Z vozíku do hlubin

Jmenuje se Pavel Kotásek a pochází z malé vesničky na Hodonínsku. Během prvního čtvrtstoletí svého života fungoval jako každý jiný. Byl zdráv. Běhal maratony, lezl po horách. Problémy nastaly až po jeho pětadvacetinách. Přestával chodit, měl potíže s rovnováhou a objevily se i další neurologické problémy. Po třech letech mu konečně lékaři oznámili diagnózu tzv.: adrenoleukodistrofie. Je to vrozená choroba, se kterou toho ani dnešní medicína moc neudělá. Dnes je mu 45 let a je trvale odkázaný na invalidní vozík. Potkal jsem se s ním na jednom potápěčském safari v Rudém moři. Krom faktu, že se pohyboval, jak se pohyboval, patřil mezi nejpilnější potápěče a zvládal někdy až čtyři ponory denně. Na to, že plaval pouze rukama, se v moři pohyboval vcelku svižně. Když mi nakonec sdělil, že má odpotápěno téměř šest set hodin, moje úcta k jeho boji s chorobou patřičně vzrostla, a tak se stalo, že jsem ho trochu vyzpovídal.

Proč si se vlastně začal potápět?
Hlavním impulzem proč, byl fakt, že jsem strašně trpěl proleženinami, které jsou spojeny se špatným polohováním a dlouhým sezením. Projevily se pochopitelně na hýždích, takže jsem se podrobil vcelku pěti operacím. Pro představu zhruba jedné za půl roku. Nepomohly speciální sedačky ani léky. Shodou okolností se mi do rukou dostal časopis s článkem, kde se psalo, že je potápění pro hůře pohyblivé celkem dobrá terapie. Jednak k tomu přispívá pohyb ve vodě a možná i změny atmosférického tlaku. Moje pozdější osobní zkušenost dala článku za pravdu. Protože jsem získal jisté dědictví, odjel jsem do jednoho letoviska, kde jsem si vyzkoušel potápění nejdříve v bazénu. Když jsem se vrátil, čekala mne pátá operace. To už jsem ale věděl, že mám opět nějaký cíl. Jakmile to bylo možné, zúčastnil jsem se potápěčského kurzu Buddy, Open Water Diver a následně dalších nástaveb a zvyšování licencí.

Jak se na tvé potápěčské eskapády dívali zdejší doktoři?
Když jsem k jednomu z nich přišel pro doporučení na potápěčský kurz, tak mi sdělil, že by mi ho nedal ani do pětimetrového bazénu. Samozřejmě aniž by mne vyšetřil. Bez jeho doporučení jsem ani nemohl jít ke sportovnímu lékaři, který potvrzuje přihlášky do kurzů. Tak to totiž u nás chodí, když tělesně postižený chce provozovat nějakou aktivitu. Mimochodem totéž v bledě modrém se stalo ještě před tím, než jsem se rozhodl začít potápět. Tehdy jsem totiž chtěl začít závodně střílet, a požádal o zbrojní pas. Teorii i testy jsem udělal bez problémů, měl jsem i pozitivní doporučení od neurologa. Opět to vše ztroskotalo na razítku obvodního lékaře. Odvolal jsem se výše, nepomohlo to. Odvolal jsem se na kraj a dopadl úplně stejně. Jediná možnost byla změnit lékaře, v mém případě, člověka upoutaného na vozík, představa hodně iluzorní. V tomto případě jsem se už ale do nebe odvolávat nehodlal.

Obešel jsi místní lékařskou byrokracii a nechal se vyšetřit, jak se říká, venku?
Přesně tak. Když jsem viděl, že u nás nemám šanci, jel jsem přes cestovní kancelář do Egypta, kde součástí areálu bylo potápěčské centrum se vším všudy. I zde na mne samozřejmě chtěli lékařské doporučení, ale to jsem mohl absolvovat na zdejší specializované vojenské klinice s barokomorou za 30 USD. Velice podrobně mne vyšetřili a potvrdili, že základní kurz mohu absolvovat. Během jednoho týdne jsem získal lékařské potvrzení, absolvoval jsem kurz a obdržel licenci. Od té doby jsem doslova začal nový život.

Myslíš i po medicínské stránce?
Ne jenom po té. Ověřil jsem si osobně, že příznivý efekt potápění určitě není placeboefekt. O tom, že se má kondice postupně zlepšovala, svědčí i fakt, jak jsem si začal postupně zvyšovat potápěčskou kvalifikaci. Nechal jsem se také vyšetřit i u nás u sportovního lékaře, který mne na rozdíl od předchozích detailně na přístrojích vyšetřil a na základě velmi dobrých výsledků mi další potápění povolil. Mimochodem od mé páté operace uběhly už více než tři roky a já nepociťuji žádné problémy.

Jak bys nejlépe popsal tvůj styl potápění?
Na rukou mám tzv. "hand fine", což jsou jakési gumové rukavice, které mají mezi prsty jakési blány, takže ruce trochu připomínají ploutvičky. Naštěstí jsou ohebné, takže v rukách mohu držet například při nočních sestupech baterku. Při plavání mám větší záběr a plavu o poznání rychleji.

Ovšem tady v Rudém moři jsi mněl docela velký problém….
Člověk může být sebevíce opatrný, ale i při sebevětší opatrnosti se někdy neštěstí nevyhne. Byl to můj patnáctý noční ponor. Při rozmachu jsem si nevšiml perutýna a prudkým pohybem jsem se bodl o jeho ploutev. Pro mne to byly čtyři hodiny krutých bolestí. Potom sice bolest trochu opadla, ale strnulost polevila až po několika dnech. Přiznám se, že takovou zkušenost bych si rád odpustil.

S potápěním si sjezdil velkou část světa. Které lokality na tebe nejvíce zapůsobily?
Rudé moře je asi jedinečné, ale byl jsem i na Kubě, potápěl jsem se poblíž Kajmanských ostrovů se žraloky, další destinace byly Keňa, Bali a ještě nějaké další safari. Mohu říci, že v tomto ohledu jisté zkušenosti mám.

Antonín Karoch