Babiogórski Park Narodowy

Babiogórski Park Narodowy – národní park (33,92 km²). Byl vyhlášen v roce 1954 na původní rozloze 17,03 km² (rozšířen v roce 1997). Chrání severní a jižní úbočí masivu Babiej Góry (nejvyšší hora Beskidu Źywieckiego a celých Beskyd). Administrativně se nachází v malopolském vojvodství, v okresech Suskim a Nowotarskim, při hranici se Slovenskem. V roce 1977 byl NP ustanoven biosférickou rezervaci UNESCO. Sídlo národního parku je v Zawoji v osadě Barancowa (Markowa), kde je i naučné centrum parku s expozicí a zahradou s rostlinami, které s v NP vyskytují. Na vstupních místech do národního parku se vybírá vstupné (v roce 2012 – pohlednice v hodnotě 5,- Z ł) Poplatek slouží například k úpravě a údržbě turistických tras. Za slovenskou hranicí na území NP navazuje národná prírodná rezervácia Babia hora.

Podloží NP je budováno především mocnými vrstvami (až 750 m) flyšových hornin maguského příkrovu (hlavně pískovci a (v menšině) Jílovci rajčanské jednotky), které jsou zde nasunuty na podmagurské vrstvy. V těchto masivech bylo objeveno mnoho zkamenělin eocenní fauny. Na těchto horninách vznikl převážně hladce modelovaný reliéf bez skalnatých útvarů. Na severních úbočích masivu však byl povrch výrazně modelován v posledních glaciálech (dobách ledových), kdy zde ledovce vytvořily kary i ledovcová jezera. Díky erozi v měkčích flyšových horninách však tyto útvary rychle zanikaly. Přesto se zde dodnes dochovaly některé části skalnatých stěn bývalých karů a několik žlebů. Mechanickým zvětráváním povrchu v chladných klimatických obdobích čtvrtohor vznikla i četná Kamenná moře (především kolem vrcholu a na jižních úbočích). Vlivem eroze flyšových vrstev (sesuvy svahů) zde vzniklo na úbočích několik menších jezírek jako: Mokry Stawek (největší), Markow Stawek, Zimny Stawek, Mały a Duży Orawski Stawek, Czarne Oko, Mały Stawek, Mułowy Stawek .

Více než 60% území NP je nejpřísněji chráněnou zónou. Důležitým předmětem ochrany je modelový příklad vertikální vegetační členitosti. Vegetační kryt byl podrobně prozkoumán. Spodní patro s výskytem bukového a jedlobukového porostu zasahuje do výšky 1150 m n. m. (buk, smrk, jedle, kyčelnice cibulonosná, česnek medvědí). Horní smrkové patro dosahuje 1350 m. (smrk, jeřáb) Porosty kleče se rozkládají mezi 1350 a 1650 m (borovice kleč, jeřáb, kostřava peřestá, sasanka narcisokvětá, hvozdík pyšný alpínský, lilie zlatohlavá) a nad nimi se prostírají alpínské hole (na jediném vrcholu v Beskydech). Roste zde více než 500 druhů vyšších rostlin i nejzajímavější vysokohorské druhy (asi 70, mezi nimi 54 v Polsku chráněných). Mezi v Polsku vzácné druhy například patří: mekčilka jednolistá, ostřice blešní, zimozel severní, oměj tuhý moravský, a především evropské eddemity: hadýš andělikový (ve znaku NP) a rožec alpský babíhorský.

Z živočišné říše se zde vyskytují: jelen evropský, prase divoké. Z šelem si zmínku zasluhuje určitě medvěd hnědý a vlk. Objevuje se ale i rys a kočka divoká. Z ptáků zmiňme tetřeva hlušce, tetřívka obecného, jeřábka lesního a čápa černého. Z dravců pak orla křiklavého, káni lesní a početný je i krkavec velký.