Najdi sám sebe

Tak a je to tady! V sobotu odjíždíme na kurz přežití. Slibovaná akce v lese se najednou rychlými kroky přiblížila a pobyt, na který jsem se těšila, začal mít jasné obrysy. „Vemte si s sebou spacák, pevný boty a pohodlný oblečení“, zněla rada zkušených. Tyhle tři věci byly, jak jsem později zjistila, opravdu tím jediným, co jsme skutečně potřebovali. Příroda kolem nás je totiž natolik bohatá, že když člověk ví, jak se zaopatřit, opravdu spoustu věcí vůbec nepotřebuje. A o to na kurzu Outdoor Survival šlo – naučit nás, jak se o sebe v přírodě postarat.

Večer před odjezdem hlásili na další dny přívalové deště, kroupy a silný vítr. V průběhu noci jsem tomu začala věřit, protože kolem desáté začaly na parapet čím dál rychleji bubnovat kapky deště. Moje fantazie se rozjela na plné obrátky a já jen doufala, že rčení, že nejlíp se člověk učí, když jej hodí přímo do vody, platí i pro vodu ve spacáku a blátivé cesty. Má to přece být OUTDOOR SURVIVAL neboli přežití venku.

Že moje obavy byly zbytečné, jsem se přesvědčila nejen ráno, když byla obloha protrhaná, ale hlavně po příjezdu na místo, malé obce Čerňovice blízko Plzně. Tři sympatičtí instruktoři nám vysvětlili, co se bude následující den a půl dít, a ubezpečili nás, že budou celou dobu s námi, abychom se kdykoliv mohli na cokoliv zeptat, případně je mohli kdykoliv požádat o pomoc. S pocitem, že jsem v dobrých rukou, jsem tedy odhodlaně spolu s ostatními vyrazila po naučné stezce.

Já, paneláková holka, jsem se po dlouhé době znovu ocitla v lese. V mém baťohu bylo jen nejnutnější vybavení a krabička poslední záchrany neboli KPZ, kterou jsme na přivítání od Outdoor survival dostali. Obsahovala mj. to nejdůležitější, co člověk v životě potřebuje: jednoduché prostředky k rozdělání ohně a vyčistění vody, cukr a sůl. Samozřejmě by v ní mohla být spousta dalších věcí, ale to už záleží hodně na nás, kteří jsme kurz přežití absolvovali, co si do ní dáme. Už totiž známe lecjaké fígle, jak se o sebe postarat. Víme třeba, že filtr na překapávanou kávu se dá použít na přefiltrování kalné vody a přitom nezabere moc místa. Známe kapesní pilku a víme, na co všechno ji můžeme využít. A už známe největší vychytávku na rozdělávání ohně - tampon. Ten totiž bezvadně hoří!

První den byl z velké části hlavně vzdělávací. Učili jsme se rozpoznat byliny a stromy, rozdělat oheň vícero způsoby, objasnili jsme si, jak funguje lidská psychika při krizových situacích, a probrali zdravovědu. Co mě ale fascinovalo, byl způsob, jakým instruktoři ke všemu přistupovali. Například nebylo důležité, jak se daná rostlina jmenuje druhovým jménem, ale k čemu je. Na co se dá použít? Co všechno můžeme zužitkovat? Je vůbec jedlá? Pokud ano, jakou má chuť? Mé znalosti botaniky dostaly malinko takříkajíc „nafrak“ nejen proto, že jsem je za poslední léta z hlavy poztrácela, ale hlavně proto, že velká část z těch, co mi v hlavě zbyla, najednou nebyla potřeba! Podběl už pro mě nebyl jen slovem před přívlastkem „lékařský“, ale hlavně žlutou květinou, která se využívá k léčbě dýchacích cest a při konzumaci většího množství způsobuje zdravotní potíže. Kopřiva už nebyla jen dvoudomá, ale hlavně pálivá v ruce a lahodná na jazyku! Kontryhel taky druhové jméno dávno ztratil, ale zato určitě nikdy nezapomenu, jak lahodně chutná rosa, která se uvnitř něj dá nachytat. Začala jsem se oprošťovat od mechanicky naučených informací a učila se vnímat věci v jejich podstatě.

Za krásného počasí jsme pokračovali v pochodu, až jsme došli do místa, kde naši cestu křižoval široký potok. Jeho břehy spojovala vratká lávka z lan a pár prken. O tom, že k dispozici nebylo nic na přidržení, nemluvě. Na první pohled tato překážka ale nebudila dojem nebezpečí. Vody bylo málo, lávka byla celkem nízko. Těch deset nebo patnáct metrů široká voda se jistě dá v pohodě přejít… Jaká chyba si tohle myslet jsem pořádně zjistila, až když jsem za pár minut na lávce stála. Chodili jsme po jednom a já byla asi šestá v pořadí, kdo jsme měli možnost její zrádnost pocítit na vlastní kůži. Jak říkal instruktor: „Důležité je se pořádně nadechnout a zklidnit.“ Přesně to jsem tedy udělala a vykročila poměrně sebejistě. Bohužel mi tento pocit vydržel jen do poloviny, kde se mi začala z pohledu na tekoucí vodu pode mnou motat hlava. Znejistěla jsem. Hlavou mi proběhla myšlenka, že to nedokážu. V tu chvíli mi došlo, že ta skvělá KPZ, kterou mám u sebe, neobsahuje dost důležité věci… sílu, vytrvalost, víru v sebe sama a hlavně pocit, že NESPADNU! Stála jsem tam jak přikovaná a chtěla jít dál, ale nohy se mi klepaly a lávka se čím dál víc kývala. Cítila jsem to podezřele napjaté ticho a zvažovala, co udělat. Měla jsem jen jedno oblečení a jedny boty. Kdybych spadla, musela bych to nějak řešit. Asi by i pád na ty šutry pode mnou trochu bolel… Nepříjemná situace a ještě ke všemu jsou u toho svědci. V tu chvíli slyším slova instruktora, jak volá: „Dívej se kousek před sebe! Kousek a před sebe!“ Nádech, soustředění, rozhodnutí, že to zvládnu a JDU! Jeden krok, dva, tři… zbytek už peláším, až se zastavím o protější kmen stromu. ZVLÁDLA JSEM TO! Ovládla jsem se v situaci, kdy bylo potřeba jednat, a jednala jsem.

Večer nás čekalo příjemné posezení u ohně. Jak už to ale chodí, bez práce nejsou koláče a trávou a pampeliškami hlad zas tolik nezaženete. Druhý level našeho kurzu Outdoor Survival obnášel obstarání masa. Netřeba popisovat, jak nepřirozené se nám to, lidem z města, zdálo. Umíme spíš zajít do obchodu a koupit nějaké ty „plátky na gril“ než ulovit zvěř a připravit ji k jídlu. Po celém dni v přírodě a silnějším pocitu, že do ní původem patříme, se ale i tyhle úkoly dají zvládnout snadněji.

Druhý den nás čekala příprava jednoduchých, ale zato výborných placek na ohni, vaření polévky a cesta zpátky k autům.

Když jsem se vracela po dálnici do města, přemýšlela jsem, co si vlastně z tohoto víkendu s sebou odvážím. Kromě toho, že jsem si báječně odpočinula, jsem se dověděla spoustu informací, seznámila se s bezva lidmi a uvědomila si, jak se chovám v zátěžových situacích. Vzpomněla jsem si, jak jsem stála uprostřed lávky celá bezradná, a napadlo mě, že v tu chvíli, kdy jsem se rozhodla, že to dokážu, jsem získala poslední část vybavení, kterou nám chtěli instruktoři předat. Jak jsem už psala, nejdůležitější, co člověk v životě potřebuje, jsou jednoduché prostředky k rozdělání ohně a vyčistění vody, cukr a sůl. To vše je nezbytné minimum krabičky poslední záchrany, kterou nás na začátku lidi z Outdoor Survival vybavili. Dnes dodávám, že ještě je potřeba mít užitečné znalosti a dost kuráže. A to se dá získat pouze zkušeností…

Fotogalerie