Slovanské tradice v Německu

Nedávno jste měli možnost se s námi vydat na pomyslné putování Spreewaldem alias „zelenými Benátkami“ po vodě a po souši, nyní se dozvíte něco o historii a současnosti soužití dvou národů, které tomuto regionu propůjčuje jeho osobitý ráz.

Lužičtí Srbové – kde se tu vzali?

Spreewald je součástí většího historického regionu Lužice, která je vám jistě známá minimálně z hodin dějepisu. Dnešní německá část Lužice je rozdělena mezi spolkové země Sasko a Braniborsko, přičemž braniborský Spreewald se rozkládá v Dolní Lužici. I zde se dodnes zachovalo slovanské osídlení – tzv. Lužičtí Srbové jsou v Německu jednou ze státem uznaných národnostních menšin. Slovanské kmeny byly na tomto území přítomné už od 6. století, osídlování tehdy probíhalo jak od jihu, tak později i od východu.

„Sorben“ nebo „Wenden“?

V Německu se setkáte se dvěma výrazy, které vám zpočátku nejspíš zamotají hlavu. Někdo totiž označuje původní slovanské obyvatelstvo a jeho dnešní potomky jako Srby, čili Sorben, jinde zas narazíte na výraz Wenden. O tom, zda je mezi tím nějaký rozdíl, se v akademických i laických kruzích stále vedou spory. Říká se, že Wenden je obecné, nicméně zastaralé označení z dob Římanů pro všechny Slovany, jinde se zase dozvíte, že si dnes slovanští obyvatelé raději říkají Wenden, protože se pojem Sorben za časů NDR vžil jako pejorativní, někde vám naopak řeknou, že braniborští dolnolužičané jsou Wenden a mluví windisch, zatímco jako hornolužičané jakožto Srbové sorbisch. Jisté ale je, že německé právo výslovně mluví o „srbském národu“ (das sorbische Volk).

Jazykový a kulturní úpadek

Od počátku 18. století začala masivní germanizace, která znamenala i počátek úpadku slovanského osídlení v německé části Lužice. Děti se musely ve školách učit výhradně v němčině a za užití srbštiny, byť o přestávce, byly tělesné tresty. Takové zacházení neminulo ani prarodiče dnešních lužických Srbů. V současné době jich v Dolní i Horní Lužici žije něco kolem 60 tisíc, přičemž mateřský jazyk svých předků z nich ovládá málokdo. Nutno ale dodat, že se situace v posledních letech hlavně díky stoupajícímu zájmu o tradice zlepšuje a lužická srbština se začíná vracet do škol coby volitelný předmět. A světe div se, hlásí se na něj i spousta těch, kdo ve svém rodokmenu žádné srbské předky nemá.

Živé tradice

Kroje a Velikonoce. To jsou dvě věci, které lužické Srby zásadně odlišují od Němců. Kroje zdejších žen jsou hodně odlišné od těch, které známe třeba z Bavorska. Jejich klíčovou součástí je čepec, jenž se liší vesnici od vesnice, nebo lépe řečeno farnost od farnosti, a tak ve spreewaldském Burgu narazíte na čepce vyztužené obdélníkovou čtvrtkou, aby vypadaly honosněji a lépe reprezentovaly svou velkou obec. O Velikonocích vše kromě krojů hýří rovněž opravdu bohatě zdobenými kraslicemi, pořádají se barevné velikonoční průvody na koních a další zábavy.

Nejdůležitější lužickosrbské tradice ve Spreewaldu jsou:

Sorbische Fastnacht – masopust

Velikonoce – za vidění stojí především spanilá jízda Wendisches Osterreiten v Zerkwitz

Dožínky – při tzv. Hahnrupfen se mladí muži na koních snaží utrhnout hlavu kohouta zavěšeného na zdobené bráně, vítěz je prohlášen králem a náleží mu tanec s vítězkou soutěže Froschkarren, při níž musí bez úhony dovézt do cíle žábu na kárce