Zajímavé příběhy památek a táborské osobnosti

Při návštěvě města Tábor vás určitě na první pohled zaujme Žižkovo náměstí, které je přehlídkou krásných historických budov a měšťanských domů. Když se vydáte na prohlídkový okruh, tak první zastávkou je z větší části pozdně gotická budova radnice, kde dnes sídlí Husitské muzeum.

Budova radnice v sobě ukrývá nejen vstup do podzemních chodeb a druhý největší gotický necírkevní sál v České republice (bohužel kvůli rekonstrukci dočasně nepřístupný), ale i jeho věž je velmi zajímavá. Má nezvyklý půdorys nepravidelného lichoběžníku a je 42 metrů vysoká. Na radniční věž je také umístěný orloj, který byl původně na kostelní věži, odkud ho přesunuli v polovině 17. století kvůli jeho poškození. Zvláštností tohoto orloje je ciferník, který má dvacet čtyři hodin namísto obvyklých dvanácti.

Další dominantou náměstí je jistojistě socha Jana Žižky, slavného husitského vojevůdce, který sehrál důležitou roli v budování města a samozřejmě i velkou měrou přispěl ke vzestupu moci a slávy husitského Tábora.

V 19. století se město rozhodlo uctít jeho památku vztyčením sochy, kterou původně vypracoval začínající sochař Josef Václav Myslbek, ale bohužel tato socha musela být krátce po svém odhalení odstraněna kvůli vadě materiálu. Později byla nahrazena pískovcovou sochou od Josefa Strachovského. Na podstavci pomníku si můžete prohlédnout všechna místa Žižkových vítězných bitev. Pokud by vás zajímalo, jak vypadala původní socha od J.V.Myslbeka, tak její torzo se nachází v expozici Husitského muzea.

Po prohlídce domů na náměstí vás čeká cesta Pražskou ulicí, která v minulosti bývala hlavní městskou komunikací a i dnes je hlavní tepnou města. Právě díky tomu je také přímo pokladnicí krásně opravených renesančních domů. U některých z domů můžeme vidět tzv. krakorce, čímž se jejich majitelé snažili rozšířit obyvatelnou plochu v prvním podlaží domu. Příkladem právě takového domu je Kostnický dům, což je čestný název, který symbolizuje partnerství měst Tábor a Kostnice v Německu.

Jedním z nejvzácnějších domů je Stárkův dům, jehož průčelí je vyzdobené nádhernými freskami s alegorickými postavami a loveckými výjevy. Při výzdobě se uplatnily přírodní náměty i témata z antické mytologie podle nejlepších vzorů italských umělců.

Na protější straně ulice najdeme další zajímavý dům – dům Albrechta pekaře, nazvaný podle původního majitele, který dům nechal vyzdobit krásným psaníčkovým sgrafitem. Rozhodně vás ale zaujme i jiná zvláštnost, a to zazděná dělová koule, která připomíná konec třicetileté války, kdy bylo město bombardováno a nelítostně pleněno Švédy.

Divadlo Oskara Nedbala

Tento táborský stánek kultury, dříve pojmenovaný podle spisovatele Ivana Olbrachta, nese od roku 1990 jméno místního rodáka a známého hudebního skladatele a dirigenta Oskara Nedbala. Jeho rodný dům je přímo proti divadlu v Palackého ulici, můžete si zde prohlédnout pamětní desku, která byla odhalena v roce 1936. Oskar Nedbal se narodil jako předposlední z osmi dětí v rodině advokáta Karla Nedbala. K hudbě byl veden už od malička a studoval hru na housle i během studia na gymnáziu. Po ukončení studií na gymnáziu pokračoval na pražské konzervatoři, kde nejdřív studoval trubku a bicí nástroje a následně ho přiřadili do vyššího ročníku houslové školy. Díky svému neobyčejnému nadání se brzy stal dirigentem nově založené České filharmonie, kterou řídil zpaměti a s neuvěřitelným nadšením. Společně s Josefem Sukem a dalšími tvořili oblíbené České kvarteto, se kterým objeli svět. Po nečekaném úprku z Prahy se zabydlel ve Vídni, kde bylo jeho působení velmi úspěšné například i díky operetám Polská krev a Vinobraní. Během působení v Bratislavě se však musel potýkat s finančními problémy divadla a s mnohými útoky v tisku, což vyústilo v dobrovolné ukončení jeho života na zájezdu v Záhřebu na Štědrý den roku 1930.

Stejně jako byl zajímavý osud jeho jmenovce, tak i táborské divadlo je architektonicky originálním komplexem, jež za svými zdmi skrývá jedinečný divadelní stánek se dvěma hledišti pro 350 a 650 diváků, která jsou postavena v pravém úhlu proti společnému jevišti. První stálá budova divadla, otevřená v roce 1840, vznikla z původní obilné sýpky, která však pro diváky nebyla moc pohodlná, hlavně kvůli obilí padajícímu na hlavu. Po zbourání Pražské brány se uvolnilo dostatečné místo pro novou budovu divadla, postavenou v roce 1887. Pro tvůrce bylo velkým zdrojem inspirace Národní divadlo v Praze, což deklaruje nejen renesanční průčelí budovy, ale také výzdoba interiérů dnes „malého sálu“ divadla, kde zaujme hlavně nápis „Tábor sobě“ nad oponou. V roce 1965 přibyla k divadlu další novoklasicistní budova.

Táborské divadlo je oblíbené nejen divadelními soubory a diváky, ale také čeští a zahraniční filmaři si k němu našli cestu. Za všechny můžeme uvést například film s Edwardem Nortonem - Iluzionista.

Návrat herecké legendy k výročí nedožitých osmdesátin

Mezi známé táborské rodáky řadíme i svérázného herce ze 70. a 80. let 20. století, Jiřího Hrzána. Narodil se 30. března 1939 v Táboře jako nejmladší ze čtyř dětí do rodiny, která zde vlastnila zahradnictví. Už v Táboře se projevil jeho umělecký talent, kde působil v Divadle mladých, na což dodnes vzpomínají někteří pamětníci. Kromě talentu uměleckého místní vzpomínají i na jeho talent pro atletiku. Po táborském gymnáziu a neúspěšné přihlášce na DAMU, se stal žákem herectví v pražském Studiu E. F. Buriana a až poté nastoupil již do 3. ročníku na DAMU, kde úspěšně absolvoval v roce 1961. 

Proslavil se nejen svými hereckými výkony ve filmech, jako například Jak utopit Dr. Mráčka aneb konec vodníků v Čechách nebo Moje drahé tety a já, a v divadle, ale také svou zálibou ve výškách a v ženách. Pravděpodobně kombinace těchto dvou zálib se mu stala osudnou, kdy 24. září 1980 spadl z budovy, na kterou v noci šplhal.

Už v roce 2012 vzniknul spolek Hrzán sobě!, který si dal za svůj cíl herce v jeho rodném městě připomenout a vybudovat mu pomník. Spolek vyhlásil veřejnou sbírku a zároveň i sochařskou soutěž, kterou se souhlasem rodiny a pod dozorem odborné poroty, ale i laické veřejnosti vyhrály sestry Markéta Melkusová a Lenka Melkusová-Stašková. Ty zhotovily sádrový model pro bronzovou sochu, na jejíž odlití ale už nezbyl dostatek prostředků. Město Tábor má v plánu sádrový odlitek od nich odkoupit a dofinancovat výrobu a umístění sochy, pravděpodobně na korunu opěrné zdi ve dvoře Gymnázia Pierra de Coubertina nad schody od jordánského nábřeží tak, aby působila dojmem balancující postavy. Socha by měla být umístěna do konce tohoto roku.

Další zajímavé informace naleznete na oficiálních webových stránkách města www.visittabor.eu.