Clermont-Ferrand – bazilika Panny Marie (Basilica Notre Dame du Port)

Možná nejkrásnější památkou středofrancouzského dvojměstí Clermont-Ferrand je kolegiátní románská bazilika Panny Marie z přístavu. Kostel, původně pojmenovaný Sainte Maria Principale, pochází z 12. století, kdy byl vybudován na místě starší sakrální stavby. Jak název chrámu napovídá, je umístěn v přístavní, v tomto případě ovšem spíše skladištní, čtvrti Porte Royal a až do Velké francouzské revoluce se jednalo o kostel klášterní. Jedná se o památku skutečně významnou, o čemž svědčí zařazení na různé prestižní seznamy. Hned v roce 1840 byl tento svatostánek zapsán na první seznam francouzských památek, roku 1881 mu papež Lev XIII. udělil titul basilica minor a v roce 1998 se dostal – jako součást Svatojakubské cesty - í do Seznamu kulturního dědictví UNESCO.

První kostel zde stával již v 6. století, ale o dvě století později byl vypálen Normany. Zřejmě ještě v polovině 10. století (snad roku 959) zde byl zřízen první, ještě raně románský, klášter, ale současný kostel byl postaven „teprve“ v letech 1120 až 1130. Definitivně dokončen pak byl na přelomu 12. a 13. století. Jako stavební materiál byl použit světlý pískovec zvaný arkóza. Kostel, který je 49 metrů dlouhý, 16 m široký a 18 m vysoký, byl v letech 1478 a 1490 poškozen silnými zemětřeseními, která způsobila zřícení vrcholu věže nad transeptem. Ten byl později nahrazen vrcholovou lucernou. Dále se již podoba kostela neměnila, až v 17. století byl z důvodu zvyšujícího se počtu poutníků upraven přístup do krypty, která se stala průchozí.

Kostel Panny Marie z přístavu ovšem čekalo ještě jedno zlé období. Tím byla samozřejmé francouzská Revoluce. Lůza kostel v letech 1792 až 1795 opakovaně vyplenila, takže zmizela většina mobiliáře, včetně vzácných relikvií i relikviářů, a chrámové zvony byly roztaveny. V roce 1800 bylo dokonce – na žádost místních obyvatel - rozhodnuto, že zde místo kostela vznikne trh s konopným plátnem a přízí. K tomu sice, naštěstí, nedošlo, ale když se o dva roky později objeví první snahy o rekonstrukci kostela, je tento v naprosto žalostném stavu. První restaurační práce zde pak pod vedením inženýra Ratoina proběhnou v letech 1823 až 1827. Tehdy je obnovena západní zvonice, zničena za revoluce.

To byl ovšem pouhý začátek. Druhá fáze obnovy chrámu byla zahájena v roce 1843 a jejím symbolem se stal architekt Aymon G. Mallay. Jejím cílem byla rekonstrukce věže nad transeptem, obnovení přístupových schodů ke kryptě a náhrada románských dlaždic ze sopečného kamene. V roce 1863 pak byla odstraněna ohradní zeď, kterou nahradil železný plot, umožňující téměř neomezené výhledy na celou stavbu. Třetí etapa restaurátorských prácí pak proběhla v letech 1900 až 1917, vedl ji Gabriel R. Robert a byla zaměřena hlavně na chrámový interiér, Ve 21. století, konkrétně v letech 2003 až 2008, zde již proběhly pouze práce, zaměřené na vyčištění kamenných venkovních obvodových stěn i interiérových prvků, eventuelně jejich náhradu. K tomu byly opraveny dlažby, Dauvergnovy malby z 19. století a dřevěný mobiliář. Na své místo v podzemní kryptě se vrátila zázračná socha Černé Madony. Původní, podle legendy starověká byzantská skulptura, byla – coby již silně poškozená – spálena. Její současná podoba je kopií z roku 1734, kdy 31 cm vysokou sošku z ebenového dřeva vyrobil sochař Pacquin.

Celá bazilika působí dokonale harmonickým dojmem a je postavena na půdorysu latinského kříže. Jedná se o trojlodí se šesti klenebními poli centrální lodě a velice úzkými bočními loděmi. Interiér chrámu je v podstatě velmi strohý, kněžiště je oproti lodi zvýšené a obklopuje jej čtveřice plaménkových kaplí. Nejen fotografy jistě zaujme figurální výzdoba sloupových hlavic a lovce rekordů zase informace, že tato bazilika je jedním z pěti nejvýznamnějších kostelů tohoto typu v celé Francii. V podstatě zde ale před sebou máme klasicky uspořádáný románský poutní kostel se střechami různých výškových úrovní a čtveřicí chórových kaplí. Originální je naopak architektonické řešení umístění zvonice nad transeptem.

Zcela na závěr si ještě představíme pár největších zajímavostí, na které můžeme narazit ve volně přístupném interiéru baziliky.

Sochařská výzdoba je zaměřena zejména na hlavice a reliéfy portálových tympanonů. Jedná se v podstatě o ikonograficko – liturgickou pouť, která vede návštěvníka z venkovních prostor do interiéru baziliky. Jednotlivá témata výzdoby hlavic jsou čerpána ze Starého i Nového zákona a zmínit můžeme např. mariánský cyklus (Zvěstování, Navštívení a Nanebevzetí), Cyklus spasení (Pokušení, Adam a Eva, Vyhnání z ráje), Cyklus ctností a zločinů a na závěr tzv. ostatní, různí, nezařazení. Sem patří např. postavy lichvářů a zlodějů, ptáci, kentauři, rostlinné motivy apod.

Výzdoba jižního portálu je také velmi pestrá. Najdeme zde postranní sochy proroka Izaiáše a Jana Křtitele (repliky skulptur z 11. století), příběh Kristova dětství: uvedení do chrámu i křest Jana Křtitele s fragmenty původní polychromie. Vrchol tympanonu tvoří postava Krista mezi dvěma serafíny. Jeho nohy spočívají na lvu a býkovi, kteří zde symbolizují evangelisty Marka a Lukáše. V levé horní části je zobrazeno ještě Zvěstování, vpravo pak Narození. V souvislosti s tímto tympanonem je však potřeba připomenout, že je pouze druhotně složen z opětovně použitých fragmentů, ale jeho přesnou původní podobu dnes neznáme.

Mnohé návštěvníky baziliky jistě upoutají také zdejší okenní vitráže. Jsou sice pěkné, ale ani jedna už není původní. Všechny byly vyrobeny až v průběhu 19. století, a to hned několika sklářskými dílnami. Nejstarší vitrážová okna tak pochází z roku 1834 (výrobce Manufacture de Sèvres) a jsou vyrobeny technikou grisailles. I tyto vitráže ale byly později nahrazeny jinými a zachovalo se jich pouze několik, umístěných zejména v chóru. Většinu oken plaménkových kaplí vytvořil – v historizujícím stylu a v letech 1842 až 1844 – Etienne Thévenot. Jsou na nich zpodobněny biblické scény, téměř všechny z Nového zákona. Okna v lodi, často zaměřené na zobrazení historie Notre Dame du Port, vytvořili Félix Gaudin (v letech 1886-1887) a Lucien Lachaise (r. 1899). Nejnovější vitráž v bazilice najdeme na západní straně, nad varhany. Jean Mauret zde v roce 1984 v současném stylu vytvořil Strom života, který tak tvoří protějšek chórovému Jesseho stromu z roku 1844.

Přehlédnout bychom neměli ani cenné obrazy ze 17. a 18. století, z nichž dva nejvýznamnější namalovali Philippe de Champagne v roce 1643 a Jean Restout v letech 1740 až 1750. Druhý jmenovaný pak se svou školou namalovali i mnohé další obrazy v kostele, vč. Poslední večeře. Ze sochařské výzdoby interiéru je bezesporu nejznámější již zmíněná Černá Madona. Přehlédnout bychom ovšem neměli ani vápencovou sochu Kojící Panny Marie (Paříž, konec 14. století), nacházející se v přední části kaple jižního transeptu, polychromovanou a zlacenou Pietu (přelom 17. a 18. století) z lipového dřeva nebo Svaté srdce Ježíšovo (19. století), které vytvořil Jean-Marie Bienaimé Bonnassieux.