Ztracen v ráji skvostů aneb nezapomenutelná cesta po Filipínách

Když jsem se rozhodl, že pojedu na Filipíny, nebylo to plánované rozhodnutí u šálku kávy s cestovatelským průvodcem v ruce. Vlastně to celé začalo trochu jinak – pocitem, že potřebuju pauzu. Život v zaběhnutých kolejích mě začal dusit, každodenní rutina se zdála jako nekonečný kolotoč povinností, a já najednou věděl, že musím někam vypadnout. Ne na týden do Chorvatska, ne na prodloužený víkend do nějakého wellness hotelu, kór v těhto podzimních měsících. Potřeboval jsem něco, co mě vytrhne z té monotónní šedi, něco, co ve mně znovu probudí pocit dobrodružství.

A právě tehdy mi kamarád při jedné z našich pivních debat řekl o Filipínách, za něho top destinací v Asii. "Brácho, to jsou ostrovy, kde se zastavil čas. Bílé pláže, tyrkysové moře, ale hlavně – to je místo, kde můžeš být fakt ztracený v ráji." Usmál se tím svým stylem, jako by věděl něco, co já ne. V tu chvíli jsem si řekl, že to je přesně to, co potřebuju – utéct někam, kde se na chvíli všechno zpomalí a kde mě čekají zážitky, které nepřipomínají nic z toho, co jsem doposud znal.

Takže jsem zabalil batoh, koupil jednosměrnou letenku a nechal se unést představou, že někde daleko od všedních starostí najdu ten svůj kousek ráje.

Přílet do Manily – chaos v pohybu
Manila mě přivítala svým typickým dusnem a chaosem. Říká se, že na Manilu musí být člověk připravený, ale přiznám se, že mě ten dopravní zmatek naprosto zaskočil. Než jsem se vymotal z letiště, řidiči taxíků mě obklopili jako vosa sladkost. Jeden z nich mě přesvědčil, že má nejlepší cenu ve městě, což nebyla úplně pravda, ale já jsem to zjistil až později. Nakonec jsem skončil v centru Manily, kde se na každém rohu mísily zvuky motorů, troubení a výkřiky prodejců - na vlastní oči jsem viděl na živo 2 dopravní nehody (které se naštěstí obešli bez zranění), a tak by mě zajímalo, jak v těhto "východních" zemích funguje pojištění auta... Buď musí být několikanásobně dražší, nebo vám pojišťovny proplatí jen zlomek.

První lekce? Na Filipínách se s vámi nikdo nebude bavit o jízdních řádech. Prostě přijdete a jede to, až se to naplní. A to platí pro všechno – jídlo, dopravu, i život.

První pláž v El Nidu – ráj na Zemi, ale pozor na místní koktejly!
Po dvou dnech v ruchu Manily jsem zamířil do El Nida na Palawanu. Když jsem poprvé stanul na pláži, měl jsem pocit, že mě někdo teleportoval do ráje. Bílý písek, tyrkysová voda a skály, které vypadaly, jako by je vytesal sám Bůh. Hned jsem se rozhodl, že si tohle místo náležitě užiju.

Rozhodl jsem se ochutnat místní specialitu – koktejl „Weng Weng“. Co vám budu povídat, po dvou jsem měl pocit, že jsem král ostrova, po třetím jsem tančil s místními, jako bych byl Filipínec od narození. Jenže ráno mě probudila realita. Byl jsem rád, že jsem našel svůj batoh a boty. Příště bych se možná držel piva.

Dobrodružství na lodi a ztráta orientace
Následující dny byly věnované objevování okolních ostrovů. Vyrazil jsem na výlet lodí, což je tady něco jako povinná jízda. Stačí se postavit na pláž a za chvíli vás někdo naloží na loďku. Měli jsme skvělého průvodce jménem Jomar, který nás vzal na skryté laguny, jeskyně a opuštěné pláže. Všechno vypadalo jako z pohlednice, až na to, že se nám trochu ztratila loď.

No, „trochu ztratila“ – po pár hodinách plavby jsem si uvědomil, že jsme v podstatě bloudili po moři. Jomar sice tvrdil, že ví, kam jede, ale jeho „pohoda, kámo“ mě zrovna neuklidňovala. Naštěstí jsme nakonec dorazili do dalšího zázračného místa a já si řekl, že kdybych měl zůstat ztracený tady, vlastně by mi to ani nevadilo.

Rýžové terasy v Banaue – krása, která tě sejme
Po dni v El Nidu jsem zamířil do hor, konkrétně do Banaue, abych viděl slavné rýžové terasy. Když jsem tam stál a koukal na to ohromné dílo, které vzniklo před více než 2000 lety, byl jsem ohromen. Jenže cesta tam byla skoro smrtící. Tady není běžná silnice, tady je kombinace bahna, kamení a strmých srázů. Přísahám, že jsem párkrát viděl celý svůj život probíhat před očima.

A samozřejmě jsem nebyl sám – na túru se ke mně přidala partička místních dětí, které mě obratně předběhly, zatímco já funěl jako stará lokomotiva. "Sir, you are slow," smáli se. To mi pomohlo, takže jsem se pak ve svém tempu radši jen kochal výhledy.

Cebu City – kde jsem zjistil, že kuře může být „letecké“
Cebu mě přivítalo jako ostrovní metropole s trochu jinou atmosférou. Místo pláží jsem narazil na historická místa a moderní obchodní centra. Našel jsem si tam malou restauraci a rozhodl jsem se, že zkusím místní kuřecí specialitu. "Letecké kuře" – tak mi to alespoň znelo. Když mi ho přinesli, bylo tak ostré, že bych přísahal, že mě odneslo o dva metry dál. Jak se říká, člověk musí být připraven na všechno.

Chycen deštěm na Boholu – kde jsem pochopil, co je to tropická bouře
Na Boholu jsem se těšil hlavně na slavné „Chocolate Hills“ a roztomilé nártouny. To druhé jsem opravdu viděl – ta maličká stvoření jsou naprosto fascinující. Jenže co jsem nečekal, byla obří tropická bouře. Když jsem vyrazil z ubytování, byla to krásná procházka. O dvacet minut později jsem byl promočený až na kost a uvědomil si, co to znamená „filipínská dešťová sezóna“. Místo vrcholků kopců jsem nakonec viděl jen mlhu a blesky.

Návrat do reality – sladký konec cesty
Poslední den jsem se vrátil zpátky do Manily, kde jsem si dopřál poslední jídlo, prochodil ještě pár míst a koupil nějaké suvenýry. Přemýšlel jsem nad tím, co všechno jsem za ty dva týdny zažil. Filipíny nejsou jen o nádherných plážích a exotice, jsou o nečekaných setkáních, dobrodružstvích a překvapeních na každém kroku.

A jestli jsem se během téhle cesty něco naučil? Nikdy nevěřte cenám v Manile, nikdy nepodceňujte místní alkohol a buďte připraveni na to, že když už se na Filipínách ztratíte, bude to ztracení v ráji.