Tongariro Alpine Crossing, nejkrásnější jednodenní trek Nového Zélandu

Téměř dvacetikilometrová cesta vedoucí sopečnou krajinou patří mezi ty nejzajímavější na Novém Zélandu, ale i mezi nejkrásnější jednodenní túry v celosvětovém měřítku. Pro milovníky Pána Prstenů je track téměř povinností, protože právě zde se nachází vrchol, který posloužil jako předloha pro Horu osudu – Mt Nguaruhoe, jedna z nejaktivnějších sopek světa.

Jak se na track připravit

Nezapomeňte si přichystat zásobu vody a dostatek jídla na celý den, vzít si kvalitní trackovou obuv a také vhodné oblečení. Jak nám bylo několikrát řečeno, počasí na Novém Zélandu se zde často a rychle mění a i za zdánlivě slunečného dne vás může zastihnout déšť či silný vítr, proto si přibalte i pláštěnku a teplé oblečení, ale také opalovací krém a sluneční brýle, které jsem si já osobně zapomněla na track vzít a na zasněžených místech, kdy se mi silné slunce odráželo přímo do očí a já pak viděla rudě, to nebylo nic příjemného. Důležité je i zjistit si informace o počasí, neboť třeba v listopadu, kdy na Novém Zélandu panuje jaro s příjemnými teplotami, může v Národním parku Tongariro, kde se track nachází, ještě sněžit a vás to může pěkně zaskočit.

Informace o dopravě

V nejturističtější sezóně, čili od cca poloviny října až do začátku dubna došlo k omezení parkování na začátku treku. Vzhledem k tomu, že trasa je v tomto období opravdu přeplněná lidmi, což jí trochu ubírá na dokonalosti, se snaží Nový Zéland regulovat počet lidí alespoň drobnými omezeními jako je například toto. To znamená, že abyste si prošli celý trek, musíte využít kyvadlovou dopravu na začátek a z konce treku za cca 40 novozélandských dolarů. Mimo hlavní turistickou sezónu trek moc nedoporučuji, protože je pravděpodobné, že všude bude sníh a cesta tak bude více náročná. První shuttle vyjíždí v 6 hodin ráno a poslední se vrací v půl šesté večer, takže na cestu máte téměř 12 hodin, což by neměl být problém, protože průměrná doba absolvování túry je 8 hodin.

Parkoviště Mangatepopo – Rudý kráter

V 6 hodin ráno jsme vyrazili prvním autobusem na začátek treku. Byl konec října a dle předpovědi to vypadalo na nádherný slunečný den s teplotami nahoře kolem sedmi stupňů Celsia. Ráno byla zima, ale již po první hodině jsem zahazovala zimní bundu a kolem desáté i mikinu. Začátek túry byl jednoduchý, asi pětikilometrová rovinka po pěšině a po fotogenických dřevěných lávkách. Již od začátku jsem byla z cesty nadšená, protože krajina je naprosto fascinující a úplně jiná než všude jinde na Novém Zélandu. Vrchol Mt Nguaruhoe, který se před námi tyčil ve své plné kráse byl ještě pokryt sněhem a již v autobuse jsme byli upozorněni, že ve vyšší nadmořské výšce je stále sníh a jedno z překrásných jezer, Blue Lake, je stále zamrzlé. Po pěti kilometrech začala teprve ta pořádná sranda – nejobávanější část treku ,,Ďáblovo schodiště“. Na délce přibližně dva kilometry vás čeká převýšení 340 metrů, takže se pořádně zapotíte. Pokud Vám to snad nestačí, můžete odbočit z hlavní stezky a vyrazit na vrchol Mt Ngauruhoe, což je však poměrně náročný výšlap díky neznačenému a nezpevněnému povrchu a v zimě také hodně kluzkému, takže jsme za celý den viděli pouze jednoho jediného odvážlivce, který se na vrchol hory pokusil dostat, ale díky nepříznivým podmínkám to musel vzdát. Po prudkém výšlapu a následném odpočinku jsme pokračovali dál středem Jižního kráteru, kde sice byla rovinka, ale také spoustu sněhu, se kterým jsem až v takovém množství nepočítala, takže jsem již po pár minutách měla mokro v botách, s čímž samozřejmě přišel první pocit zoufalství a výčitek sobě samé, že jsem si měla vzít lepší obuv. Chůze ve sněhu byla docela náročná, protože jsem se bořila dolů a bylo tak třeba vynaložit více energie.

Po zdolání zasněženého terénu se přiblížilo další stoupání, tentokrát po hornatém terénu až na vrchol Rudého kráteru. Jelikož zde bylo stoupání opravdu hodně prudké a trochu technicky náročné, místy zde bylo k dispozici ocelové lano pro snadnější pohyb. To, co se mi však na vrcholu otevřelo za výhled, se snad nedá ani slovy popsat. Pohled na zasněženou Mount Tongariro, do hlubin Rudého kráteru a na okolní krajinu, která zahrnuje údolí Oturere, poušť Rangipo a pastviny Kaimanawa...to vše vás tu čeká a vy nebudete vědět, kam se dříve podívat! Doporučuji se na Tongariro Alpine Crossing vydat v období, kdy je nahoře ještě trochu sněhu, protože ten kontrast sopečné krajiny a zasněžených hor je opravdu neuvěřitelný.

TIP: Vydejte se na dovolenou na Nový Zéland. Vybrat si můžete z několika poznávacích zájezdů na Nový Zéland s českým místním průvodcem.  

Rudý kráter – Blue Lake

Rudý kráter se nachází v nadmořské výšce 1868 metrů a z tohoto vrcholu se už jen klesá, to znamená, že tu nejhorší část cesty jsme měli již za sebou. Sestup ke smaragdově modrým jezerům Emerald Lakes je však hodně strmý a minimálně každý druhý zde spadne, včetně mě. Emerald Lakes jsou jednou z nejkrásnějších částí treku a jejích zvláštní zbarvení je způsobeno působením rozpuštěných minerálních látek. V pozadí již vidíte modré jezero, Blue Lake, které bylo v době naší návštěvy stále kompletně zamrzlé.

Blue Lake – Parkoviště Ketetahi

Z Blue Lake jsme to měli ještě 7,5 km do cíle, ale cesta byla již jednoduchá, s mírným klesáním skrze zlatavě zbarvené pláně. Poslední dva kilometry jsme proběhli ne moc zajímavou buší a museli jsme si hodně pospíšit, abychom stihli poslední shuttle, ale zvládli jsme to!

Za mě byl trek Tongariro Alpine Crossing to nejkrásnější a nejzajímavější, co jsem na Novém Zélandu viděla, a to i přes zástupy turistů, které tu denně projdou, takže se rozhodně nevyplatí vynechávat Severní ostrov během vašeho putování po Novém Zélandu, protože i ten toho má spoustu co nabídnout včetně úžasného Národního parku Tongariro.