A všude kolem bylo tolik hrdinů. Kravsko, jižní Morava.

Fotografie (2)  • Foto: Vitold

Bylo mu patnáct let. Jmenoval se Stanislav. A právě skončila světová válka. A všude bylo tolik hrdinů.

„Staníku, doběhni králíkům na trávu“.

„Ano, mami“.

Ale copak to je důstojné pro patnáctiletého muže? Když právě skončila válka a všude je tolik hrdinů?

A všichni bojovali, pomáhali, ukrývali, sabotovali, bili ty nacistické svině hlava nehlava. Alespoň to všichni o sobě říkají.

Všude tolik hrdinů.

Stanislav s kamarádem došli na Anglickou louku pro trávu, chlapecké řeči plné války. Ještě před pár týdny se tu bojovalo, padaly bomby. Teď už je klid.

„Podívej se, podívej“. Kus železa čouhá z křoví.

„Co to je?“. Zbyteční otázka, pancéřovou pěst poznali oba okamžité.

Foto: Vitold

Panzerfaust. Německá zbraň. Už v 19. století popsal americký chemik Charles Munroe jev, kdy bylo možno energii výbušniny koncentrovat do malé plochy a tím výrazně zvýšit její účinnost. Byl tím položen myšlenkový základ pro tzv. kumulativní střely. Jako je třeba bazuka, RPG. Nebo pancéřová pěst.

Kluci fascinovaně koukali na kovovou rouru. Vždyť všude bylo tolik hrdinů, kteří s podobným kusem železa zničili desítky německých tanků. Alespoň to o sobě říkali. Ale oni si netroufali. Naplnili trávnici a vrátili se domů.

Stanislav Fantal nakrmil králíky. Ale myšlenkami byl pořád na Anglické louce. Ta pancéřová pěst tam stále čekala. A všude kolem tolik hrdinů…

„Jdu na trávu ještě jednou“, zavolal a zmizel z domu. Tentokrát už sám. Všem to bylo trochu divné. Ale ani důvod, ani následující události nikdo nemohl tušit.

Kdo četl Drdovu Němou barikádu, ví, co pancéřová pěst dovede. I já si ten odstavec od základní školy pamatuju. Zákon akce a reakce nepřelžete. Aby šla střela tam, musí taky něco zpět. Tím něčím myslím samotnou hmotu roury a žhavé spaliny po explozi. Ničivá energie, která potřebuje místo i vzadu za zbraní. Panzerfaust nezabíjí jen před sebou. Proto se opíral o rameno nebo zachytával do podpaží. A nikdy zády ke stěně…

Co se dál přesně stalo, nikdo už neví. A Stanislav Fantal to už nikomu říct nemohl. Jen ohlušující rána do májového podvečera. Výkřik. A pak ticho.

Lidé se sběhli na Anglickou louku. A tady strašný pohled. Stanislav Fantal ležel na zelené trávě, břicho úplně roztrhané.

Umírajícího chlapce naložili na vůz, zrovna kolem projížděli ruští vojáci. Ti věděli své, tohle už viděli mnohokrát. Přesto se Stanislava pokusili odvézt do Znojma k lékaři.

Patnáctiletý chlapec cestou zemřel.

Horký srpnový večer. Celá naše parta takřka jednomyslně odhlasovala návštěvu koupaliště v Mašůvkách. Jen já se vydal na kole přes lesy do Kravska.

Náves skoro pustá, zvonek na kapličce právě odbíjí šestou. Horko nepolevuje. Na lavičce před statkem starší paní. Sice po celodenním výletu asi nevypadám moc důvěryhodně, ale mám štěstí. Paní se ochotně rozpovídá, a přesto, že se jí nechodí moc dobře, dojde k sousednímu statku, zaťuká na okno a pozve k hovoru i sousedku. Sedli jsme si na zápraží.

Sousedka se ukázala být příbuznou nešťastného Stanislava. Obě paní vyprávějí. A popsaly mi i cestu k pomníku.

Poděkoval jsem, rozloučil se a vyrazil na Anglickou louku. Lesík za vesnicí je nečekaně divoký, kroutící se Plenkovický potok vytváří louže a bažiny, proslulí jihomoravští komáři se do mě s nadšením pustili. Jen chvilku jsem musel hledat.

Kamenný pomník u lesní cesty. Pár kroků za ním se otevírají louky, kterým místní říkají „Anglické“. Tady chodil na trávu králíkům Stanislav Fantal.

Text na pomníku už pomalu mizí. Ale přečíst se ještě dá. Formulace mě překvapila. „Oběť německé zlovůle…“ tady stojí.

Vzpomněl jsem si na paní sousedku z Kravska. Celou tragédii popsala bez obalu jako „hloupost mladého kluka“. Opřel si prý zbraň o břicho a vypálil. A ačkoliv jsem souhlasil, že sahat na válečnou munici je opravdu hloupost, úplně jsem cítil, jak mě lítost nad tragickým osudem chlapce nutí použít jiné slova.

Ale „německá zlovůle“? Co by asi napadlo náhodného kolemjdoucího, neznalého skutečnosti, kdyby se u pomníku zastavil? Jistě představa hrdiny, hrdinské smrti, patnáctiletého vojáka nebo partyzána, bestiálně ubitého nacistickými stvůrami či jejich přisluhovači. Vždyť právě skončila světová válka a všude je tolik hrdinů. A nešťastný Stanislav Fantal se k nim aspoň takto připojil

Sjel jsem kopeček od zámku, prosvištěl přes náves. Obě paní stále seděly na zápraží a povídaly si. Zamávaly mi na pozdrav. Opětoval jsem zamávání a ještě jednou hlasitě poděkoval. Padá soumrak. Šlapu do pedálů a vychutnávám klid srpnového večera.

Ještě je pořád kolem spoustu hrdinů. A opravdovějších. Jen jsou mnohem méně vidět.