Loading...
Jakkoli jsme se snažili, na nádraží v Třemešné jsme zahlédli jen koncová světla našeho vlaku. Nový plán tedy počítal sustájením vozidla přímo vBohušově, neboť jsme chtěli spát na Fulštejně.
Už příjezd do osoblažského výběžku naznačoval, že to bude sice pěkné a opuštěné místo, ale pohostinství nebude jeho silnou stránkou. Třemešná se honosí třemi krčmami, znichž jedna právě zavřela kuchyň, druhá žila, ale neměla nic kjídlu a třetí na tom byla podobně. Přijeli jsme sem spředstavou, že si aspoň občas někde dáme třeba utopence nebo tlačenku. Skutečnost nás ale přiměla rychle změnit názor, jen Pól se těchto pokrmů vkaždé krčmě tvrdošíjně dožadoval, i když někde vypadali, že ani nevědí, co to je. Jednou ze dvou světlých výjimek byla příjemná krčma v Liptákově (alias Liptaň, alias Liebenthal). Paní hostinská se nám podbízela sneobyčejně vydařeným segedínem a gulášem, ale my jsme neoblomně trvali na topince. Byla skvělá. VBohušově jsme ještě dali pivo a zamířili kFulštejnu stojícímu na nevýrazném kopci nad obcí. Hned za vsí jsme objevili luxusní chatový tábor s2místnými zápražími a bylo jasné, kde budeme nocovat. Stejně jsme si ale neodpustili noční návštěvu hradu. Ten byl i potmě krásný a bezpochyby obydlený nadpřirozenými bytostmi. Jednu znich, maskovanou za psa strašlivě vyjícího na kulatý měsíc, jsme pak vnoci slyšeli.
Večerní jasno a namrzlo se ráno změnilo na oblačno a teplo (8°C), takže se nám dobře vstávalo. Zapomněli jsme nařídit budíka, ale Jirka se vzbudil přesně a na nádraží jsme přišli včas. Jízda úzkokolejkou do Třemešné byla příjemným zážitkem. Jakmile jsme začali stoupat po louce, vykouklo slunce a udělalo se nečekané teplo. Cesta pak vedla údolím potoka Na Kraví horu, kde kdysi stála stejnojmenná víska, zníž zůstaly jen zbytky budov. Lesní cesty nás pak dovedly na svah nad Petrovicemi, odkud bylo názorně vidět, jak vypadá 400metrové převýšení zPetrovic na Biskupskou kopu. A vPetrovicích nás čekala druhá a poslední výjimka ze zdejšího standardu pohostinnosti. Skvěle jsme se najedli, napili holby jako křen a ocenili zdejší atrakci - domorodce, jenž jí jen světlé maso (např. bůček a špek), proto nemá cholesterol, vyzná se v bylinách a zná spoustu slezských receptů. Když jsme odcházeli, nestihl se snámi rozloučit, neb na židli usnul a hospodský konstatoval, že ho musí přivázat, aby se neodebral na zem. Výstup na Bišofku (jak ji nazýval ten člověk) nás sice zahřál, ale ne tak, jak to vypadalo. První odměnou za tuto námahu byl výhled zpaseky na úbočí Bišofky na protější kopce zlatě zabarvené vzapadajícím slunci. Následoval krásný výhled zHeegerovy vyhlídky a to nejlepší nás čekalo na vrcholu - opravená kamenná rozhledna poskytovala bezkonkurenční kruhový rozhled. Jirka ještě stihl západ slunce, my jsme dorazili minutku po něm. Bylo jasné, že jsme chytli jeden zposledních takhle dokonalých letošních dnů. Sestup do Zlatých Hor byl náročný. Jednak vedl velmi prudkým svahem a jednak se vhoustnoucím šeru těžko odhadovaly šutry schované pod závějemi spadaného listí. Ve městě jsme zapadli do krčmy a chtěli jsme tam chvíli zůstat, protože bylo příliš brzo na hledání noclehu. Kjídlu samozřejmě nic neměli, tak jsme se pustili do vlastních zásob a čas příjemně trávili hrou vmacháčka spůjčenými kostkami. Nakonec ale přišel čas se zvednout, tak jsme prošli městem a zamířili kEdelštejnu. Hned za městem nás ale zlákal krásný rovný kousek jehličnatého lesa. Ani jsme se neobtěžovali stavět stany. Byla to jedna znejhezčích letošních nocí: pohodlí, teplo, měsíc.
Někdy vnoci se změnilo počasí a zatáhlo se. Naštěstí bylo pořád sucho a zůstalo 8°C. Po snídani jsme vylezli na Edelštejn a pokračovali na Výrův kámen, skálu svýhledem na Zlaté Hory a Edelštejn. Na úbočí Příčného vrchu jsou vmapě značeny štoly a my jsme aspoň nějakou chtěli objevit. První měla široký vjezd a po pár metrech byla zazděná. Vypadalo to, že tím naše objevitelské úspěchy končí, ale o kus dál jsme zkusili cestu kmístu, kde podle mapy měla být další štola - a ona tam překvapivě byla. Méně překvapivé bylo, že Pól byl jediný, komu se do té malé díry chtělo. Příčný vrch je provrtaný štolami, které jsou na mnoha místech propadlé, jak jsme viděli na další cestě.
Doufali jsme, že si dáme oběd v krčmě vHeřmanovicích, ale museli jsme vzít zavděk autobusovou zastávkou, kde aspoň nefoukalo. I tak nám byla docela zima. Zahřál nás ale kopec na Kutný vrch - po loukách spěkným rozhledem. Na Kraví horu jsme přišli ze západu a vzhledem kpokročilé hodině jsme zvolili stejnou cestu, jakou jsme sem včera přišli, abychom potmě nelovili nějakou nezřetelnou cestu. Přesto jsme ale cestu nakonec ztratili a po loukách přišli na severní okraj Třemešné. A plni nepochopitelného optimismu jsme zase absolvovali pouť po hospodách. Spodní dnes nevařila, další nejen že neměla nic kjídlu, ale tentokrát ani pivo, tak jsme nakonec sedli do poslední, která měla aspoň pivo, i když nám nechutnalo. Vlak nám naštěstí jel brzo, tak jsme se přesunuli do Liptákova, kde jsme věděli, že se o nás postarají. Museli jsme tam ale vydržet snad tři hodiny, než nám jel vlak do Bohušova. Tam jsme si dopřáli poslední pivo a odešli kchatám s jejich pohostinnými zápražími. Vnoci pak byl vítr a přišel i déšť.
Nedalo nám to a zatímco Vašek, jemuž dosloužila záda, hlídal batohy, šli jsme znovu prozkoumat Fulštejn, tentokrát za světla.
Zpáteční cesta přes Polsko byla kratší a placatější než přes Šumperk.
Pátek: 1,5 km Sobota: 27 km
Neděle: 26 km Pondělí: 1,5 km
I když se to nejprve nezdálo, trasa byla dost náročná a vsobotu i vneděli jsme nastoupali kolem 900 metrů.