Do království mraků - Lomnický štít
Turistické cíle • Příroda • Hora
Lomnický štít
Zmíníme-li se o Vysokých Tatrách, vybaví se většině z nás kromě Gerlachovského, zřejmě také Lomnický štít. Je to logické, neboť právě toto místo bylo po řadu let považováno za nejvyšší bod Vysokých Tater. Jeho poloha na styku hlavního tatranského, Vidlového a Lomnického hrebeňa mu zajišťuje mimořádně atraktivní výhledy přes Pyšný a Spišský štít k Baraniemu sedlu, či přes Kežmarský, Huncovský a Malý Kežmarský štít k Velké Svišťovce. Svůj neopakovatelný půvab má i Lomnický hřeben s Lomnickou kopou a vyhlídkou. Dohlédnout však můžeme mnohem dále. Z vrcholu Lomnického štítu se otevírají nádherné výhledy do tatranských dolin. Vidět můžeme Malou i Velkou Studenou dolinu, odlesky svých hladin se připomene Zelené, Skalnaté i pět Spišských ples. Zvláště zjara svou bělostnou sněhovou pokrývkou zaujme Velká Zmrzlá dolina, možná trochu stroze zapůsobí Skalnatá dolina a znovu se svou krásou připomene Jahňačí, Kežmarský i Pyšný štít. A opravdu pečlivý pozorovatel najde hluboko pod svými nohami třeba i Téryho chatu.
Je trochu paradoxní, že byť se jedná o třetí nejvyšší vrchol Slovenské republiky, přesto se oficiální údaje jaksi nemohou sjednotit na jeho přesné výšce. Kabinová lanovka jezdící na Lomnický štít prezentuje údaj 2634 m.n.m., jiné zdroje uvádí 2632 nebo 2633 m.n.m.., tedy prakticky tu samou výšku, kterou již 16. srpna 1793 zaznamenal během prvního zaznamenaného výstupu anglický lékař Robert Townson. Lze však důvodně předpokládat, že lidé vystoupili na Lomnický štít ještě dříve. Za toho úplně prvního je považován obuvník z Medených Lávok Jakub Fábry, jehož výstup je řazen někam mezi roky 1760 – 1790. Je však klidně možné, že skutečné prvenství patří některému z lovců kamzíků, či dalším členům rodiny Fabryových, kteří na úpatí Lomnického štítu dolovali malachit a stříbro. S přibývajícími léty začalo čím dále více lidí objevovat i kouzlo zimní turistiky. Prvními, kdo z vrcholu Lomnického štítu spatřili zasněžené tatranské štíty, byli roku 1891 Theodor Wundt a Jakob Horvay.
Je logické, že se o své zážitky podělili se známými, mezi nimž se našli tací, kteří také zatoužili spatřit krásu horských štítů z ptačí perspektivy. Zpočátku se o to snažili jen ti nejzdatnější, mířící na vrchol povětšinou z Lomnického sedla přes často mokré a tedy kluzké plotny Mojžíšova pramene a dále suťovým žlabem až k převislé skalní věžičce. Po odpočinku v sedýlku Vrátka (přibližně 2 360 m.n.m.) prostoupili skalním žebrem a zářezem až k hladké plotně Emericyho nářek, aby skalní roklinou dospěli k velkým balvanům, po nichž vystoupili až na vrchol. Údaje o současné dostupnosti vrcholu si poněkud odporují. Některé uvádí, že na zhruba 15 metrovém úseku došlo ke zřícení skalních bloků, které učinily výstupovou cestu neprůchodnou. Jiné prameny hovoří o tom, že výstup na vrchol možný je, ovšem jen v doprovodu horského vůdce.
Jedno je však jisté. Každý, kdo je ochoten zaplatit obnos 39,- EUR, se na vrchol dostane. Tedy ovšem pokud přeje počasí. Kabina lanovky pro 15 cestujících vyráží každý den kolem deváté hodiny ranní ze stanice na Skalnatém plese, aby cestujícím umožnila navštívit nejvyšší obydlené místo Slovenské republiky. Již od roku 1940 sem přiváží v 15 minutových intervalech nejen milovníky dalekých výhledů, ale i zaměstnance meteorologické stanice a astronomické laboratoře pro sledování kosmického záření. 50 minut má každý návštěvník na seznámení s nejfrekventovanějším tatranským vrcholem, s místem , které obyvatelé kraje pod Tatrami tak trochu familiárně, ale zároveň uctivě, označují jménem Dedo. Co na tom, že na základě Greinerova měření z roku 1838, přišel Lomnický štít o své domnělé prvenství mezi tatranskými „končiarmi“. Pro spoustu návštěvníků přesto zůstal magickým místem, kde příroda dává stále znát svou sílu. Tady neporučíte větru ani dešti. Tady jen příroda rozhoduje o tom, že sníh tu leží 176 dní v roce, slunce svítí 2 159 hodin, roční úhrn srážek dosahuje 1 855 mm a každého donutí si sem vzít teplé oblečení, neboť průměrná roční teplota na vrcholu nepřesáhne 4 stupně Celsia. Svou sílu Lomnický štít však dokazuje ještě jedním způsobem. Snad každý kdo sem míří (ať věřící či ateista), se po cestě modlí, aby mu byl osud přiznivě nakloněn a vrchol nezahalil do nepropustné vrstvy mraků. A není se čemu divit. Ten výhled za jasného počasí opravdu stojí za to! Skalnaté hřbety jako mohutné magnety přitahují chuchvalce mraků, s nimiž hrají stále stejné, pokaždé však úplně jiné divadlo slunce a stínů. Tu jen poodhalí krásu svých pyšných štítů, tu je nechají vyniknout v plné kráse, zalité slunečním jasem. Jen vítr ruší velebné ticho a dovoluje nám zažít to, co bylo odedávna pouze výsadou ptáků. Přijeďte si zažít také tento pocit. Přijeďte na Lomnický štít!