Aktuální stav zříceniny Starého Světlova

Poprvé je má očička spatřila již v sedmdesátých letech loňského století. To ze mne bylo ještě dítko školou povinné, ale žádným „děťátkem“ jsem už pochopitelně nebyl. Návštěvu hradu tehdy zapříčinily dvě okolnosti. Prvou byla ta, že se můj mladší bratřík nedávno vrátil z luhačovických lázní, kde si léčil churavé průdušky. Rok předtím byl ve Cvikově, jenže tam léčba nezabrala. Zato v Luhačovicích ano a on na doporučení lékařů potřeboval pravidelně popíjet léčivou vodu z pramene Ottovky. Ta se bohužel v sámoškách neprodávala, a proto pro ni bylo nutno přímo ke zdroji jezdit. Většinou ji bráškovi dovážel tata (řidič náklaďáku v n.p.MEZ), jenže ten zrovna odjel na dva dny do Tábora, a tak zůstalo její rychlé doplnění na mé maličkosti.

 

Po návratu ze školy mi máti do batůžku vložila dvě prázdné zašpuntované láhve obalené ručníkem, já nastartoval „araba“ a poté už s větrem o závod po silnici vedoucí přes místní hory a doly ujížděl vstříc Luhačovicům. Můj bicykl se sice nehonosil značkou Made In Ukrajina, ale i tak to byl starý harapák bez jakéhokoli převodu, který nejprudší stoupání nezvládl. Takže bylo nutno seskočit a vrcholků dobýt s kolem vedeným za řidítka potupně pěšky. Mělo ale v pořádku brzdy, což jsem ocenil zejména při sjezdu z toho petrůvského „kopce Smrti“ a pod ním bez ztráty desítky radostně zamířil do blízkých Luhačovic.

 

Druhou příčinou, jež mne dokopala k návštěvě Světlova byla má (už více jak rok trvající) záliba ve všem, co se týkalo českých, moravských a slovenských hradů a jejich zřícenin. Této vášni jsem propadl natolik, že jsem si do velkých sešitů vlepoval pohledy a též z novin a časopisů vystřižené články a obrázky milovaných objektů a doplňoval je stručnými „životopisy.“ A také z knihovny půjčoval tehdejší odborné a odporně objemné knihy (např. i ty dva svazky od hradoložky Menclové) a doma obrázky hradů tužkou překresloval do sešitů.

Krom toho jsem v naprosto stejné době propadl i kouzlu horolezectví a stal se od 14 let (!) členem HO Vsetín, takže kdybych měl v té době erb, pyšnil by se velkým heslem HRADY a SKALY!

(Záliba v zámcích a ostatních stavebních památkách přišla na řadu až v době, kdy se mi poněkud zbystřil rozoumek, to jest mnohem později...)

 

V čase, kdy jsem podnikl cestu do Luhačovic a na Světlov a navštěvoval devátou třídu ZDŠ, vydalo nakladatelství Olympia svůj pilotní průvodcovský svazeček s názvem Beskydy a Valašsko a tatík mi jej (spolu s novým ruksakem) koupil jako odměnu za pololetní vysvědčení. Ohromen četbou o všech zajímavých místech, nacházejících se v blízkém i vzdáleném okolí, jsem cestu do Luhačovic velmi uvítal, neboť jsem si zříceninu vypínající se nad Podhradím navštívit už dávno přál.

 

Po odběru minerálky (jsem dle hesla „napřed práce a potom zábava“) usedl na kolo a bystře ujížděl přes Pozlovice do Podhradí. Nad dědinou jsem bicykl ukryl do lesního houští a mé nožky pak chutě zamířily nahoru do kopce k jen asi tři čtvrti kilometru vzdálené zřícenině.

 

Ani nemůžu říct, že bych tehdy byl nepatrnými ruinami hradní pevnosti nějak zklamán (na to mám příliš romantickou povahu), ale je fakt, že tu toho z hradního jádra příliš k vidění nebylo.

Jen zbytečky nízkých ohradních zdí, spousty hromádek ze zdiva vyloupaného kamení, různé propadliny v terénu a několik trampských tábořišť.

Ale na druhé straně mne dost překvapila ta poměrně rozlehlá oválná plošina o průměru 50 m nacházející se na vrcholku kopce tvaru komolého kužele a trčícího z neskutečně mohutného hradního příkopu, který jsem si poté kol dokola celý poctivě obešel.

Nefascinovala mne jen jeho šíře (15 m), hloubka (5 m) a před ním navršený vysoký val… ale především představa, jak si při jeho hloubení museli poddaní těžce máknout.

 

(Dnes už vím, že je jeho podloží tvořeno flyšem, takže se muselo rubat i v pevné skále. Přesto ale tihle „mravenečkové“ z příkopu vykopali a jinde přemístili na 30 tisíc kubíků zeminy, před čímž tedy hluboce smekám!)

 

Další podrobnosti o hradu do mé mysli vproudily až mnohem později (ve středním věku), kdy začala po sametu vycházet spousta odborných publikací a v neposlední řadě i z dalších návštěv zříceniny, k níž jsem to měl po přestěhování do Zlína mnohem blíž.

I tak se ale stalo, že jsem na něm s manželkou naposled byl zhruba před deseti lety (následné novodobé úpravy tím pádem zcela prošvihnul) a tehdy spolu s ženou naše zraky mohly obhlédnout jen to, co na něm od začátku 16.století vyhlodal chrup času a nenechavé hnáty vandalů…

 

Při letošní předjarní návštěvě mi přálo i počasí, a tak jsem si pohled na částečně upravenou zříceninu mohl (spolu s asi dalšími dvaceti návštěvníky - převládaly turistky) plně vychutnat.

 

Zaujalo už zánovní turistické odpočívadlo umístěné ještě před hradním příkopem a na předhradí umístěné nové Info tabule nejen s vyobrazením hradu z dob jeho největší slávy, ale také s jeho stavebním vývojem a souhrnými dějinami.

 

Z těch bych si dovolil jen stručně vypíchnout, že se o něm první zmínka v análech objevila roku 1275, kdy jej držel nějaký Heřman ze Světlova (ani se neví, kdo to vlastně byl), pak Šternberkové a další. Po česko-uherských válkách byl se sousedním Sehradem roku 1512 opuštěn. Poslední jeho majitelé – sourozenecké trio Zbyněk, Jaroslav a Ctibor Světlovští z Landštejna si pak nad Bojkovicemi vystavělo zbrusu nový hrad a nazvalo jej Novým Světlovem.

 

A jaká tedy byla podoba toho „starého“ v době, kdy to v něm ještě naplno žilo?

 

Podle kresby na panelu nic moc: dřevěné předhradí bylo chráněno toliko palisádou a do vlastního hradního jádra vedla cesta po padacím mostě překlenujícím mohutný příkop do věžovité brány, a jinak už hrad žádnou věž neměl. Byl totiž typem pevnosti chráněné plášťovou zdí (takový typ reprezentují třeba blízké zachovalé Malenovice), za níž se v hradním jádru nacházel podsklepený – asi 35 m dlouhý a 10 m široký zděný hradní palác, u něj ještě jedna menší budova věžovitého tvaru a zbytek tvořily dřevěné objekty, jejichž stěny byly zevnitř vymazány hlínou.

Plášťová zeď dosahovala šíře 1.75 m, měla zalamovaný tvar a obklopovala hradní jádro v podobě mnohoúhelníku. Tři čtvrtiny jádra obklopoval ještě parkán, chráněný hradbou o síle 1.5 m a ten byl na východní straně rozšířen na hlavní vstup do hradu. Poněvadž se jednalo o hrad bezvěžový, hlavní tíhu obrany nesly hradby.

 

Po jeho opuštění pak poddaní z poměrně rozsáhlého hradu téměř veškeré jeho nad zemí stojící zdivo v průběhu dalších století přemístili ke svým domovům, kde bylo využito jako levný stavební materiál. Po nich tu zůstaly v terénu jen jeho velmi skromné zbytky, několik skalních suků (ty tu ale byly už před vznikem hradu) a pak už jen ten ohromný hradní příkop a komolý kužel, na němž se vypínalo jádro hradu.

Památkové ochrany se ruiny dočkaly roku 1965 (po pravdě řečeno tu toho moc k chránění nebylo) a podoba Starého Světlova se změnila až po ukončení několika důsledných archeologických výzkumů, z nichž byl ten poslední na lokalitě proveden na jaře 2013.

 

Po něm bylo rozhodnuto o zakonzervování zbytků stávajícího hradního zdiva, spojené s drobnějšími dostavbami. Hlavním sponzorem na záchraně Starého Světlova se stala obec Podhradí a hlavními hrdiny pak zaměstnanci firmy Martina Petrůje z Valašských Klobouk. Ti v těžko přístupném terénu odvedli veškeré záchranné práce. Před nimi nejprve proběhlo odstranění plevele a rostlin ze stěn hradeb a následovala hlavní rekonstrukce, při níž se postupovalo velmi opatrně a citlivě. Ohrožené koruny zdiva byly opatřeny ochrannými nadezdívkami, nově dostavěné partie byly od originálů odděleny mírným odstupem, byly zvýrazněny hradní vstupy, umístěny nové informační tabule a jádro hradu bylo od předhradí ozdobeno jednoduchým schodištěm.

 

Nutno dodat, že zakonzervované zdivo i ta dostavba a další vybavení do hradního areálu velmi citlivě zapadly. Což nejenže přispělo k důslednější ochraně zříceniny, ale dle počtu návštěvníků, které jsem zde viděl, probudilo v lidech zvědavost a touhu tuto památku navštívit...