Blansko - zámecký areál
Pánbů míní, jenže člověk leckdy mění... a bohužel většinou ke své škodě. Prohlídku blanenského zámku a parku jsme původně měli naplánovánu ... na sobotu. ... když ..., vezoucí nás z prohlídky Sloupsko-šošůvských jeskyní, v pozdním odpoledni zastavil v centru Blanska, neváhali jsme a pořádně si je prošmejdili. Z náměstí Svobody byla směrem k návrší s bývalým feudálním sídlem vidět přístupová cesta, my se ... do zámeckého areálu vydali obchvatem po ulici Dvorské, od severu. Ještě před vstupem do parku jsme byli oblaženi nečekanou hudební dvojvložkou: zatímco zleva se z neviditelného dvora nahlas ozýval nefalšovaný cikánský folklór, zprava byly naše ušní bubínky masírovány operními áriemi, unikajícími ... okny z hrdel žáků umělecké školy, která se zde v bývalém podzámčí nachází.
Zámecký park nabídne (tak jako jinde) k vidění množství zajímavých starých stromů a v kotlince mezi restaurací Zámecká sýpka a vlastní feudální budovou nechybí rybníček s ostrůvkem, vrbou a obligátním vodníkem. Co ale jinde jak tady v Blansku neuvidíte, je několik hodnotných litinových soch, odlitých v bývalých železárnách. Při pohledu na rybník s vodníkem ženu popadl amok a běží si jej vyfotit. Já zase pod baldachýnem parkové zeleně zamíříl ke vstupu do zámku. Cestou minu strnulou postavu s mobilem u ucha. Tahle ale litinovou skulpturu moc nepřipomíná, tohle bude jen nějaký (a navíc živý) podnikatel. Další cestu mi zkřížilo podivné potácející se individuum a při pohledu na mne několikrát za sebou zahalekalo: „Baník!“
(Hmm, kamaráde, nejspíš ses ztratil anebo tě tady kamarádi z fan klubu po zápase zapomněli – zkus si zajet do Brna a svůj pokřik zopakovat na náměstí Svobody. Vlídní Brňané ti cestu k domovu ležícímu na severu Moravy jistě rádi ukáží...)
Raději jsem toho tvora z jiné planety obešel velkým obloukem. Potom už se moje zraky konečně mohly pokochat pohledem na honosné vstupní zámecké průčelí. A taky průhledem přes mříž na vnitřní nádvoří, zkrášleným litinovou fontánou s postavou bohyně s vázou. Ještě že mají digitály zoom, protože blíž to kvůli dnes již uzavřenému objektu nešlo. Potěšily ale další sochy, rozhozené v parku před zámkem. Dle jejich podoby (a popisků) byli autoři nejspíš notně inspirováni antikou. Je zde k vidění Bakchus se Satyrem a Venuše Božská. A také jakási obrovská mísa, do níž - nevím kdy, když je furt tak horko - napršelo.
(Ve skutečnosti je tohle litinové monstrum také kašnou.)
Žena nikde – asi stále koketuje přes objektiv svého foťáku s hastrmanem, takže proč na ni čekat vestoje, když to támhle na té lavičce půjde mnohem líp vsedě. Navíc je z ní na bílé a členité zámecké stavení s červeně zářícími taškami na střechách moc hezký pohled. A člověk má čas si oživit, co o něm ještě před pár dny na netu vyčetl. Kupodivu toho bylo dost. Nebojte se – já budu ve svých vzpomínkách mnohem stručnější:
Předchůdcem zámku byl gotický manský dvůr. K renesanční přestavbě (a přístavbě severního a západního křídla) došlo na začátku sedmnáctého století za Jana Žalkovského ze Žalkovic. Ta hodinová věž je téměř o sto let mladší. Další podstatné úpravy proběhly až ve století devatenáctém, kdy patřil rodu Salmů. Ti měli své hlavní sídlo v nedalekém Rájci a blanenský zámek jim sloužil pouze za letní sídlo. Krom jejich honosných salónů a pokojů zbytek posloužil pro umístění různých úřadů. V dobách největší slávy jej navštívilo (a v něm pobývalo) několik tehdejších význačných osobností jako třeba archeolog a lékař Jindřich Wankel, Ferdinand von Saar a Karolína Meineke. Ta poslední jména nám asi moc neřeknou, ale to první nosil tehdy známý spisovatel a druhé patřilo nevěstě budoucího anglického krále Wiléma IV.
Velkou „generálkou“ zámecké sídlo prošlo v roce 1969, kdy se mu podařilo vrátit renesanční vzhled. Dnes je sídlem Muzea Blansko. Kromě historických interiérů nabízí expozice s regionální tématikou – Chemická laboratoř barona Reichenbacha, Hrady blanenského okolí, Objevitelé Moravského Krasu a Figurální litina z blanských železáren.
Tak, manželka už se konečně zjevila... a protože se kvapem blíží večer, nezbývá, než se posledním pohledem rozloučit se siluetou zámku, který zevnitř uvidíme v sobotu, a odkráčeti k našemu hotelu.
(Jenže v sobotu ráno se nebe zatáhlo, a potom se tak rozpršelo, že jsme návštěvu muzea vzdali a se slovy „Šak, příště!“ odjeli už před polednem k domovu.
Naštěstí patří blanenský zámek k těm několika málo objektům u nás, které jsou přístupné po celý rok.
Takže to „příště“ nemusí nutně znamenat čekání až do další sezóny, ale může přijít i mnohem dřiv...)