Soutěžní rozhovor s Jirkou Kolbabou

Co děláte ,když fotka nevyjde,vrátíte se i 5x zpět na místo,jen aby se povedla?Překonáte i strach třeba na podruhé,jen aby záběr vyšel?

Jirka Kolbaba: Já se považuji více za cestovatele než za fotografa. Většinou se na místa nevracím a dokumentuji situaci, která byla právě v momentě mé návštěvy. Jsou ale i vyjímky. Třeba v Novém Mexiku v originálním prostoru, který se jmenuje White Sands, jsem se kvůli světlu vrátil během několika dnů do dun celkem asi šestkrát. Stejně to pořádné světlo nepřišlo.
Když fotím divoké predátory někde na Aljašce nebo v Africe, tak to možná o
překonání strachu přece jenom je. Ale jinak je focení většinou velká radost.

Každý člověk vykováná lidské potřeby, proto se ptám. Ve které zemi, kterou jste navštívil byly pro vás toalety (kromě přírody) překvapením - zážitkem - zdrcujícím úžasem a nebo mlčící zkutečností?

Jirka Kolbaba: Ten Váš popis je sám o sobě velmi výstižný a podobné šoky jsem zažil zejména v Mongolsku, Číně, Senegalu, Burkině Faso, Salvadoru, Indii... Dalo by se jistě vyjmenovat více oblastí na celé planetě. Úroveň základní hygieny,
mnoha mechanizmů i technického vybavení, je pochopitelně ve světě často z
pohledu Evropana velkým kulturním šokem.

Co Vás nejvíce zaskočilo a při jaké situaci Vám "běhal mráz po zádech" (i v kladném slova smyslu)?

Jirka Kolbaba: Mrazení po zádech zažívám již několik let, protože cestování přináší právě silné emotivní pocity. Někdy mě mrazí v zádech z hrůzy, někdy z naplněného štěstí a nejčastěji je to směsice obou pocitů. Jsou to přesně ty chvíle, kdy fotím ve volné přírodě leoparda, medvěda, z letící helikoptéry, pod vodou,
nebo když jsem v přítomnosti exotických a zajímavých lidí nebo etnik. Tak
trochu masochisticky si tento pocit nesmírně užívám.

Fotogalerie