Zugspitze - výstup přes Partnachklamm
Nejvyšší vrchol Německa – Zugspitze (2962m) jsme se chystali pokořit už delší dobu. Letos na něj vyšla tedy řada a tak jsme vyrazili. Na rozdíl od ostatních mastňáckých „turistů“, kteří se nahoru vyvezou jednou asi ze tří lanovek, které naváží mraky lidí za poplatek necelých 50EUR, jsme se rozhodli vydat nahoru na horu pěšky. Z mnoha možných cest a výstupů jsme zvolili ten nejlehčí (ale také nejdelší) přes soutěsku Partnachklamm a dále údolím Reinu na jehož konci se terén zoostří a rovinka se stane pěknou stojkou.
Ale když to vezmu pěkně po pořádku od začátku…
V pátek odpoledne okolo 16h jsme vyrazili ve třech z Prahy směr Garmisch-Partenkirchen v Německu. Kolem 23h večerní jsme autem dorazili do Ga-Pa na parkoviště u Skistadionu (je to parkoviště hned pod skokanským můstkem). Parkovné činilo 2EUR na celý den (tj. od nějakých 9h-19h), čili ten večer to bylo v cajku. Ráno jsme si přivstali už o 5h ranní, protože jsme si chtěli z normálního dvoudenního výletu udělat jednodenní. Lehká snídaně a o 5:45 jsme ještě za šera opouštěli parkoviště. Pomocí ukazatelů na soutěsku Partnachklamm jsme se po asfaltové silnici vydali okolo budovy skistadionu vlevo. Na konci asfaltky nás čekala vstupní brána do soutěsky, kde se za dne vybírá vstupné 3EUR pro turisty, kteří se chtějí tímto turistickým lákadlem projít (mimochodem, stojí opravdu za to). My jsme to měli zdarma, protože takhle ráno tam samozřejmě nikdo nebyl, ale také bylo moc šero na to, abychom si mohli udělat pěkné fotečky. Doufali jsme proto, že cestou zpátky to bude lepší (stezka je totiž z druhé strany přístupná zdarma a je zkratkou při sestupu do Ga-Pa po silnici). Hned za soutěskou jsme přešli kovový most přes řeku a potkali ukazatele na Bockhutte, náš základní tábor. Natáhli jsme trochu krok po hliněné silnici a poté cestě lesem. Za 1,5h už jsme seděli u Bockhutte a snídali. Dobré bylo, že se zde dala dotočit případně voda ze „studánky“ a případně i objednat jídlo a pití u obsluhy chaty (koláč, párky, klobása, polévka, limonáda, pivo…). Po lehké snídani jsme vyrazili lesem stále podél řeky. Cesta údolím rychle ubíhala, řeka se chvílemi ztrácela pod zemí a pak už jsme se dostali k chatě Reintalanger Hütte (1366m). Údaj o nadmořské výšce nás úplně neuklidnil. Blížil se konec údolí a my byli stále ve výšce, která nebyla ani polovinou toho, co jsme měli dnes vylézt. Barevné vlaječky natažené přes řeku na nás působily jako odněkud z Nepálu. Lavičky pro hosty, roztáhlé po celé náplavce řeky lákaly k posezení, ale čas tlačil. Na chatičce vedle visela cedule „Zugspitze 5h“ a to nás utvrdilo. Přešli jsme řeku po mostě a po chvíli jsme se octli ve vyschlém řečišti, které tu zbylo po Jarním tání. Cesta se začala odvíjet nahoru příkrým svahem, který šněrovala úzká cestička. Obcházeli jsme skalní blok a dostali se tak do na hranu, ze které bylo vidět chatu v údolí i stoupání do sedla. Tam někde jsme už očekávali další chatu, ale to by jsme byli příliš velkými optimisty. Cesta dále stoupala mezi kamením, které občas vystřídala nějaká ta travní pasáž. Po dalších asi dvou hodinách jsme konečně viděli další záchytný bod – chatu Knorhutte (2055m). Tahle chata byla megachatou asi o třech patrech, avšak velmi příjemnou. Na její terase se vyhřívalo vcelku dost lidí, těch kteří stejně jako my odpočívali a cerpali síly na další úsek, tak ti, co teprve vstali a i ti, co se na vrchol vyvezli lanovkou a sestupovali pěšky do údolí. Jedna kola a pivo a pokračovali jsme dál. Cestička se pustila šotolinovým kopcem nahoru a začaly nás míjet davy turistů. Turisti jen v kecičkách mě ujistili, že závěr asi nebude žádná brutalita. Táhlým náhorním údolím jsme pokračovali kupředu a pomalu hádali, když nějaký kopec vylezl z mraku, která je to ta Zugspitze. Ten, či onen…. až bylo jisté, který to je, když mrak ustoupil a bylo vidět obří megakolos u vrcholu jedné stěny. Za nedlouho vykoukl podobný monstrózní kolos i před námi. A když člověk zpozoroval šňůru turistů kteří se jako mravenci šplhali nahoru Ostrým svahem suťoviska, už bylo vymalováno. Pozastavili jsme se těsně pod ním a pořádně utáhli boty. Cesta nahoru nebyla žádný med. Suť se sypala pod každým krokem dolů a tak každé dva kroky byly jako jeden. Už jsem se těšila na poslední pasáž – skálu s lanem, která znamenala alespoň pevnou půdu pod nohama. Ona skalnatá pasáž byla příjemným završením celého výstupu. Poslední půlhodinka a už jsme byli na schodech toho železného kolosu. Neuvěřitelné. Jsme tu! Po 8mi hodinách nepřetržitého výstupu a okolo 2200m převýšení! Ale k našemu nemilému zjištění jsem tam byli i spolu s několika stovkami lidí, které vyvezla lanovka. Všude se prodávaly „nejvýše položené párky v německu“, stejně jako „ točené pivo nejvýše v německu“. A na terasách budovy skoro nebylo k hnutí. Proto jsme jen udělali pár fotek okolí, také symbolický vrchol, ke kterému se plazilo po žebříku tolik lidí, že byl div, že se postupně neshazovali z toho malého kousku skály. Párku i pivu, na které se čekala fronta jsme odolali a vydali se raději cestou zpět a rozhodli se občerstvit až na Knorrhutte. Od shora byly jednotlivé stezky hůře značeny a tak jsme se vydali po modré, která byla snad těžší než-li ta červená, protože se zdála dosti neudržovaně. Ve dvou místech jsme i došli k pasáži, kde se kus skály utrhl a tak se vší opatrností jsme se snažili přes tyto obtížné úseky dostat. Lehce jsem záviděla turistům, kteří o pár výškových metrů nad námi v klidu procházeli po červené. Nebýt exponovanosti terénu, snad bych tam i přešla. Na jednom z lan jsem si roztrhla o drát ruku a tak se mi ještě ze špinavé ruky spustila krev. Suťoviskem dolů se postupovalo o poznání lépe a tak jsme za chvíli byli pod ním. Ve vestibulu chaty Knorrhutte bylo spousta lidí, kteří stáli frontu na ubytování. jsme se opět jen krátce osvěžili a jelikož začal pofukovat vítr a zpocená trika nás nepříjemně chladila, rozhodli jsme se pokračovat. Cestou dolů jsme potkávali turisty, kteří mířili právě na Knorhutte a všichni se kupodivu ptali na to, kolik je to ještě? :-) Některé to potěšilo a někteří úplně rádi nebyli. Cestou dolů se kluci ještě osvěžili v ukázkové tůni, která byla pro mě tak max. na ponoření nohou :-). Úsek mezi chatami Reintalanger Hütte a Bockhutte se zdál téměř nekonečný a už jsme si říkali, že to za každou zatáčkou být a stále nic. Na pěšině se mi podařilo 2x nakopnout přímo kamen a tak jsem tušila, že s mým palcem na noze to nebude úplně růžové. U Bockhutte uz mě bolely plosky nohou řádně a tak jsem byla ráda, že mám trekové hole, protože alespoň trochu odlehčily krok. Pod Bockhutte se k nám přidal nějaký chlapec, který mířil dolů také. Kluk z Uzbekistánu, který žije v Německu a nesehnal kamarády na výstup, tak šel sám. Mluvil vcelku slušně anglicky a tak udržet hovor nebylo až tak těžké. Snažila jsem se kluky přesvědčit, že ty nohy už mě fakt bolej a že chci aspoň 3minuty pauzu u soutěsky a tak mi to po chvíli kňučení slíbili. Když ovšem přišlo na věc, tak zhodnotili, posléze i já, že lepší projít soutěskou alespoň ještě za šera než se úplně setmí. A tak jsme proběhli. Hučící voda v temných tunelech dokreslovala napínavou atmosféru. Nakonec jsme přeci jen byli venku a tak lavička byla moje. Klučina nás opustil s tím, že musí stihnout vlak a tak jsme zůstali opět jen ve třech. Poslední kilometr jsem už ani nevěděla jak jdu. Asfalt je to nejhorší, co člověka v pohorách může na konci dne potkat a tak jsem si to patřičně „vychutnala“. S každým krokem jsem se viděla už v autě. Nakonec to přišlo a tak jsem s úlevou sundala boty a koukla na časomíru. Bylo bezmála půl desáté večer – bezmála 14h dnešního pochodu. Uff. Ale – Zugspitze dobyta, ovšem já taky dobita.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Německo
Půjčovna aut