Ztracené chrámy Angkor Watu: Objevování kambodžských pokladů

Když jsem poprvé přistál v Siem Reapu, městu brány k Angkor Watu, cítil jsem směs nadšení a zvědavosti. Vzduch byl těžký a teplý, všude kolem mě proudili turisté, ale já věděl, že mě čeká něco víc než jen pohled na slavný chrámový komplex. Kambodža má svou vlastní magii – její poklady jsou skryté nejen ve slavné historii, ale i hluboko v džungli, v zapomenutých chrámech a tichých ruinách, kam tolik návštěvníků nezamíří. Rozhodl jsem se, že objevím to, co zůstává většině skryté. Je to jedna z těch nejlevnějších zemí v jihovýchodní Asii (teda až na cenu letenky).

Ráno jsem vyrazil ještě před rozbřeskem, kdy město teprve začínalo ožívat. Pomalým krokem jsem zamíčil ke vstupu do Angkor Watu, abych ho poprvé spatřil při východu slunce. A ten okamžik, kdy první paprsky slunce dopadly na ty majestátní věže, mě zcela pohltil. Cítil jsem, že jsem na místě, které není jen svědkem historie, ale samo dýchá příběhy starými tisíce let.

Ale Angkor Wat byl jen začátek. Toužil jsem po něčem ještě syrovějším, autentickém, po chrámech, které džungle nechtěla úplně pustit. Vydal jsem se na cestu hluboko do džungle, abych prozkoumal víc než jen ten slavný Angkor. Mým cílem byly méně známé chrámy, ty, o kterých se moc nemluví. Bayon byl první na řadě. Z dálky to vypadalo jako hromada kamení, ale když jsem přišel blíž, uviděl jsem tváře. Desítky obrovských tváří vytesaných do kamene, které se na mě usmívaly, jako by mě tu čekaly. Tady jsem ztratil pojem o čase.

Pak jsem zamířil k Ta Prohm, chrámu, který džungle tak trochu pohltila. Kořeny stromů se proplétaly mezi starými zdmi a vytvářely dojem, že příroda a lidé spolu po staletí tancovali. Některá místa vypadala, jako by byla na pokraji zhroucení, ale právě to dělalo atmosféru tak jedinečnou. Při průchodu jsem měl pocit, že se objevitelé chrámů museli cítit stejně – jako bych byl prvním, kdo po těchto kamenech kráčí.

Po pár hodinách v džungli jsem narazil na chrám, který mi skoro vyrazil dech – Banteay Srei. Je to menší chrám, ale detaily v jeho růžovém pískovci jsou neskutečné. Každá zeď byla plná složitých rytin, příběhů vytesaných do kamene. Záhadné postavy, bohové, démoni – měl jsem pocit, že na mě z každého rohu někdo hledí.

Když jsem později toho dne opouštěl poslední chrám, měl jsem v nohách kilometry chůze a v hlavě tisíce dojmů. Džungle kolem mě se pomalu nořila do stínů a s ní i ty prastaré stavby, které jsem objevil. Bylo fascinující přemýšlet o tom, jak tyto chrámy kdysi pulsovaly životem, plné mnichů, věřících a králů, a teď je tu ticho, jen občasné zašustění listí nebo zpěv vzdálených ptáků. Ale to ticho mělo své kouzlo. Mimochodem, cestovat sám je opravdu bomba, doporučuji to všem, alespoň jednou to zkusit. Nebudete litovat!

Když jsem se naposledy ohlédl na zarostlé zdi Ta Prohm, uvědomil jsem si, že to nejsou jen kamenné ruiny, co jsem našel. Bylo to něco hlubšího. Něco, co se slovy jen těžko vysvětluje. Možná to byla úcta k minulosti nebo jen fascinace tím, jak příroda a historie splývají v jeden celek. A možná i to, že Kambodža ti ukáže, že opravdové poklady nejsou vždy ty nejznámější, ale ty, které najdeš, když se vydáš mimo vyšlapané cesty.