Alcobaça - klášter Panny Marie (Mosteiro de Santa Maria) – 1. část

Alcobaça,je více než padesátitisícovým městem i jedním z trojice nejvýznamnějších portugalských klášterů (Lisabon, Braga i Coimbra jistě odpustí), zařazených mezi památky UNESCO. Na tento prestižní seznam se totiž dostala teprve v roce 1989, zatímco portugalskou národní památkou je tento komplex již od roku 1907. A přesto, že tak tento klášter díky chrámovému průčelí, otočenému do rozlehlého náměstí. možná zcela goticky nepůsobí, je jeho svatostánek považován za největší gotický kostel v celé zemi. Tento mírný rozpor způsobuje fakt, že portál i rozetové okno kostela jsou původní, tedy gotické a z počátku 13. století pocházející, zatímco chrámové věže a sochy vznikly až ve století 18. a jsou tudíž barokní- Podle některých odborníků se však první klášter a kostel, které byly dokončeny v roce 1240, brzy zřítily a stávající klášter byl vybudován až mezi lety 1308 a 1311. V každém případě však u Alcobaçy platí, že na první pohled může působit jako stavba pro historii portugalské architektury „bezvýznamná”, ale ve skutečnosti byla tato památka vždy považována za unikátní výjimku v rámci portugalské gotiky; za jedinečné a experimentální dílo bez „předchůdců i následníků“ ...

Hned na úvod si můžeme ještě prozradit, že také cisterciácký klášter Alcobaça (celým názvem Real Abadia de Santa Maria de Alcobaça) byl založen na královských pozemcích jako památník slavného vítězství nad Maury (tentokrát v bitvě u Santarénu) a že jeho zakladatelem byl portugalský král Afonso I. Henriques v roce 1153. A i klášter Alcobaça současně sloužil jako královská hrobka, ve které jsou pohřbeni např. Afonso II. Tlustý, Afonso III. Boloňan nebo královna Beatrice Kastilská. A náhrobky tento klášter také nejvíce proslavily, protože za jeho největší klenoty jsou považovány sarkofágy krále Pedra I. Spravedlivého (i Krutého, ovšem) a Inés de Castro, která byla jeho milenkou. Po její smrti nechal král tělo své nejdražší exhumovat a Inés byla prohlášena královnou. Zkrátka hororová červená knihovna, která zaujala i velkého portugalského básníka Luíse Vaze de Camõese …

Součástí monumentálního raně gotického klášterního komplexu se v roce 1269 stala také významná veřejná škola, kterou doplnila barokní kolej. Klášter však nadále zůstává převážně krásnou ukázkou gotického cisterciáckého umění, víceméně burgundského typu, který doplnil místní styl manuelský. Unikátní je zdejší systém „technických rozvodů“, zaujmou „římská“ sociální zařízení nebo slavná kuchyně z 18. století, ale to hlavní jsou i zde nádherný klášterní kostel, kapitulní síň, dormitář a refektář. A také pro klášter Alcobaça platí, že veškeré zásahy a úpravy zde podléhají přísným požadavkům památkářů na použití původních plánů, materiálů i technologií.

Vstup do kláštera je zpoplatněn (6 €) a v sezóně (červen – září) je zde otevřeno od 9,00 do 18,30 hod. Po zbytek roku se zavírá o hodinu dříve.

Na závěr ještě podrobnější informační pelmel o historii a podobě kláštera pro všechny nadšence a fajnšmekry:

Prvními obyvateli kláštera, „zasvěcenému“ Bernardu z Clairvaux, byli „bílí“ cisterciáci z Francie. Skutečná stavba kláštera byla zahájena roku 1178 (všechny hlavní budovy byly postaveny do konce 13. století), tedy až 25 let po příchodu prvních cisterciáckých mnichů do této oblasti. Klášterní kostel pak byl dokončen i vysvěcen v roce 1252 a mnozí odborníci tvrdí, že tento chrám i celý klášter byly prvními skutečně gotickými stavbami v Portugalsku. Poslední úpravy středověkého komlexu – tedy vznik tzv. Kláštera ticha - proběhly koncem 13. století za vlády krále Dinise I. Zdejší mniši zasvětili svůj život náboženské meditaci a vytváření rukopisů i knih. Knihovna v Alcobaçe byla jednou z největších portugalských středověkých knihoven, ale i ona silně pocítila vpád napoleonských vojsk v roce 1810, kdy došlo k vážnému poškození většiny portugalských klášterů.

I díky tomu, že zde bylo pohřbeno několik portugalských králů a královen, význam kláštera stále rostl a rostl. Během vlády Manuela I. bylo vybudováno druhé patro a přistavěna nová sakristie, která již vykazovala podobu manuelského stylu, tedy portugalské pozdní gotiky. Klášter pak byl rozšířen až v 18. století, kdy kromě 43 m vysokých chrámových věží získal také nový konvent. V období baroka se v klášterním kostele rovněž objevily nové sochy světců i zdobné oltáře, kterým následně příliš neublížilo ani velké zemětřesení v roce 1755 (některé z těchto artefaktů – bohužel včetně barokních varhan – pak zmizely při „regotizaci“ kostela v roce 1930). Tehdy byla zničena jen část sakristie a také některé menší budovy. O to horší byli již zmínění Francouzi, kteří vyloupili knihovnu i hrobky a spálili část mobiliáře. Roku 1834 byl sice klášter zrušen, ale dnes patří k nejnavštěvovanějším památkám v Portugalsku.

Vzhledem k tomu, že se jednalo od počátku o klášter cisterciánského řádu, byly původní klášterní budovy postaveny v čistých architektonických liniích a bez jakékoliv výzdoby, vyjma sochy Panny Marie. V podstatě se vycházelo ze vzoru kláštera Claraval. Hlavní průčelí kláštera je dnes směsicí rané gotiky s barokem a tvoří ho dvě jednoduchá křídla v podobě z let 1702 až 1725 s kostelem uprostřed. Boční stěny kostela mají cimbuří a apsidu obklopuje osm opěráků.

Dá se předpokládat, že první architekt kostela pocházel z Francie. Téměř devět století starý klášterní svatostánek je postaven na půdorysu latinského kříže a jedná se o trojlodí s výrazným transeptem. Všechny tři lodi jsou stejně vysoké (20 metrů), což společně s relativní rozlehlostí a velkou délkou (106 m) vyvolává dojem skutečné monumentálnosti. Šířka kostela je 22 metrů, v transeptu pak 52 m. Největší portugalský kostel je i dnes bez interiérové dekorace a jeho vnitřek je poměrně jasně osvětlen řadami bočních oken a rozet. Kněžiště je obklopeno ambitem paprskových kaplí s jednoduchou gotickou klenbou. V podstatě se jedná o devět kaplí a jednu kruhovou apsidu.

Pokračování ve 2. části.