Proč vznikají mariny

Znovuožívá Labská vodní cesta?

Čtyři polabská města, Roudnice nad Labem, Litoměřice, Lovosice a Ústí nad Labem zase po letech spojuje osobní lodní Doprava. Téměř osmdesátiletý renovovaný parníček úspěšně proplouvá zdymadly a nabízí turistům nečekané pohledy na horu Říp či na České středohoří. To je ovšem pro turistické využití Labské vodní cesty trochu málo. Jsou ovšem podnikatelé, kteří předběhli dobu. Už od roku 2006 vědí jachtaři, kde odbočit z hlavního řečiště do bývalého štěrkopískového zatopeného lomu a najít tu azyl pro sebe i pro svojí loď. Marína Labe s Club hotelem Píšťany, první moderní přístav tohoto typu od Magdeburku do Prahy, jim nabízí své služby v krásném prostředí Českého Středohoří. Ale začátky tohoto u nás nezvyklého typu podnikání určitě snadné nebyly. Jak a proč marína vznikla a jaké technicko organizační problémy s tím byly spojené, na to jsme se zeptali jejího tvůrce i majitele, ing. Miroslava Cinka.

Proč vznikají mariny?

I vodní turisté mají zájem o rozumné služby. Rádi posedí na večer při víně v přístavní hospůdce, ale také si někde chtějí vyprat prádlo nebo se osprchovat. Potřebuji načerpat pohonné hmoty nebo pitnou vodu. Potřebují dobít baterie, v případě havárií získat kvalitní servis. To vše u nás umíme. Podle mého by podobné maríny měly být na Labi každých 50 – 100km. Nejlepší místa navíc nejsou přímo při hlavním toku, ale například jako u nás. Jezera po těžbě štěrkopísků spojená úžinou s hlavním tokem jsou ta nejideálnější místa. Mohu vlastní zkušenosti potvrdit, že cesta od nás do Míšně po proudu Labe je překrásná. Níže už je to sice rovina až do Hamburku, ale i to má cosi do sebe. Ale od nás nahoru přes Roudnici n. Labem až za Poděbrady nebo od Mělníka proti Vltavě do Prahy, na Štěchovice, Slapy, Orlík a dál je to také překrásné. To už začínají objevovat Holandani, Švýcaři i další národy, kteří mají jachting a vodní turistiku v krvi. Naštěstí se také ve začínají objevovat čeští jachtaři, mezi které také patřím. Už se nemůžeme například dočkat, až na Slapech vybudují výtah, který je vyprojektovaný na 300 tunové lodě. Na Orlíku se podobný výtah již staví. Plánujeme totiž plout až do Budějovic. Až se to podaří, je jenom otázka času, kdy se propojí Vltava s Dunajem kolem nové dálnice, která má vést do Lince. V tom okamžiku bude marína, tedy přístav, velice lukrativním podnikáním.

Jak se z karlovarského občana stane majitel přístavu ?

Je to delší historie. Za totality si skupina nadšenců stavěla námořní lodě. Já byl jeden z nich. Udělali jsme si kapitánské patenty a jezdili na moři. To ovšem znamenalo, že jsme loď dali v Mělníce na vodu, dojeli jsme po Labi do Magdeburku či Hamburgu, potom na Balt nebo severní moře, ale také jsme jezdili po řekách a kanálech na Středozemní moře. Kolem každé lodi se vytvořil jakýsi klub přátel a jednotlivé skupiny se na ní přes sezonu střídali. Na jaře jsme vyjeli, na podzim se vraceli. Tak se na jedné lodi vystřídalo dvacet, třicet lidí. Bylo to ekonomické a navíc vznikla celoživotní přátelství. Když jsme pluli do Magdeburku a zpět, nikde jsme nenarazili na žádné služby. Nikde jsme nemohli načerpat ani naftu nebo benzín, vyměnit olej, odložit komunální odpad a podobně. Škemrali jsme například o pitnou vodu u německé říční policie, chodili s kanistry k benzinovým pumpám apod. Prostě pro rekreační plavbu byla Labská vodní cesta totálně zanedbaná. Ona je v současnosti zanedbaná i pro komerční plavbu, protože tu chybí ony dva mediálně proslulé a ekology nenáviděné jezy. Nám s rekreačními loděmi nižší stav naštěstí nevadí, ale je nejvyšší čas vozit české zboží do Hamburgu a dál do světa komerčními loděmi, a ne mnohem dráž kamiony či železnicí. Když už bylo jasné, že vstoupíme do EU a nastává jiná doba, tak jsem v roce 2000 začal projektovat tento přístav. Mám radost, že už po nás v Žernosekách funguje další podobný přístav v Nelahozevsi. Majitel se nechal námi inspirovat a vybudoval také krásnou marinu.

Říkal jste, že jste o stavbě přístavu začal přemýšlet v roce 2000. Do provozu jste ho uvedl v roce 2006. Co bylo mezi tím?

Opravdu jsem se v roce 2000 rozhodl, že postavím přístav v Píšťanech na velkém Žernoseckém jezeře. Je to vodní plocha o rozloze zhruba 133 ha, hned vedle Labské vodní cesty . Do budoucna je bývalá pískovna navíc deklarovaná jako povodňový přístav a zároveň slouží jako zásobárna retenční vody. Pro marinu ideální podmínky. Nejsložitější na celém projektu však bylo udolat úřady. V roce 2000 na podzim jsem začal obíhat místní samosprávu. Díky CHKO a vodárnám to ze začátku vypadalo, že tu přístav nikdy neprosadím. Vodárny mají totiž mezi jezerem a Labem studny pro Ústí nad Labem. Naštěstí jsem byl dříve odborník na vodní elektrárny a realizoval jsem některé i v systémech pitné vody, takže jsem věděl, co vodárny vyžadují a navíc tu po čase našel spřízněné duše. Plodnou spolupráci jsme nakonec nastartovali i u CHKO České středohoří. Jenom pro informaci, samotné studie, kterými jsem musel prokázat, že je projekt realizovatelný, mne stály přes 300 tisíc Kč. Pravomocné stavební povolení jsme dostali až v závěru roku 2004. Tím to ovšem nekončilo. Museli jsme uspořádat dvě veřejné soutěže na stavební práce. Přestože se jednalo o jednu stavbu, podle papírů šlo o dvě – část vodní a pozemní. To znamená dvě komise, administrativu apod. Toto martýrium trvalo zhruba 4-5 měsíců, než jsme poprvé mohli zahájit stavbu. To jsme ještě měli štěstí, že se nikdo v termínu neodvolal, jinak bychom museli opět čekat a řešit. Ale stejně čekání nebyl konec, protože jsme žádali o dotaci. Poslední smlouvu jsme podepsali až na podzim 2005. Teprve tehdy jsme mohli začít stavět. Následně 24. května 2006 jsme otevírali přístav. To jsme se ještě kvůli kruté zimě a povodni o měsíc zdrželi. Jinak bychom otvírali o třicet dní dříve. Skvělý výkon prokázala i v soutěžích vítězná firma z Litoměřic Chláden spol. Tintěra, a.s. Dnes máme v Žernosekách zázemí pro 48 plavidel do 15 m a pro 2 plavidla do 100 m, deset dvoulůžkových pokojů, jeden čtyřlůžkový, dvě restaurace, terasy, nabízíme PHM, vyměňujeme oleje, vysáváme lodní septiky, nádní vody, nabízíme elektropřípojky, pitnou vodu, spouštění i vytahování lodí, zimní skladování, servis, zkrátka vše, co k pořádné marině patří.

Nakolik takový přístav přijde?

Stávající přístav stál téměř 50 miliónů. Ovšem plánujeme ještě další a podstatnější investice. Dostali jsme jednu významnější dotaci od dotačního titulu SROP organizovaný regionálním rozvojem Ústeckého kraje, což jsou společné česko evropské peníze. Přiznám se, že nám při jednání význammně pomáhal krajský úřad v čele s hejtmanem ing. Jiřím Śulcem a okolní samospráva. Až jsem byl mile překvapen, jak se tady dobře spolupracuje.

Vidíte možnost dalšího případného rozšíření mariny?

Jezero je zhruba třicet let deklarované jako ochranný povodňový přístav. Od února t.r. jsme vládní vyhláškou získali statut „Přístav veřejný“ a se státními orgány nyní spolupracujeme na jeho podstatném rozvoji, především pro umožnění obsluhy a kotvení i velkých komerčních lodí. Plánujeme také rozšíření služeb pro návštěvníky přístavu o sportoviště a dokonce i o jejich zimní vyžití.

Autor: Antonín Karoch