Balda
Turistické cíle • Výletní místa a parky • Výletní místo
Balda – bývalé lesní minerální lázně
Jde o oficiální název lokality, někdy též Baldov (něm. Waldbrünn, čes. Lesní pramen, nebo Goldbrünn, čes. Zlatá studně. Nachází se v příjemném, útulné, před větry chráněném místě uprostřed lesů, 7 km JV od Poličky ve výšce 654 m.n.m. Název toto místo dostalo odvozením z něm. waldel (čes. lesík), lidově Waldla - z toho počeštěno na Balda. PPZ o Baldě pochází z r. 1789. Až do r. 1848 náležela k bysterskému panství. Od r. 1869 se stala osadou Jedlové. Dnes je Balda tvořena třemi katastry - Jedlové, Pomezí a Stašova.
Dnes již nikdo přesně neví, kdy byl zdejší pramen nalezen; říká se však, že k jeho objevení došlo v době, kdy český jezuita Bohuslav Balbín vydával své Rozmanitosti z historie Království českého. O objevení pramene mezi lidem koluje několik starých pověstí, o kterých jsou učiněny zápisy v kronikách nebo byly podchyceny literárními legendami tohoto kraje, Terézou Novákovou či Miloslavem Burešem. Jedna z pověstí vypravuje:
„V Jedlové žil mladý pytlák, který chodil do lesů pytlačit. Na místě Balda zvaném nalezl několik zlatých kamínků, které výhodně prodal jednomu poličskému zlatníkovi. A nebyli by to sousedé, aby nezpozorovali pytlákovo náhlé zbohatnutí. To se brzy doneslo až na bysterský zámek. Když se to pytlák – sedlák dozvěděl, obávaje se trestu naložil v noci svůj majetek a odjel neznámo kam. Po nějakém čase se ozval až z dalekých Benátek a ve své zprávě uvedl místo, kde nacházel zlaté kamínky. Ziskuchtivý majitel bysterského zámku pozval horníky a dal na označeném místě kopat. Měl opravdu štěstí. Uváděné kamínky se nacházely, ovšem brzy ze Skály vyrazil vydatný pramen vody a celou jámu rychle zatopil. S hledáním zlatých kamínků byl konec - a od těch dob lidé tomuto místu počali říkat Zlatá studně“.
Jiná pověst ale vypráví, že „kolem roku 1650 našel jistý osadník z Jedlové v lese zlatou růži. Počal na tom místě kopat a našel zlato – zakrátko však vytryskl vydatný pramen…“ Co je však na těchto pověstech pravdivého? Inu, na každém šprochu je pravdy trochu …
Lidé brzy poznali, že voda je čistá, se stálou teplotou a s blahodárnými účinky proti chorobám. Zpráva o léčivé moci vody se rychle rozkřikla a o místo začal být projevován větší zájem. Vodě byla přisuzována zázračná moc a pramen byl zasvěcen Panně Marii. U silnice si můžeme všimnout budovy bývalé myslivny. Tu zde nechal postavit hrabě z Martinic a lesníka pověřil dohledem nad objeveným pramenem. V r. 1740 zde hrabě František Rudolf z Hohenembsu založil lesní lázně Balda. Nechal postavit dřevěný lázeňský dům a hostinec. Pro vzácné hosty byl postaven jednopatrový Kamenný dům nazývaný Zámeček, který měl vybavené pokoje, vlastní kuchyni, prostorné kabiny ke koupání a velký společenský sál. Svému účelu sloužil až do r. 1938, v letech 1946-1947 byl zbořen. V areálu byly také dvě kryté kuželny a střelnice. Na JV od lázní byla vysázena Lipová alej vytvářející lázeňskou promenádu, kam hosté chodili na procházky. Původní areál lázní byl v r. 1833 kompletně přestavěn.
Několik set metrů od Zámečku směrem k Pomezí vznikla v r. 1895 tzv. Nová Balda, kde bylo Koupaliště, Restaurace, vilka a ubytovací objekty. Po požáru v r. 1947 Nová Balda zanikla a již nebyla obnovena. Úřední statut byl Baldě 5.5.1945 odebrán.
Nejvíce rušným obdobím byl na Baldě přelom 19. a 20. stol. - hojně navštěvované byly lázně především po dokončení výstavby železniční trati ze Svitav do Poličky v r. 1896. Býval tu neobyčejně bohatý společenský a kulturní život včetně společně pořádaných výletů, večírků i koncertů. Pořádaly se také vyjížďky kočárem na hrady Svojanov a Pernštejn, do Jimramova, ale i návštěva blízkého okolí byla velmi zajímavá a vítaná. Lidé sem ale nejezdili pouze za léčbou. Vydávali se sem také proto, aby si v klidném prostředí zdejší přírody odpočinuli od svých namáhavých povolání nebo se odreagovali od problémů. Na turistické mapě se lázně Balda objevily již roku 1831. Turistický spolek v nich zřídil stanici turistů a cyklistů, a postaral se o označení všech příslušných míst názvy. Velká tabule na verandě hostince informovala návštěvníky o možnostech procházek a výletů do okolí. V té době byla vyznačena také červená turistická trasa z Poličky přes Baldu do Bystrého a byla nazvána Jiráskovou horskou cestou, neboť i tento velikán české literatury tudy chodíval.
V r. 1894 si zde nechala choť brněnského stavitele postavit vilu Friem. V r. 1909 ji odkoupila Okresní nemocenská pokladna v Brně a po úpravách sloužila jako zotavovna. Roku 1918 připadly lázně nově vzniklé ČSR. Postupem času ale objekt začal chátrat. V době blížící se okupace byla zotavovna využívána okresním vedením NSDAP ve Svitavách. Po válce byla již pod názvem Jitřenka předána do užívání ROH. Komplex budov dokončil podnik VCHZ Rybitví a později celý areál přešel do majetku a.s. Synthesia Pardubice. Konají se zde letní dětské tábory. Další chatkový tábor opodál patří Poličským strojírnám a na louce pod silnicí směrem k Modřeci bývá ještě stanový tábor.
Na Baldu přicházeli také poutníci, a aby nemuseli konat modlitby venku, nechal František Rudolf na popud arcibiskupa v letech 1747-1748 vystavět kapli Panny Marie. Kaple je obdélná, trojboce uzavřená a sklenutá valeně se 7 lunetami. Uvnitř je vyzdobena oltářním obrazem Panny Marie a obrazem znázorňujícím podobu lázní r. 1743. Kruchta je dřevěná. Střecha je ukončena vížkou. V západním průčelí se nalézá soška Panny Marie. Opravována byla r. 1833 současně s celým lázeňským areálem. Vzhledem k tomu, že jde o poutní místo, koná se tu každoročně 1. neděli v srpnu poutní mše svatá. U kaple stojí jasan, nazývaný také Císařský strom. Vysazen byl v r. 1879 lázeňskými hosty u příležitosti 25. výročí sňatku císaře Františka Josefa I. s bavorskou princeznou Alžbětou, nazývanou Sissi. Strom měl být patrně symbolem síly a štěstí.
První zprávu o zdejší minerální vodě podal r. 1748 lékař a filozof MUDr. Václav Baltazar Petržilka. Z rozboru vody provedeného r. 1836 bylo zjištěno, že obsahuje látky, které mají skutečně blahodárný účinek na lidský organismus. Teplota vody je 7oC, vydatnost pramene je 9 litrů za minutu bez ohledu na roční období. Voda měla příjemně štiplavou chuť, byla velmi občerstvující a při pití dráždila nos podobně jako šampaňské. Voda se používala k léčebným účelům popíjením a koupelemi. Její účinky byly zvyšovány přidáváním různých bylin, do koupelí se přidávalo jehličí. Pití baldské „léčivé“ vody mělo blahodárný a prokázaný vliv na nemoci zažívacího a močového ústrojí a při plicních onemocněních. Naopak koupele blahodárně působily na omrzliny či při bolestech pohybového ústrojí. O pacienty zde pečovali lékařští odborníci, jejichž záznamy svědčí o tom, že léčebná procedura byla skutečně účinná. Jedním z nich byl známý městský lékař z Poličky MUDr. Jan Nepomuk Eiselt (1805-1867). Ten r. 1837 vydal pojednání o zdejších lázních, kde píše: „Pro užívání lázní v Baldě jsou nejpříjemnější měsíce červen až půle září; pro nemoci hrudníku a nervů jsou nejvhodnějším červen a červenec, kdy příroda všude dýše životem a balzamické vůně utěšují zatížený hrudník nemocného a pučící květy a pupence rozveselují a oživují mysl; naproti tomu srpen a začátek září jsou pro větší stálost počasí a vyšší teplotu vhodné zejména pro nemocné dnou … Každý nemocný, dříve než dorazí do léčebného místa, by se měl oprostit od všech svých starostí, aby zde mohl žít jen pro obnovu svého zdraví. Veselost, jará mysl, důvěra a naděje neobyčejně podporují účinek lázně, zatímco naproti tomu starosti, chmury, skleslost její léčivost maří. … V lázni nebudiž opomíjen častý pohyb paží a nohou a pilné tření (masáž) prostýma rukama nebo flanelem, čímž se podpoří cévy a nervová činnost a zamezí se spánku, který by byl tak velice škodlivý. Po lázni … třeba nepodlehnout chabosti a je radno, dopřát si malou procházku; vysílené osoby si mohou nějaký čas odpočinout, avšak pobyt v lůžcích s peřinami lze dovolit jen těžce nemocným. Nejpříjemněji se odpočívá na pohovce. … Po jídle je třeba nepřipustit si spánek v peřinové posteli, který nikdy neosvěžuje, ale naopak je nezdravý; je třeba se rozptýlit procházkou, jízdou na koni, jízdou v bryčce, hrou a v tom rámci se výtečně hodí kuželník.“
O baldském prameni píše J.A. Cupal ve svém místopisu z r. 1906: „Železitý pramen chuti velmi příjemné a poněkud nakyslé, jenž vydává za minutu 10 litrů vody a obsahuje v 1000 g 35,5 dílů volné kyseliny uhličité a má stálou teplotu 7o R; účinkuje léčivě na pakostnici, nervositu, kožní nemoci, chudokrevnost, vodnatelnost, choroby jater, neduhy ledvinové, žaludeční a střevní katary, zácpu, žloutenku a záněty oční.“ Pramen na Baldě byl časem zakryt dřevěným altánem. Akvarelem jej vyzdobil na konci 20. let 20. stol. MUDr. Jan Drůbek. Ústí pramene bylo zakončeno fontánkou uvnitř altánu s velmi pěkně upraveným okolím. Po 2. světové válce byl dřevěný altán nahrazen kovovými prvky a pramen byl sveden o několik desítek metrů níže. Do dnešní podoby bylo místo upraveno v 90. letech 20. stol. Za zmínku stojí jistě i to, že u prameniště stával 250 let starý buk, který však jedné noci podlehl nárazům silného větru.
Na Baldu zavítalo také mnoho známých osobností. Byli mezi nimi Alois Jirásek, Teréza Nováková, Jan Neruda, Josef Mánes či Jaroslav Vrchlický, který si zde za svého pobytu v Bystrém v letech 1904-1906 léčil revmatismus. Dalšími hosty zde bývaly významné osoby z Vídně, Brna, Prahy i odjinud, které si sem zvala majitelka bysterského panství svobodná paní Ernestina z Langetu (1804-1868). V r. 1911 si sem pěšky z Poličky vyšlápla i rodina Martinů se synem Bohuslavem, pozdějším světově proslulým hudebním skladatelem.
Asi 2 km od kaple při silnici k Pomezí byla r. 1888 vystavěna i přes silný odpor úřadů a církve malá Kaplička Panny Marie Zázračné. O jejím původu se vypravuje, že „jedné ženě se na tomto místě zjevila Rodička Boží“. Lid se sem potom chodil modlit, dávat sem polní kvítí a zpívat. Z dalších zajímavostí v okolí lze uvést v zemi zasazený žulový balvan (nedaleko Kapličky Panny Marie Zázračné). Lidé tomuto místu říkali Hutštajn (z něm. = kámen s kloboukem). Kdysi prý tu byl zavražděn neznámý člověk. V době pořádání honů bysterskou vrchností se zde shromažďovali myslivci a honci se psy.
Nad Baldou se pak vypíná nejvyšší vrchol v okolí – Baldský, též Findejsův vrch (691 m). Je však zalesněný a proto za výhledy je nutné vyjít až na okraj lesa ke kótě 692,5 m.n.m. (cca 2 km od Baldy). Odtud se naskýtají překvapivě krásné a daleké výhledy na Svitavsko, Drahanskou vrchovinu i do oblasti Žďárských vrchů. V době turistické sezóny bývá na Baldě otevřeno občerstvení. U pramene je možné si nabrat „léčivou“ vodu, která je obzvláště dobrá na vaření kávy nebo čaje, a vhodná je též, zejména v letních měsících, k přímému osvěžení na místě samém.
Na Baldě se narodil sochař Antonín Pruška (*1.6.1846, +24.7.1930). Jeho otec zastával funkci vrchnostenského lázeňského. Již odmalička byl velmi umělecky nadaný. Této jeho přednosti si všiml častý host baldských lázní, pražský c. k. vrchní zemský soudní rada Leopold Otomar svob. pán Hennet, který mu zaplatil studia umění. Podpořila ho i tehdejší majitelka bysterského panství Ernestina z Langetu. Zpočátku se umělecké práci učil ve zlatotepecké dílně mistra Bartoně v Karlových Varech a později v ateliéru sochaře Emanuela von Maxe v Praze. Tam si osvojil techniku sochařského umění. Na pražské Akademii studoval antiku, ale osobně velmi toužil po působení v Mnichově, kterému se přezdívalo „umělecké Eldorádo“. Jeho přání se mu splnilo v r. 1868, kdy byl přijat do tamního ateliéru prof. Maxe Weidenmanna. Pod vedením prof. Hirta se částečně podílel na figurální a ornamentální výzdobě zámku Linderhof. Později pracoval v ateliéru L. Geodona – v té době poprvé samostatně uplatnil své zkušenosti při výzdobě mnichovského kostela sv. Anny. Po smrti L. Geodona si založil vlastní ateliér. S většinou jeho prací se můžeme setkat převážně v Bavorsku. Z mnoha jeho počinů a prací lze uvést např. výzdobu radnic v Mnichově, Brémách či Lipsku, je autorem plastik Hohenzollernského paláce u Hechingenu či v Liebegově domě ve Frankfurtu nad Mohanem, jeho dílem je také výzdoba budovy Vysoké školy technické či Ministerstva Dopravy v Mnichově. V tomto městě a na bavorském venkově vyzdobil také řadu církevních staveb. V r. 1892 získal nabídku k realizaci výzdoby budovy Říšského sněmu v Berlíně – tuto však především z osobních důvodů nepřijal. V r. 1895 byl jmenován profesorem královské Akademie v Mnichově, kde působil až do r. 1914. Během celého svého života velmi často navštěvoval Bystré, kde žili jeho rodiče. Při jednou ze svých pobytů zde vytvořil sošku Panny Marie, která byla 8.12.1872 dána do původní skříně na oltáři místního chrámu sv. Jana Křtitele. Zemřel a pochován je v Mnichově.
Přidat do oblibených uživatelů
Polička
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Balda
