Brumovské stěny

V názvu článku není překlep. Tyhle se nenacházejí u města Broumova v Čechách, ale u vesničky Brumov na Vysočině na Tišnovsku. Stejně jako vesnička jsou nevelké i pásy skal zdobící svahy nad soutokem Besénku s Bedřichovským potokem a samozřejmě nedosahují věhlasu těch mnohem známějších českých (to by bylo jako srovnávat mravence se slonem), ale stěny to přesto jsou!

Poprvé jsem jejich část viděl před dvaceti lety. Vyrazili jsme tehdy s kamarádem na pětidenní vandr po Vysočině, a když jsme sjížděli z Bedřichova zalesněným údolím stejnojmenného potoka k rozcestí do Brumova, zařval jsem najednou na přítele, aby zastavil, neboť jsem v lese zahlédl větší skálu. Po vystoupení jsme část svahu prozkoumali, zjistili, že skála není jedináčkem, ale že má v podobě už nižších, ale delších stěn mrazových srubů, četné sourozence a já tehdy všechna skaliska v návalu euforie a s recesí sobě vlastní pokřtil na „Brumovské stěny.“

 

Před poslední návštěvou Brumova jsem samozřejmě dlouho pozorně studoval mapy.cz a přitom zjistil, že se skály v hlubokém žlebu u Brumova nevyskytují jen výš po proudu na pravém břehu Bedřichovského potoka, ale že lemují ve dvou dlouhých pásech i jeho protilehlé svahy nad soutokem s Besénkem!

 

Při cestě od spodního konce k obce k autobusové zastávce u soutoku, odkud mi měl jet spoj do Tišnova (a z tama domů), jsem nejdříve narazil na asi šestimetrovou skalku vypínající se hned nad silnicí. Vlezl jsem do lesa, abych si prohlédl i její z cesty neviditelnou stěnu, a poté už pokračoval k rozcestí.

 

Jaký byl můj údiv, když jsem pak nad ním spatřil protilehlý odlesněný svah, plný ohromných balvanů, skalek a skalní hradbičkou na obzoru!

Vlevo jsem za Besénkem spatřil jakousi zrenovovanou budovu (možná to byl dřív mlýn) a za ním v dálce část dalšího, od lesa vyrubaného srázu, z něhož mne do očí uhodil odlesk dalšího „kamení.“

 

Protože jsem měl do odjezdu spoje ještě půl hodinky čas, vyrazil jsem jak chrt po silnici nad to stavení, po lesní cestě přeskákal po kamenech přes potok, a pak už jen nevěřícně valil bulvy na odlesněný svah a skalní defilé, které by bylo ozdobou i krajiny skalních měst ve východních Čechách!

 

Při detailnějším pohledu byla do mozku předána informace, že se nejedná o jednolitý, ale dosti rozdrobený a přerušovaný skalní pás, dlouhý nejméně 150 metrů, který byl přímo naproti mně ukončen impozantní, asi osm až deset metrů vysokou lavicovitou stěnou.

 

Tak jako velká většina skalních útvarů v okolí, nejsou samozřejmě tvořeny známým a „sochotvorným“ pískovcem, ale bítešskou muskovitickou ortorulou (hornina metamorfit) doplněnou místy biotitem a granátem anebo dvojslídou paralulou, přináležící do vranovsko-olešnické skupiny.

 

Tyhle rulové skály se od jesenických skal, tvořených mnohdy i fylity, trochu liší, neboť bítešská ortorula má převážně deskovou a lavicovitou odlučnost...