Pod zelenou střechu Evropy…

Fotografie (5)

Přízvisko "Zelená střecha Evropy" nese od počátku devadesátých let minulého století region na pomezí Šumavy, Českého lesa a Bavorska. Zasvěcení potvrdí, že nejde o nadsázku – rozsáhlé lesní porosty toto přízvisko bohatě naplňují. Není divu, že sem míří za odpočinkem a sportem - na voňavě čistý vzduch – množství návštěvníků. Tím spíše, že terén se hodí velmi dobře i pro módní turistiku na Kolech. Ta umožňuje podívat se i do míst, kam se motorovým vozidlem nedostaneme, jako jsou části národních parků Šumava a Bavorský les. Navíc – nechybí ani výběr možností pro sporty vodní. Na kole není nikam příliš daleko – a tak turistické zajímavosti regionu jsou – zejména o prázdninách – v plné permanenci. Podívejme se spolu k některým z nich…

Prachatice a jejich Zlatá stezka
Prachatice se svojí polohou mohou velmi dobře posloužit jako přirozené východisko k výletům po obou zmíněných parcích. Než je však opustíme, stojí za pozornost seznámit se i s jejich atraktivitami. Poslední dobou město využívá historické hodnoty někdejší solné stezky, pro svůj hospodářský přínos později zvané "Zlatá". Sůl dříve patřila k cenným artiklům a ve středověku se do Čech přivážela ze Solnohradska po stezce, která patřila k nejvýznamnějším cestám střední Evropy. Končila ve třech městech – v Prachaticích, Vimperku a Kašperských Horách. Karavany putovaly Šumavou více než 700 let, vznik stezky se odhaduje na období 1200 až 700 let př. n. l., kdy její trasa přibližně kopírovala pozdější prachatickou větev. Roku 1010 král Jindřich II. daroval mýtné poplatky na bavorské straně stezky ženskému klášteru Niedernburg v Pasově a český král Vratislav II. přidělil právo vybírat poplatky pražské vyšehradské kapitule. Hlavním zbožím byla sůl, která se tehdy používala nejen při úpravě jídel, ale i jako konzervační prostředek. Ze solných ložisek ve východoalpské oblasti se sůl přepravovala po řekách do Pasova a odtud na hřbetech koní po Zlaté stezce do Čech. Spolu se solí k nám směřovaly drahé látky, zbraně, jižní ovoce, koření a víno, opačným směrem cestovala vlna, kůže, pivo, obilí, slad, chmel, med, ale i ceněná prachatická pálenka. Zboží přenášeli tzv. soumaři (německy Säumer) na koních. Denně ušli 25 až 30 km a nocovali na místech, kde později vznikly některé šumavské vesnice. Sůl se dopravovala v cca padesátilitrových nádobách a koně nesli až 150 kg. Pro větší bezpečnost se soumaři sdružovali do karavan a k ochraně cenného nákladu si najímali ozbrojený doprovod. Pohyb a obchod na Zlaté stezce, zpočátku zcela živelný, postupně získával svá pravidla. Prachatice se díky Zlaté stezce staly jedním z nejvýznamnějších českých měst. Úpadek nastal po třicetileté válce, V průběhu 18. století pak provoz na stezce zcela zanikl. Slavná minulost se každoročně v Prachaticích připomíná při letních Slavnostech Zlaté stezky. V terénu se dodnes zachovaly stopy po stezce v podobě systémů úvozových cest, které vyšlapaly nohy tisíců soumarů. Dochovaly se i pozůstatky brodů, například na Arnoštském potoce. Nedaleko lze objevit tzv. sejpy, stopy po činnosti zlatokopů. Tady se potkávalo zlato bílé - sůl, se zlatem skutečným. Po stopách soumarů se můžeme vydat z Prachatic či Vimperka, odkud vedou naučné stezky. Zaujme i návštěva muzeí, dokumentujících historii Zlaté stezky. Expozice jsou v Prachaticích, Volarech, v infocentru ve Vimperku i na hradě Kašperk.

Po regionu se pořádně rozhlédnout…
Budeme-li mít jen trochu příznivé počasí, láká nás k širokému výhledu po regionu rozhledna Libín. Najdeme ji kousek jižně od Prachatic na stejnojmenném vrchu, kam nás zavede značená cesta. Rozhledna o výšce 27 m, která na vrchu o nadmořské výšce 1096 m n.m. loni oslavila již hezkých 130 let své existence a na niž vyskotačíme po celkem 138 schodech, nám za pěkného počasí umožní výhled až do Alp. Stavbu rozhledny na Libíně posvětila 1. výroční schůze Šumavského klubu turistů (Bohmerwald Touristen Club). Stavba podle návrhu vídeňského architekta Vyskočila trvala 2 roky. Nezastřešená věž válcovitého tvaru byla slavnostně otevřena 16. září 1883. O jejím zastřešení uvažoval až Klub československých turistů, pod jehož správu v roce 1935 rozhledna přešla. Plán však překazila 2. světová válka. Rozhledna, naposledy opravená v roce 1994, skýtá kruhový výhled na Písecko, Českobudějovickou pánev, Prachaticko, Kleť, Plechý, Třístoličník, Boubín, Bobík a další místa. V sousedství rozhledny je turistická chata, od roku 2010 k ní – pár kroků odtud – přibyl lanový park, instalovaný mezi vzrostlými Stromy a poskytující výběr několika různě obtížných překážkových visutých tras o celkové délce 1,5 km, s 85 překážkami. Severní svah Libína pak tvoří stejnojmenná přírodní rezervace na ploše 69 ha.

Turisticky přívětivý Stožec
Stožec je typicky rekreační obcí pod stejnojmenným vrchem (1065 m) při toku Studené Vltavy. Leží uvnitř Národního parku Šumava, 21 km JZ od Prachatic, 5 km od hranice s Německem, na trase do bavorského Pasova. Obec vznikla v roce 1769 na místě původní dřevařské osady. V roce 1855 tu byla otevřena pila na zpracování rezonančního dřeva. Stožecká firma Bienert byla spolu s pilou na Modravě výlučným dodavatelem ozvučného dřeva ze Šumavy. R. 1871 koupil provoz J. A. Schwarzenberg a později zde zavedl výrobu parket a přípravků na barvení a impregnaci. Továrna zanikla v roce 1945. Ve Stožci byla v minulosti zřízena pstruhová líheň. Z roku 1850 se připomíná velká pytlácká bitva. Desítky ozbrojených bavorských pytláků obléhaly hotel Pstruh, kde se zabarikádoval místní lesní personál. Po konfliktu zbylo několik mrtvých. V roce 1910 byla vystavěna osmikilometrová železniční trať Černý Kříž - Stožec - Nové Údolí (státní hranice), která umožnila propojení železničních tratí jižních Čech a Bavorska - jezdily přímé vlaky Prachatice - Pasov). V roce 1976 byla trať na bavorské straně z ekonomických důvodů zrušena. Svého vrcholu dosáhl Stožec ve třicátých letech min. století, kdy tu žilo bezmála tři tisíce obyvatel. V sezoně je turistickou atrakcí parní vlak, jezdící po trase Stožec – Nové Údolí. Vyhledávaným poutním místem v bezprostředním okolí je Stožecká kaple se zajímavopu historií a léčivým pramenem, nedávno vysvěcená kardinálem Vlkem. Stojí za to sem dorazit…

Pasov je nedaleko
Jak řečeno, východiskem Zlaté stezky býval východobavorský Pasov. Je známý svým vzhledem a univerzitou – obé má své kořeny v bohaté historii města. Už před 7 000 lety obývali lidé dnešní území města a obchodovali v oblasti tří řek. Před 2 000 lety postavili Římané mezi Dunajem a Innem několik tvrzí, tzv. kastelů. Od středověku do počátku 19. století ovlivňovali dějiny města biskupové. V té době se stal Pasov největším biskupstvím Svaté říše římské a jeho hranice sahaly až k dnešnímu Maďarsku. Stal se centrem obchodu, vzdělání i kultury. Historická část města odráží bohatství tehdejších pasovských kupců a univerzita zase zdejší vědeckou tradici. Jedním z nejpůsobivějších vrcholů návštěvy je Dóm, ve kterém jsou největší kostelní varhany světa. Od opevnění "Veste Oberhaus" se nabízí pohled na Staré město a na soutok tří řek – Dunaje, Innu a Ilzu. K pasovským skvostům patří i stará Radnice s nádherně vyzdobenými sály. Množství zajímavých objektů a zajímavostí tu nelze vyjmenovávat – nutno je vyhledat a řídit se přitom podle vlastních zájmů a vkusu. Dnešní pasovská pohostinnost je více než pouhá zdvořilost, je výrazem pasovského životního stylu, který městu propůjčuje zvláštní šarm. Navíc je známo, že životní styl v Bavorsku se příliš neliší od českého – což platí i v gastronomii. Od nepaměti byl život Pasova ovlivňován řekami Dunaj, Inn a Ilz. Projížďky lodí po těchto třech řekách jsou opravdovým zážitkem a umožňují objevovat město i z té strany, kde jeho kouzlo opravdu vyniká. Můžeme se stát bezprostředními svědky soutoku tří impozantních řek a podniknout několikahodinovou plavbu lodí. Velmi atraktivní je plavba z Pasova do Engelhartszellu, Lince nebo proti proudu do Deggendorfu. Rozmanitost lodních výletů je takřka nepřeberná – záleží pouze na tom, kolik máme času a kolik chceme utratit…

Není pochyb – pod zelenou střechou Evropy je opravdu co objevovat a co zažít…

autor: Miroslav Navara