Ani bývalé hlavní město Arménské říše

Po noclehu a snídani s výhledem na horu Ararat a návštěvě místa, kde přistál Noe se svou archou, jedeme stále podél arménských hranic kolem vysokých hor a stanovišť kočovných nomádů. Prvním dnešním cílem našeho putování za historií Turecka jsou pozůstatky města Ani, někdejší arménské metropole říše Bagratuni. Dnes leží na turecké horské planině 45 km od Karsu, na ostře střežené hranici s Arménií. I když z města zbyly jen ruiny, turisty přitahuje atmosféra města, které v době své největší slávy, konkurovalo i takovým městům jako Káhira, Damašek, Konstantinopol nebo Bagdád a žilo v něm 100-200 tisíc lidí. Říkalo se mu město tisíce kostelů a čtyřiceti bran, od východu je chráněno hlubokým údolím, protéká jím řeka Achurjan, která tvoří přirozenou hranici s Arménií. Ze západní strany je chráněno údolím Bostanlar, kdysi známé svou nádherou, ale po zemětřesení r.1319 opuštěno a chátralo. Pro svou polohu na konfliktní hranici, byl vstup do areálu Ani zakázán, nebo povolen jen s vojenským doprovodem a focení bylo zakázáno. My jsme zde byli již v době uvolnění vztahů se sousedy a také po některých restaurátorských pracích, právě proto, aby sem byli turisté přilákáni.

První zmínka o Ani je z 5. stol., kdy se v těchto místech objevovaly první arménské kmeny. Největší rozkvět zaznamenalo v 10.stol. za vlády krále Ašota III., který sem přesunul svůj dvůr z nedalekého Karsu, pro strategickou polohu. Vedla zde obchodní cesta, známá jako Hedvábná stezka, spojující království Bagratuni s říší byzantskou, perskou a arabskou. Po smrti krále Gagika I. (1020) nastaly mezi bratry v dynastii rozpory. Od r. 1045 patřilo město pod Byzancii (zničeno opevnění), od r. 1064 seldžuckým Turkům a království Gruzie (královna Támar). Ve 13. stol. bylo město dále ničeno nájezdy Mongolů a zemětřesením. V r. 1878 oblast Karsu a tím i Ani připadla Ruské říši. Ruský archeolog Nikolaj Marr zde začal s vykopávkami v r. 1891 a posléze pokračoval v letech 1904-1917. Většina předmětů zde nalezených se proto nachází v muzeu v Jerevanu. Od r. 1921 se Ani stalo součástí vznikající Turecké republiky, ale spory s Arménií o město, jakož i o Ararat, trvaly i nadále. Ani bylo zapsáno na dvanáctém místě seznamu nejvíce ohrožených památek (Global Heritage Fund).

Prohlídku začínáme u brány Arslan Kapisi - Lví brány z 10.stol., kde na hradbách (dvojité opevnění) jsou umístěny informační tabule s mapu a seznamem objektů. Průvodce nám dává výklad a pak už sami jdeme na prohlídku rozlehlého prostranství. Stavby, které se zde nachází jsou zdobeny vyřezávanými ornamenty a zhotoveny se sopečného kamene pěnovce v barvách krémově žluté, černé nebo růžovočervené. Procházím podél torza hradeb a několika ruin. Zastavuji se až u kostela Spasitele z 11.stol. (dokončen po r. 1035) vybudovaného, aby chránil část Kristova kříže dovezeného z Konstantinopole. Měl 19 venkovních a 8 vnitřních apsid s nápisy v arménštině. V dnešní podobě se nachází od r. 1957, kdy ho při bouři rozpůlil blesk.

Postupuji dál a dál teď již kolem drátěného plotu s pohledem do nádherného kaňonu řeky Achurjan, nad ní na arménské straně stojí také pár ruin. Přicházím ke kostelu sv. Řehoře z Tigrian Honents podle apoštola Arménů Řehoře Osvětitele z r. 1215. Je to nejlépe zachovalá stavba v Ani, vybudována za vlády Zacharidase. Venkovní zdi jsou bohatě zdobeny malbami, slunečními hodinami, kamennými ornamenty a skutečnými i neskutečnými zvířaty. Interiér je vymalován freskami se dvěma tématy - jedna část jsou fresky s výjevy ze života Krista a druhá část představuje život sv. Řehoře.

Přes travnatou pláň docházím k mešitě Menücehir, údajně nejstarší seldžucké mešitě na území Anatolie. Stojí na úplném okraji strže nad řekou. Nechal ji vybudovat emír Minücihr z dynastie Shadadidů (panovala do r. 1072) z černého a červeného kamene. Místními lidmi používaná jako mešita do r. 1906, archeolog Marr ji používal jako skladiště (muzeum) na své vykopávky. Je to obdélníková budova o rozměrech 18.5 x 15,7 m se šesti sloupy spojenými obloukem (každý sloup je jiný). Našly se i trojjazyčné nápisy, jeden perský o Abu Saidovi (vládl 1316-1335). Od devadesátých let minulého století restaurována, opraveny podlahy a hlavní vstup. Neporušený osmiboký Minaret přistaven později, uvnitř točité schodiště s 99 schody, proti směru hodinových ručiček. Vstup na minarreet zakázán. Pod mešitou se nachází pozůstatky mostu přes řeku Achurian (Arpa) a klášter panen, dochovaný malý nepřístupný kostelík na skalnatém výběžku, dolů k řece ani kostelíku sestoupit nelze. Z mostu vybudovaného v 10.-11. stol. zůstaly pouze pahýly opěr 30 metrového mostního oblouku, na jehož obou koncích stály strážnice.

Největší stavbou areálu je katedrála sv. Matky Boží z přelomu 10. a 11. stol. Stavební práce započaly r. 989 architektem Trdatem za vlády krále Smbata II. a dokončena manželkou krále Gagika Kateřinou. Při plenění Turky strhnut z kopule kříž, chrám změněn na mešitu, ale na počátku 12. stol. opět chrám křesťanský. Při zemětřesení r.1319 se zbortila kupole, další část r. 1832 a samotná budova chrámu silně poškozena r. 1988. Budova postavena výhradně z kamene, interiér vyzdoben půlkruhovými výklenky, arménské nápisy vymazány. Vnější část chrámu částečně zrestaurována (dostavěna část chybějící po zemětřesení, místo kopule jen díra. Katedrála měla tři vchody, jeden pro krále, druhý pro patriarchu a třetí pro prostý lid.

Ani bylo rušné, velmi hustě osídlené město. Uvnitř městských hradeb byly podél cest postaveny domy vážených občanů a obchodníků, hostince, sklady, obchody, lázeňské domy, mlýny a řemeslnické dílny (zámečnické, keramické), základy dalších paláců a sídel. Hlavní ulice vedla od Lví brány směrem k mešitě. Vykopávky zde prováděl Marr a turecký archeolog Karamagarali. Z mnohých dalších budov v Ani se moc nezachovalo, ať už je to další mešita nebo kostely.Za naší návštěvy se restauroval kostel sv. Řehoře z Abughamrents, postavený na okraji strmého svahu nad údolím Alaca Cay. Postaven byl na příkaz knížete Grigora Pahlavuniho jako soukromá kaple. Za zmínku ještě stojí na kopci postavená citadela, ale u ní jsme již nebyli. Kolem dokola na kopcích jsou pak hraniční strážní místa. Dlážděnou ulicí starobylého města Ani pokračuji k dalším objektům.

Velice hezký musel být kostel krále Gagika (990-1020), postavený slavným arménským architektem Trdatem asi v letech 1001-1005, podle kostela ve Vagharshopatu (budován 642 a 662), který byl však také zničen zemětřesením v 10.stol. Podle rekonstruovaných nákresů z r. 1900, měl údajně kruhový tvar tříposchoďové rotundy se čtyřmi apsidami ve tvaru čtyřlístku a kolem chrámu měly stát domy. R. 1906 jeho základy při vykopávkách odhalil Marr a popsal vše ve své knize, zabývající se právě archeologickými pracemi ve městě Ani. Dnes z tohoto snad nádherného chrámu zbyly jen v ruiny proměněné obvodové zdi zarostlé trávou.

Posledním objektem, který se v Ani dochoval jsou jeskyně v údolí Alaca Cay - Tsaghkotsadror na západní straně. Město Ani je ze tří stran ohraničeno hlubokými kaňony, tvořenými koryty řek. Nižší vrstvy jsou měkčí z šedého sopečného popela a vyšší vrstvy z tvrdšího červenohnědého nebo růžového tufu. Po celém útesu byly ve skalách vyhloubeny místnosti, v některých žili lidé (tryglodyté) ještě na počátku 20. století. Rus Kipšin, člen týmu archeologa Marra, v r. 1915 jako první provedl průzkum jeskyní, zakreslil plány, mapy a pořídil fotografie. V jeskyních bylo nalezeno celé město, pokoje, chrámy, 800 místností. Kvůli I. svět. válce byl výzkum jeskyní zastaven a pokračoval v něm Tokarský (také spolupracovník Marra), který své výsledky i objevy svého předchůdce uveřejnil až r. 1972. Nové průzkumy prováděli Italové od r. 2004 a výsledky zveřejnily r. 2009. Na prohlídce jeskyní jsme nebyli, ale určitě by to bylo zajímavé. Kdo má rád historii a památky by si Ani neměl nechat ujít, i když jsou památky poškozené.