Alcobaça - klášter Panny Marie (Mosteiro de Santa Maria) – 2. část

Z nejzajímavějších částí kláštera Alcobaça je třeba připomenout v první řadě královské hrobky. Největší zájem vyvolává Petr I., resp. jeho milenka Inés de Castro, kterou nechal v roce 1355 popravit za velezradu Petrův otec Alfons IV. Petr – už coby král – později nechal její ostatky převézt do hrobky v Alcobaçe a korunovat za královnu. Všichní následně museli políbit její spanilou – ovšem již rozkládající se a lehce i červíky prolezlou - ručku. Náhrobky obou milenců vytvořil dnes již neznámý umělec a jsou považovány za vrchol gotického sochařství v Portugalsku. Králův sarkofág podpírají lvi, schránu Ines postavy, které jsou v podstatě zvířetem s lidskou tváří. Vše doplňují ležící postavy pohřbených, skupiny andělů a nádherné reliéfy zobrazující scény z dějin Portugalska, ze života sv. Bartoloměje i Petra s Ines (Pedro I.) nebo scény ze života Krista, včetně Ukřižování a Posledního soudu (Inés). Oba hroby jsou umístěny tak, aby si oba milenci při Soudném dni mohli pohlédnout do očí a oba byly znesvěceny a poškozeny v roce 1810 při napoleonské invazi.

Vynechat rozhodně nemůžeme ani kapli sv. Bernarda, nacházející se na jižní straně transeptu, kde najdeme sousoší Smrt sv. Bernarda. Jedná se o jedno z nejlepších děl, které vytvořili zdejší mniši, a to v 17. století. V této kapli jsou pohřbeni králové Afonso II. a Afonso III. a najdeme zde i dalších osm sarkofágů (královny, děti apod.). Z transeptu postoupíme do Královského pantheonu, který byl postaven na konci 18. století v neogotickém stylu, čímž je nejstarší neogotickou stavbou v Portugalsku. V Královském pantheonu najdeme hrobky portugalských královen 13. století (Urraca Kastilská a Beatrix Kastilská) a menší hrobky neznámých knížat. Nejpozoruhodnější je jistě pozdně románská hrobka královny Urracy (+1220) s bohatou reliéfní výzdobou, zobrazující královnu, apoštoly, truchlícího manžela a děti, Krista a symboly čtyř evangelistů.

Sakristie byla postavena v manuelském stylu již na počátku 16. století, ale po zemětřesení v roce 1755 musela být přestavěna. Chodba k ní má krásnou žebrovou klenbu a zůstal zde i původní portál s rostlinným dekorem. V Sále králů, nacházejícím se v blízkosti vchodu do kostela, můžeme vidět řadu soch ze 17. až 18. století, které představují portugalské krále. Stěny jsou zdobeny modrobílými dlaždice azulejos z 18. století, na kterých je zobrazena historie kláštera Alcobaça od jeho založení.

Dormitář je velkou gotickou místností, kde spali všichni mniši pohromadě. Pouze opát totiž mohl mít svou vlastní ložnici. Teprve v 16. století byl prostor dormitáře rozdělen na jednotlivé cely. Tyto dělící stěny pak byly strženy ve 30. letech minulého století. Součástí refektáře – tedy jídelny – je také malá kazatelna, z které každý den při jídle jeden z mnichů předčítal pasáže z Bible. Přístup k této kazatelně je přes klenutou galerii se schodištěm. Stejně jako dormitář má také refektář mnoho pilířů, které tvoří „lodě“ s raně gotickou žebrovou klenbou. Kapitulní sál byl nejdůležitější částí kláštera po kostele a vstoupíme do něj románskym portálem, které doplňují dvě podobná postranní okna. V sále jsou dnes umístěny barokní sochy, které vytvořili zdejší mniši pro hlavní kapli kostela.

Pozoruhodnou částí kláštera Mosteiro de Alcobaça – či královského opatství Panny Marie - je bezesporu také zdejší kuchyně. Ta byla postavena a pokryta dlažbou v polovině 18. století. Na první pohled zaujme obrovský centrální komín s osmi železnými podpěrnými sloupky. Další zajímavostí kuchyně je fakt, že čerstvé ryby sem „dobrovolně připlavaly“ z řeky Alcoa prostřednictvím speciálně vybudovaného kanálu. Koneckonců byl tento klášter v roce 2007 právem zařazen mezi sedm divů Portugalska.

Takzvaný Klášter ticha byl postaven za vlády Dinise I., a to portugalským architektem Domingo Dominguesem. Jedná se o jeden z největších středověkých cisterciáckých ambitů v Evropě. Jeho sloupy jsou zdobeny různými motivy a zdejší gotická fontána se pyšní pozoruhodnou raně renesanční nádrží zdobenou renesančními motivy, erbem kláštera a reliéfy gryfů. Druhé podlaží ambitu bylo vybudováno v manuelském stylu 16. století, což nejlépe dokazují jeho „zkroucené“ sloupky.

Těch ambitů je v klášteře vůbec povícero. Ty starší jsou dvojpodlažní, ty novodobější dokonce třípodlažní. Tři jsou severní, jeden jižní – a právě jeho ruiny byly objeveny teprve v letech 1998 až 2000. Díky tomu se zjistilo, že klášter byl evidentně částečně zničen zemětřesením z roku 1755 a velkou povodni v roce 1774. Celková zastavěná plocha kláštera je 33 500 m², šířka jeho hlavního průčelí je přes 220 m.

Součástí kláštera jsou také např. knihovna, kaple Panny Marie a nádherná kapitulní síň, která se nachází na východní straně křížové chodby. Kapitulní sál má čtvercový půdorys o straně 17,5 m. Původně byla podlaha síně dlážděna náhrobníky; jeden opatský se zachoval ve vstupním prostoru. Klášterní kolej, nacházející se v prvním patře celé východní strany středověké části opatství, má délku 66,5 m a šířku od 17,5 m do 21,5 m. V současnosti je kolej prezentována ve své původní středověké podobě. Tehdy spali všichni mniši společně, jen opat měl vlastní buňku. Původně byla kolej nižší, druhé patro získala až na počátku 16. století. Původně zde bývala také knihovna, ta nová vznikla až v roce 1755. Roku 1632 byla dokončeno severní průčelí koleje, které bylo „korunováno sochou zakladatele opatství D. Afonsa Henriquese. Pod severní částí koleje je sál o rozloze 560 m2, který původně obývali novicové. V 17. století byla také přistavěna nová kuchyně. V této části kláštera se již od středověku nacházela harmonicky působící „trojlodní“ jídelna s předčítací „kazatelnou“ (29 x 21,5 m) a záchody. Zajímavé je, jak se poloha a vybavení kuchyně měnilo s vývojem „platné legislativy“. Původně totiž cisterciáni maso vůbec nesměli (výjimku měli pouze mniši nemocní), ale od roku 1666 povolil papež maso třikrát týdně. Díky tomu vznikla nová kuchyňská hala, která byla 29 m dlouhá, 6,5 m široká a 18 m vysoká. Ve středu kuchyně byl postaven 25 m vysoký krbový průduch, což je portugalský světový unikát, který existoval již jen v Tomaru s Sintře. Pod podlahou kuchyně byla vedena teplá voda do umýváren mnichů.

Klášter v Alcobaçe se neustále vyvíjel a rozšiřoval. Jeho součástí tak byl rovněž např. – na západní straně komplexu se nacházející – klášter místních laiků s vlastním refektářem a Královskou síní se sochami portugalských panovníků, klášter Lavada, postavený na přelomu 16. a 17. století (dokončený byl roce 1636) nebo o století mladší klášter Rachadoiro. Zde také vznikla klášterní knihovna (na jižní straně kláštera) o rozměrech 47,5 x 12,5 m. Ta se pyšnila hlavně velkou sbírkou portugalské kresby, která však byla v roce 1833 přemístěna do Národní knihovny. I toto vysvětluje velké množství ambitových nádvoří. Součástí kláštera byla také nejen podzemními vodními kanály zavlažovaná užitná zahrada, ale i vodní mlýn nebo impozantní barokní park s jezírkem, obeliskem a několika fontánami. Klášterní hřbitov byl umístěn na jižní straně transepto kostela.