Není vidět, nejde koupit ... přátelství je to nejkrásnější co v horách můžete najít

Tipy a novinky

Evolučně jsme uzpůsobeni k tomu, abychom měli rádi pohyb, čerstvý vzduch a krásnou přírodu. V horách se však často cítíme lépe jeden pro druhého a navazujeme přátelství na celý život. Proč tomu tak je?

Každý, kdo jede do hor, se cítí nějak snadněji, lépe. Vracíme se z nich fyzicky unavení, ale zároveň posílení a plní energie. Proto jsou pro Northfinder středobodem vesmíru. Kromě radosti a energie však hory dávají životu i další neocenitelnou věc, která je zdarma, ale zároveň se nedá koupit za žádné peníze na světě.

Přátelství. Upřímné, vzájemné a vyvážené

Přesněji řečeno, hory nám nabízejí skvělé podmínky pro vznik nových. Stará a silná přátelství zase mohou naplnit nové zážitky a dát jim obsah.

Plnohodnotná přátelství nám dávají pocit naplnění, stability a porozumění. Potřebujeme je v hektické době, kdy jsme více propojeni, ale méně spolu. I ve vědeckých kruzích se stále častěji hovoří o rostoucím pocitu dlouhodobé osamělosti lidí. Tento problém se stává natolik akutním, že se jím některé země již začínají zabývat na národní úrovni, protože dlouhodobá osamělost má vliv i na fyzické a duševní zdraví lidí.

Výlet do přírody je proto skvělým způsobem, jak tyto pocity lépe zvládat a zároveň se seznámit se zajímavými lidmi s podobnými zájmy. Přemýšleli jste ale někdy o tom, co je na horách takového, že nám umožňuje být milejší, společenštější a vytvářet si vazby, které mohou vydržet celý život?

Na tuto otázku jsme se podívali očima Fera Mrázika, horského vůdce, předsedy Tatranské horské služby a ambasadora slovenské značky Northfinder a Lucie Pružinské, psycholožky a psychoterapeutky.

Jsme naprogramováni tak, abychom se v horách cítili dobře.

V každodenním koloběhu povinností, starostí a stresu se nová přátelství navazují těžko, i když právě tehdy by se blízký přítel hodil. Ke vzniku přátelství je však zapotřebí čas, prostor a také vnitřní nastavení. A právě to hory umožňují. Lehnout si, ztišit se, získat odstup, otevřít se druhým. Každý to má někde hluboko v sobě zakořeněné. Už naši dávní předkové museli denně čelit stresu, strachu nebo každodenním banálním starostem. A i když neexistovala celá průmyslová odvětví, která by se starala o náš pocit pohody a zábavy, stále existovaly pěkné výhledy, západy slunce, měsíc a hvězdy, které nás na chvíli zbavily myšlenek.

"V horách je mysl nezatížená, je v prostředí, kde se cítí přirozeně. V životě tam dole, v údolí, neustále sbíráme a přebíráme... Nové informace, novinky, zbytečnosti. Nemůžeme jen tak nic nedělat a dopřát své mysli odpočinek. Na hory jsem začal intenzivně jezdit, když mi bylo asi 15 let, v tom věku se nedá mluvit o vyspělosti. Ale už tehdy jsem si začal uvědomovat, že všechny mé problémy a tíha zůstávají někde dole. Nahoru se dostala jen jakási životní esence, očištěná od všeho balastu, rolí a hierarchií. Ne nadarmo se ve východních kulturách říká, že kalná voda se čistí jen v klidu. Tady dole jsme v zajetých kolejích, často se soustředíme jen na věci, které máme bezprostředně před sebou, a chybí nám nadhled," popisuje Fero.

Podle Lucia může příroda příjemným způsobem stimulovat všechny naše smysly, ale tak, aby náš mozek nebyl zahlcen. Ocitáme se tak v klidných situacích, které nás uvádějí do reality. Podle vědy také snižuje hladinu kortizolu (hormonu spojeného se stresem) v těle.

V každodenním životě je těžké úplně vypnout. V práci máme seznam úkolů, které musíme splnit a jejichž smysl často nevidíme nebo nevidíme hned. Filtrujeme kvanta informací, zpráv, telefonátů. Po práci naskakujeme zpět do koloběhu každodenních partnerských, rodičovských a dalších povinností. Je těžké udělat si prostor pro druhé, když nemáme dost pro sebe.

To se však po chvíli stoupání do kopce zcela změní. Člověk se dostane do své zóny a má před sebou jen jeden cíl. A je jedno, jestli je to vrchol hory, oblíbená chata nebo bufet, nebo alespoň pár kilometrů ve starém známém lese. Právě když máme prostor vypustit tyto věci z hlavy, můžeme se otevřít druhým.

Dávají nám pocítit, jak jsme malí

Ve městech je středem člověk. Vše je přizpůsobeno tak, aby to pro nás bylo co nejrychlejší a nejpohodlnější. Snadno se tu orientujeme, máme se kam schovat a bezpečí domova není nikdy daleko. A když nic z toho nemáme, cítíme napětí, stres, vztek. Ale když člověk stojí někde na kopci, vidí v dálce kilometry horských masivů, slyší hukot vodopádu nebo se dívá na jezero, v němž se zrcadlí okolní vrcholy, pociťuje úžas.

Něco podobného, jen v extrémnější podobě, bylo pozorováno u astronautů při pohledu na Zemi z její oběžné dráhy. Vidí planetu kypící životem, chráněnou tenkou vrstvou atmosféry uprostřed obrovské prázdnoty, která může doslova otřást jejich hodnotovým systémem. Podobnou zkušenost, jen v jiném měřítku, můžeme zažít v horách.

"Je to zajímavá emoce, která má na lidi transformativní účinky, může změnit náš pohled na svět. Když se ocitneme v blízkosti krásných a ohromujících věcí, proti kterým se už necítíme tak velcí, na povrch vyplouvá naše skromnější a pokornější já," říká Lucia.

Myslím, že není náhoda, že všechny kláštery a chrámy, kam lidé chodili meditovat, modlit se a hledat odpovědi, jsou v horách," dodává Fero.

Zkoušejí nás a posilují pouta

"Když jste s někým v těžké situaci, kdy jde o zdraví nebo život, může to vytvořit velmi silné spojení. Tehdy každý vystoupí ze své komfortní zóny a ukáže se jeho pravá povaha, jeho schopnost rozhodovat se a jednat, řešit situaci. Tehdy skutečně zjistíte, zda s daným člověkem chcete pokračovat a zda jste ochotni společně podnikat další věci. Těžká zkušenost lidi zocelí fyzicky i psychicky, ale také utuží jejich vzájemný vztah," říká Fero.

S přibývajícími lety a zkušenostmi se však podle něj tyto situace učí i vzájemné empatii. "Na těžké věci se dokážete podívat nejen svýma očima, ale naučíte se více vcítit do druhých. Jsou totiž situace, které někdo může 'přežvykovat' velmi dlouho. Časem si vypěstujete cit pro to, abyste příteli, byť nechtěně, nepřipomínali něco, s čím se ještě nevyrovnal. Někdy se bohužel z hor nevrátí celá skupina. To jsou zážitky, které člověka poznamenají. Empatie vás naučí, jak se k člověku chovat v konkrétních situacích a co říkat, abyste trauma zbytečně nepřivolali zpět," vysvětluje Fero.

Vznik pouta mezi lidmi má však i fyziologické vysvětlení. Do značné míry za to může hormon oxytocin. "Někdy se mu říká hormon lásky, ale také usnadňuje navazování vztahů. Motivuje nás jednat pro bezpečí a blaho našich blízkých," dodává Lucia.

Mír, který boří bariéry

V každodenním životě máme všichni nějakou roli, ať už jde o povolání, rodičovství nebo angažovanost. "V přírodě nebo v horském prostředí se význam těchto rolí zmenšuje, rozdíly mezi lidmi jsou najednou menší nebo alespoň méně důležité. Možná by se dalo říct, že v horách jsme najednou všichni Adam a Eva," říká Lucia.

Ferova slova to potvrzují. "Když jsem s klienty v horách, pozoruji, že společenské postavení, funkce a majetek ustupují do pozadí. Lidé jsou najednou více ve svém obyčejném já. Já jsem Fero, ty jsi Jožo,... pak jsem nějaký ředitel nebo elektrikář," říká.

Proto vybízí lidi, které doprovází, aby ho objali. "Tady jsme si všichni rovni a svobodní. Až vás pak potkám v údolí, opět vás pozdravím slovy 'Dobrý den, pane řediteli'. Ve většině případů to funguje a lidé jsou schopni to přijmout," dodává.

I názorové rozdíly je podle něj třeba řešit s čistou hlavou a klidnou myslí. "Ne nadarmo se říká, že je třeba 'něco rozdýchat', dát tomu čas a prostor, aby se to usadilo, uklidnilo. Tak získáte větší odstup, budete mít klidnější reakce a lépe přijmete kritiku a pohled druhé osoby," vysvětluje Fero.

Lucia dodává, že i úspěšné vyřešení konfliktu nebo krizové situace může vytvořit nebo posílit pouto mezi lidmi. "Když v sobě dusíme věci a necháme je pomalu vybublávat, začneme se časem od sebe vzdalovat, vytvářet bariéru. Děláme to zejména ve vztazích, na kterých nám nezáleží. Nemusíme se hned na všem shodnout, důležitý je projevený zájem. To ukazuje, že nám na sobě záleží," uzavírá Lucia.