Tugela Falls

 

 

Zbývalo jediné. Najít geodety, kteří by vodopád v srdci Jihoafrické republiky změřili. Vodopád se měří odečtem nadmořských výšek paty a hrany vodopádu. Říká se, že štěstí přeje připraveným, ale občas se usměje i na někoho, kdo se nadchne pro zdánlivě bláhovou věc. Po jedné přednášce o Tugela Falls se pro cestu rozhodl i Vladimír Vysloužil a řekl, že vodopád milerád změří.

Psal se listopad 2016, když z Prahy odlétla parta chlapů, aby podnikla africké dobrodružství. Původní trojici Martina Šíla, Jiřího Neumanna a Františka Filipa doplnila čtyřka geodetů z chomutovské firmy Geoprojekt. Čekaly je stovky výškových metrů, tisíce hektolitrů hučící vody, balvany a skaliska, úmorná stoupání a nevyzpytatelná africká příroda. Ovšem kromě toho i dvě spolehlivé africké jistoty. Russel Wheller, geodet z Jihoafrické republiky, a Ian Bennewith, zástupce firmy Leica a jeho měřící zázrak GS16.

Samotný vodopád se nachází v Dračích horách v provincii Kwa-Zulu Natal v Jihoafrické republice. Nedaleko vodopádu se nachází čedičová skalní stěna Amphiteatre, která je 1500 m vysoká a 6000 m dlouhá a tvoří skutečný amfiteátr ve tvaru půlměsíce.

Výprava měla na dohled masiv Amfiteátru, ze kterého Tugela Falls padá. Samotný vodopád se skrýval za okolními kopci. Abyste ho viděli, musíte si udělat sedmikilometrový výšlap údolím řeky Tugela.

V horách pršelo a chlapi do kempu přijeli až k večeru. Za bušení deště rozdělali oheň a Russel s Ianem předvedli jiohoafrickou pohostinnost. Braai znamená v afrikánštině „gril“ a je v JAR nikoliv zálibou, ale stylem. Je to spíš společenský zvyk, událost, něco jako u nás jít na pivo. Braai má své tradice a společenské normy. Ani černá, ani bílá jihoafrická kultura nepřipouští, aby maso na braai připravovaly ženy. Je to navýsost mužská záležitost. A proto také jejich gril doslova přetékal klobásami boerwors, masem, chlebem na gril a zeleninou.

Hlavní věc, která jim měla pomoci měřit, se jmenuje Leica GS16. Není to velký přístroj a komunikuje s družicemi na obloze, ale také s geodetickou sítí referenčních stanic v terénu. A to všechno zároveň, takže když stroj necháte dostatečně dlouho počítat, dokáže vám říct velice přesně, jak vysoko jste. Ideální stroj.

Předpověď druhý den říkala, že by nemělo pršet, a tak se alespoň podívali, jak to vypadá v soutězce pod vodopádem. Celé se to zamozřejmě za jeden den změřit nedá.

Takže GS16 do batohu, na sebe kraťasy, co vydrží všechno, do kapsy vodu a náhradní baterky, do ruky foťák a jde se. Kopce kolem ukazují, že v oblasti prší opravdu často. Tyhle kopce jsou vlastně první překážka, která se staví vzduchu z Indického oceánu do cesty, takže tomu vlastně není divu. Z každé skály teče nějaký tenký vodopádek, všude je vlhko a z vršků hor stoupá opar. Není ale zima.

Zpočátku šli bez potíží pěšinkou. Asi po šesti kilometrech stezka zmizela a výprava musela dál korytem. Došli až k nejstrmějšímu místu - strži, kde se dál musí šplhat po kořenech a skobách. Na obrovském balvanu zaměřili bod, podle kterého se budou při dalším měření orientovat v případě potíží a složitostí. Pata na ně totiž čekala další den.

Aby se dostali k patě Tugela Falls, museli vylézt nahoru. Drželi se kořenů, tenkého drátu a několika skob zatlučených do hladké skály. Všechno bylo mokré a kluzké. Strží vzhůru se dostali bez větších problémů a museli slézt dolů ke korytu řeky. Potom znovu přebrodit pak pár desítek metrů sutí a znovu na druhou stranu. A znovu do kopce a k vodě.

Cesta se změnila v úporné stoupání korytem posetým balvany. Přicházeli na místo, kde končí přibližně 100-150 metrů dlouhá kaskáda asi pět metrů vysokých skoků. V tom je déšť rozdělil, ale i přes to po nějakém čase přicházejí Russel a Aleš.

Měli zaměřeno, ale zbývalo změřit ještě konec kaskády. Kóta, která se stanovila jako jejich bod, měla hodnotu 1985 metrů nad mořem. Cesta dolů vypadala mnohem strměji a jen Russel byl v rauši. U jednoho kamenného koryta se svlékl a sjel kamenný tobogán. Je to blázen, ale schopný a šikovný.

Další den je čekal budíček ve čtyři a přesun k hraně. Zabalili techniku a šli do auta, protože abyste se dostali k hraně, musíte objet masiv Amfiteátru až na místo, ze kterého se vyráží na trek. Je to vlastně parkoviště se správcem. Tam se zapíšete jako na každé horské túře, zaplatíte, a můžete vyrazit vzhůru. Čeká vás 400 výškových metrů a asi tři hodiny stoupání.

Po kopcích se valila mlha, potrhané mraky rozfoukával vítr. Na trek vyrazili v šest hodin a čekala je největší lahůdka. Řetězové žebříky na plato Amfiteátru. Jsou dva. První měří 25 metrů, druhý je patnáctimetrový. Když po nich vyšplháte, tak jste už jen pár set metrů od cíle. Od místa kde se říčka Tugela vrhá do hloubky.

Úzký proud vody se klikatil v trávě, sem tam vytvářel lagunky a vedl je k místu, které hledali. Po patnácti minutách byli tam, kde voda vymlela ve skále rýhu ve tvaru velikého "U". To je hrana vodopádu. Odložili batohy a radili se, kde postavit Leicu. Vybrali skalnatý pahorek, odkud bylo dobře vidět na hranu i na místo, kde se řeky začínají zařezávat do podloží.

Přichází první problém - přístroj nereaguje na pokusy o zapnutí. Naštěstí Ian zapnul magickým hmatem neposlušnou GS16. S grácií pak podotkl: "Technique. It is just technique." V GS16 to píplo a začala komunikovat s družicemi a geodetickými stanicemi. Zabralo to asi jen tři minuty a to všechno na jednom z nejodlehlejších míst Jihoafrické republiky ve výšce skoro 3000 metrů.

Leica shromažďovala data a doměřovali se ještě rozdíly laserovou pistolí. Výsledkem bylo číslo 2968 metrů nad mořem a už teď jim bylo jasné, že zjistili něco zvláštního, ale měli ještě jeden úkol, udělat z kamenů značku pro letadlo, které tam bude v dalších týdnech příležitostně nalétávat. Má v sobě laserový skener a naskenuje terén vodopádu a okolí, aby mohl být vytvořen digitální 3D model.

Model toho největšího vodopádu světa, protože když odečtete 2968 - 1985, vyjde vám 983 metrů. A to je správná výška Tugela Falls. Postavíte se na hranu a máte pod nohama bezmála kilometr prázdnoty.