárek, kam nesmíme zapomenout zajít k poradě co dál.

Dál míříme (vozem) do dalšího turistického centra, to je Modrava. Zde potkáváme dokonce běžkaře! Líčí, jak stále existuje stopa směrem k Březníku, prý i sjízdná, byť občas v kalužích. Ovšem mezitím se spouští celkem slušný liják, který nás zažene do dalšího místního hostinec Lyer, kde – taky vaří pivo. A protože se přiblížil i čas oběda, je další program zajištěn. Kolegyně už zřejmě šilhá hlady, když oznamuje, že na vrcholcích smrků se hromadí něco bílého, sníh to určitě není, když je 5 nad nulou.

K chvále hostince ale musím uznat, že kuchyně je výborná, i obsluha, která až příliš zbytečně nabádá, chceme-li si přidat…

Je celkem jasné, že tady se nikam do přírody nevydáme, což naznačuje i poněkud silně tekoucí Roklanský potok vedle pivovaru. Nasedáme tedy zase do mikrobusu, krátce stavíme i ve zdejším íčku a pokračujeme motoristicky k dalším vzdáleným místům.

Vzdálené místo se nazývá Dobrá Voda. Takto pojmenovaných osad najdeme u nás ovšem víc, takže tato je poblíž Hartmanic. Přeci jen, někteří z nás na Šumavě už byli, tak ví za čím jedeme. V osadě bylo sídlo vojenského prostoru a velká část zástavby zanikla. Před zkázou byl i zdejší kostel, ten naštěstí zůstal, byť zcela vybydlený.

Po zrušení vojenského prostoru a pohraničního pásma se sem postupně vrátil život. Místní svatostánek je zasvěcen sv. Vintíři (německy Güntheru), jde údajně o jediný kostel na světě, kde se uctívá tento místní poustevník. V podstatě jde o běžný vesnický barokní kostelík, zajímavé se skrývá v interiéru. Prázdný prostor zaplnila výtvarnice a sklářka Vladěna Tesařová, která má na Dobré Vodě přechodné bydliště. V několika etapách vytvořila novou výzdobu ze skla. Hlavní oltář má cca 5 t hmotnosti, ze skla jsou i výjevy křížové cesty, postranní výjev Betlému, nebo koule v kostelní mříži. U kostelíku je i pramen zázračné vody, zasvěcený patronu kostela (ten má v kostele i svou sochu – ze skla).

Do kostela se dá sjednat prohlídku díky blízkému potnímu domu, z reproduktorů promluví autorka a vzápětí i odborný výklad o celé genezi díla.

Hartmanice (a Dobrá Voda) jsou od nás poněkud vzdálené, takže dorážíme tak akorát na večeři, kterou máme u našich ubytovatelů (a vařili výborně).

 

3.2.2020

Pondělní ráno vypadá nadějně, dokonce i poletuje snížek a protější sjezdovka pod vrchem Přilba je dokonce pokrytá popraškem. Nicméně na lyže nevyrazíme, předpověď počasí je stále neveselá, nicméně už máme vymyšlený program – pojedeme na koupaliště. No je to takové nezimní, ale nebude to jediný hlavní cíl, nakonec se zase podíváme na okolí Kašperka a Kašperských Hor, v údolí Otavy už vidíme, jak je zlatonosná řeka po deštích prudká. Vlastně nás řeka provede značnou částí dne. Tou první zastávkou je Sušice. A vlastně tradičně zase jedno pivo v místním pivovárku (ty první dva dny to vlastně bylo i o průzkum malých pivovárků). Nakonec je Sušice městem, kde jsem i já kdysi byl, takže si rád připomenu pěkné české město pod Svatoborem.

Na koupaliště by se dalo možná i tady, ale otevírají až dosti odpoledne, takže pokračujeme do Rábí (se zastávkou v hospodě U vystřelenýho očka). Komu tu vystřelili oko, by měl znát skoro každý (J. Žižka).

To už je kousek do Hartmanic, kde je Aquapark už otevřený, dvě hodiny celkem k vyblbnutí stačí i s povyražení v různých atrakcích, které obvykle zas tak nepotřebuji.

V Hartmanicích je naneštěstí pivovárek zavřený, ale po toku Otavy jsou Strakonice, kde už je pivovar celkem velký. Ne že bychom byli zas tak velcí konzumenti pěnivého moku, všude bylo jen to jedno, ale posezení ve stylové restauraci Sokolovna už kvůli krásnému interiéru si všichni pochvalovali. A samozřejmě i foto u sochy jednoho zdejšího hudebníka, o kterém napsal divadelní hru J. K. Tyl.

Do Nových Hutí dojíždíme tak akorát, aby byla večeře a v očekávání konečné změny počasí.

pt. 2