Albánie - exotický Balkán.

Před touto cestou jsem měl smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se moc těšil, Albánie pro mě byla tak trochu tajemná země na Balkáně, na druhou stranu jsem měl určité obavy, jak je to s bezpečností turistů v zemi albánských gangů.

Dnes je pro mě Albánie synonymem země s příjemnými lidmi a krásnou přírodou.

První zastávkou na cestě do Albánie bylo Sarajeno, krásné starobylé město s krvavými jizvami nedávné války. Pak jsme pokrčovali přes Kosovo, kde jsme si na hranicích připadali jako u nás před rokem 1989. První s čím jsme se setkali na albánských hranicích bylo stádo ovcí. Zakrátko jsme projeli městečkem Bajram Curri, kde jsme si na černém trhu vyměnili něco místních peněz, albánských leků, a pokračovali do horského údolí Valbona. Tady jsme vyzarili na krásný dvoudenní trek. Doslova mě šokovala krása zdejších hor a chudoba místních lidí. Celý den jsme šli krásnými horami po kvetoucích loukách. Večer jsme postavili stany, byla krásná noc plná hvězd, seděli jsme u ohně a užívali si krásu hor. Nad ránem přišla bouřka s lijákem, okolo nás třískali blesky a mežeme se opravdu chvěla. Takový strach jsem v životě neměl..... Hned jak bouřka minula, sbalili jsme stany a mazali zpět. Cestou jsme si všímali, kolik stromu je bez vršků a co jich je zčernalých a ohořelých od častých bouřek. Naše další cesta vedla k jezeru Komani. Odtud jsme chtěli plout lodí do Skadaru, bohužel nejezdila. Tak jsme jeli po silnici a ve městě vyrazili do pevnosti Rosafat. Je odtud krásný výhled na Skadarské jezero a na soutok řek Buna, Kiri a Drin. Dále jsme pokračovali na pláž do Lezhë, kde jsme na pláži přenocovali. Naše další cesta vedla do historického města Berat. Poté jsme přes Orikum zamížili na albánskou Rivieru a dále do příjmného města Sarandë. Další den jsme si prohlédli historické město Gijokäster a navečer jsme přejeli k městečku Permët. Tady jsme se vykoupali v sedmi termálních jezírkách a brodili se kaňonem řeky Vjosë. To bylo fajn. Pak jsme pokračovali k řecko-albánské hranici a stany jsme postavili nedaleko vesničky Barmash. Tady jsme podnikli výlet do hor k řecké hranici, kde jsme narazili na pašeráky. Setkání proběhlo v klidu, jen somrovali cigára. Zato setkání s obyvateli Barmashe bylo moc příjemné, dokonce mě učili jezdit n oslu. Je to podobné, jako jízda na skútru... Další den jsem pokračovali do města Korcë, kde jsme si prohlédli pravoslavný kostel i mešitu. A to už jsme se pomalu vraceli, u Ohridského jezera jsme se zastavili v městečku Lin, kde nám majitel restaurace upekl čerstvé pstruhy, byla to dobrota. Pak jsme pokračovali do Makedonie a noc jsme strávili u jezera Mavrovo. Ráno nás přišli navštívit divocí šarplaninští psi.

Byl další z vydařených výletů, který radikálně změnil můj pohled na Albánii.

Nakonec několik informací z Wikipedie:

Albánie byla dlouho zapomenutým koutem Evropy. Dnes ji znovu objevují turisté toužící po dobrodružství.

Albánie je zemí hor, které protínají hluboká údolí. Najdete tu řadu divokých řek a překrásné kaňony vytvořené těmito řekami. Už klidné toky pak směřují do Jaderského a Jónského moře, která omývají třetinu hranic Albánie. Skadarské jezero na severu je domovem mnoha druhů ptáků, vzácné druhy vodních ptáků a endemických ryb žijí v Ohridském jezeře na východě země.

Hlavním městem je Tirana, která leží přibližně ve středu státu. Velká starobylá města se nacházejí hlavně při pobřeží. Bohatá historie se zde připomíná doslova na každém kroku – antická města, byzantské kostelíky, středověké zříceniny... Koneckonců do historie patří i méně půvabné stavby z dob komunistického budování. Mezi nimi vynikají hlavně tisíce bunkrů rozeseté po celém území státu.

Albánská republika (albánsky: Republika e Shqipërisë) je jen o něco větší než třetina České republiky. Sousedí s několika státy bývalé Jugoslávie a s Řeckem, ve všech okolních státech žijí početné menšiny Albánců. V porovnání s ostatními státy Evropy patří Albánie k těm nejchudším, více než polovina obyvatel se živí zemědělstvím a problémem je vysoká nezaměstnanost, ale také korupce a organizovaný zločin. Situace se ale každým rokem zlepšuje, Albánie je členem OSN a NATO a v roce 2009 oficiálně požádala o vstup do EU.

V Albánii žije zhruba 3,6 miliónu obyvatel. Ve srovnání s ostatními státy Evropy má Albánie nejvyšší porodnost a nejmladší obyvatelstvo. Země se ale stále potýká s vysokou emigrací a také s „papírováním“, a tak zmatky v občanských průkazech některé statistiky značně zkreslují. Při návštěvě země zjistíte, že oproti ostatním státům Balkánského poloostrova se jedná o etnicky jednotný stát, většinu obyvatel totiž tvoří Albánci (95 %). Na jihu žijí Řekové, kteří často jezdí za prací do Řecka. Dále zde žijí Romové, Arumuni, Srbové, Makedonci a další nepočetné menšiny.

Téměř všichni obyvatelé se hlásí k nějakému náboženství, dominuje islám a křesťanství (pravoslavná a římskokatolická církev). Nicméně dlouhé období minulého režimu, kdy byla Albánie prohlášena ateistickým státem a náboženství zakázáno, má dnes za následek to, že Albánci své vyznání příliš aktivně najevo nedávají.

K turistům jsou místní obyvatelé i místní úřady velmi vstřícní. Policisté vás zastaví spíš proto, aby si s vámi popovídali a vyzvěděli, odkud jste a co se vám na zemi líbí. Ve vesnicích budete často pozváni na silné turecké kafe nebo domácí jogurt a restaurace ve městech vás překvapí nejen příjemnými cenami, ale i ochotou personálu a množstvím maličkostí, za které neplatíte.

Pokud se vydáte do hor, naleznete zde mnoho vesniček, kde to vypadá, jako by se v nich zastavil čas. Vesnice s městy v údolí spojuje často jen prašná silnice a někdy ani to ne, lidé do města přijíždějí oslí Dopravou po úzkých stezkách a nejistých provazových mostech. Například ve vesnicích na severu jsou stále ctěny zákony ukotvené v kanunu Leka Dukagjina, což je soubor tradičních albánských zákonů, jehož vznik je datován do 15. století. Kanun se předával pouze ústně a upravuje všechny aspekty veřejného i soukromého života.

Součástí Kanunu je i krevní msta, která bývá často zmiňována v souvislosti s nebezpečností Albánie. Je ale zcela neopodstatněné se tímto znepokojovat, protože aby se někdo dostal do kolotoče krevní msty, musí zabít, znásilnit nebo smrtelně urazit člověka, jehož rodina pak má právo krevní mstu vykonat. V Kanunu je také zakotveno nerovnoměrné postavení muže a ženy. Ženy v Albánii (často i ve velkých městech) mají opravdu odlišné postavení než ženy u nás.

Pokud máte v plánu vyrazit do odlehlejších částí Albánie, rozhodně je dobré nastudovat si něco z místních zvyklostí a dodržovat některá pravidla slušného chování. Například nefotit lidi, kteří si to nepřejí, a nezapomenout, že to budou dávat najevo tím, že budou kývat hlavou a říkat „jo“, což je albánské „ne“. Naopak pokud se někdo usmívá a kroutí hlavou při slově „po“ znamená to, že si ho klidně vyfotit můžete.

Co upoutá snad každého cestovatele po Albánii, jsou téměř všudypřítomné bunkry. Podle odhadů jich bylo na příkaz komunistického diktátora Envera Hodži postaveno od 500 000 do 1 miliónu. Stalo se tak po roce 1968, kdy vjely tanky Sovětského svazu do Československa. Enver Hodža z obavy, že by Albánii potkal podobný osud, odstoupil od Varšavské smlouvy a začal budovat pozemní ochranu země v podobě bunkrů.