"Dusse pak raduge se w wiečny radosti..". Kříž u Přísnotic.

Fotografie (4)  • Foto: Vitold

„Zajíc, zajíc, tatí, tam je zajíc! A tam další!“, dcerka byla u vytržení. Nadšeně poskakovala kolem a dychtivě se rozhlížela po celém poli.

„A tam peláší další. Těch tu je… A tam! Podívej! Vidíš, vidíš ho?“, tahala mě Eliška za rukáv a oči ji svítily nadšením. Přikývl jsem. Desítky králíků polních, dovádějících v Jarním slunci skutečně nešlo přehlídnout. Ale já dnes hledal něco jiného. Místo, na němž kdysi dávno zahynul člověk.

přepis textu z kamenného kříže.  •  Foto: Vitold

Ouvertura této tragédie začala asi sto kilometrů východně a asi 350 let zpátky. Povodeň tureckého vojska se tehdy hrnula přes Uhry a Slovensko, nebylo nic, co by ji zastavilo. Všechny pokusy habsburských vojsk ztroskotaly a střední Evropy se začala zmocňovat patřičná panika. A veškeré naděje císaře Leopolda a křesťanů vůbec se upnuly k mocné pevnosti, poslední, která stály Turkům v cestě. K Novým Zámkům.

Turecká armáda obklíčila Nové Zámky, dělové koule začaly bořit barokní bastiony. Jenže takové obléhání je dlouhá a nákladná operace. A živit dvě stě tisíc mužů v poli není nic snadného. A tak byla při obléhání nepotřebná část turecké armády, lehká jízda, vyslána plenit Pováží a nechráněnou jižní Moravu.

Lehká jízda, to byly kruté a nelítostné hordy Tatarů, jako blesk letící krajem. Plenili, pálili a zabíjeli. Vyhýbali se bitvám s řádnými vojáky, o to víc řádili v bezbranných vesnicích. A vesnice po vpádu Tatarů se poznala tím, že už nebyla vesnicí. Zůstalo jen pusté spáleniště…

V září roku 1663 se tatarské smečky třikrát přelily přes jižní a jihovýchodní Moravu. Zpět si s sebou odvedly dobytek, koně a stovky zajatců. Za sebou nechaly popel, pláč a další stovky mrtvých.

Ahmed Köprülü, velitel tureckého vojska u Nových Zámků  •  Foto: Vitold

Ploché, rovné pole se táhne k obzoru. Štěstí, že už dlouho nepršelo, těžko bychom tady kráčeli po zoraných brázdách. Sem do polí nás poslali lidi z vesnice, prý tu někde stojí kámen, který by mne mohl zajímat. Ale zatím pátráme marně. Našli jsme jen dvoje rozbitá boží muka, snad měli vesničané na mysli právě je. Ale já hledám něco jiného.

Skupina výrostků kategoricky popřela, že by zde někde nějaký starý kamenný kříž stál. Prošli jsme několik polních cest, bezvýsledně. Eliška zatím nereptá, je zcela zaujata pozorováním kratochvilných hrátek a kotrmelců jarem zblblých králíků. „Koukej, krmelec“, ukázala na podivnou dřevěnou konstrukci uprostřed pole. „Ten je určitě postavený pro zajíce. Jdeme se k němu podívat“ a už mě vleče napříč polem. Sice si myslím své o krmelcích pro králíky, ale jdu. Koneckonců je úplně jedno, kudy kráčíme. Ten můj kámen může stát kdekoliv.

Dobová momentka z tatarského vpádu.  •  Foto: Vitold

Blížíme se k dřevěné stavbě. Skutečně je to krmelec, ale pořádně velký. Pronáším něco vtipného o příkladné péči zdejších myslivců o místní stádo žiraf a o králících na chůdách. Dcerka mne stihla zlým pohledem a přidala do kroku. Ovšem i já najednou spatřil něco, co mě přinutilo zrychlit a zapomenout na vtípky. Vedle krmelce stojí podivný černý kámen…

Že jsem u cíle dnešního hledání, jsem poznal, až když jsem stál dva kroky od kamene. Čas zapracoval. Obě ramena původního kříže už jsou pryč, zůstaly po nich jen oblé jizvy. „Vypadá spíš jako pravěký menhir“, pomyslím si. „Metr vysoký“. Ale jednu zvláštnost kamennému tvaru čas ještě nevzal. Spodní část je rozšířená do nápadného oválu. Otřel jsem z plochy oválu hlínu a mech. Pod nimi se rýsují takřka nezřetelná písmena.

Pokoušíme se přečíst tři a půl století starý nápis. Písmena jsou malá, poškozená, erozí dávno zahlazená do plochy nápisové desky. Kdyby se kámen dokonale očistil, natřel kontrastní barvou a šikmo osvítil, snad by to přečíst ještě šlo. Nám se podařilo rozluštit jen občas nějaké písmeno. Smysl textu unikl.

Ale stejně jsem měl štěstí. Nalézání v terénu je dobré doplnit i pátráním v zaprášených krabicích archívů. Více než před sto lety jeden zvídavý pán z Brna text z přísnotického pomníku přečetl a opsal. A já tu zprávu našel. A rázem přede mnou vyvstal tento tři a půl století starý příběh:

Jmenoval se Kryštof Kraus, bylo mu dvacet let. Zřejmě drobný šlechtic, patřila mu Grodka a část Dolních Dunajovic. Chtěl se Tatarům postavit se zbraní? Nebo před nimi utíkal? Nebo to bylo úplně jinak? Na místě, kde dnes stojí kamenné torzo byl mladý Kryštof Kraus Tatary dostižen a ubit. Stalo se tak 5. září roku 1663. Kryštofova tělo bylo pohřbeno v Brně, v kostele u sv. Jana. Kamenný kříž s nápisem dala na místě vraždy postavit jeho manželka Marie. Text končí přáním za pokoj a mír duše nešťastného mladíka.

Později jsem v Brně zkusil nalézt hrob Kryštofa Krause, svobodného pána z Grotky a na Dolních Dunajovicích. Ale bylo to marné.

Nové Zámky tehdy pod tureckým náporem padly, tatarská jízda byla z Moravy stažena zpátky k oficiálnímu vojsku. Ale o rok později byli Turci nečekaně poraženi a zatlačeni zpět na východ. Ještě jednou se vrátili, za dvacet let, dokonce obklíčili Vídeň. Ale země moravské, ač zachvácené panickým strachem dalších škod tentokrát neutrpí.

V tu dobu už v polích za Přísnoticemi stál černý, kamenný kříž. Ramena rozpjatá, vzdoroval dešti, zimě. Jako jediný udržoval vzpomínku, která se tak rychle z paměti lidí ztrácela.

Vraceli jsme se s Eliškou pozdním odpolednem k vlaku, svačili chleba se sýrem. V polích se ještě občas zvedla hlava panáčkujícího králíka. Přemýšlel jsem. „Kdyby tenkrát paní Marie zabitému manželovi nepostavila kamenný kříž s nápisem, co by dneska zůstalo po Kryštofu Krausovi? Kam by se zapsalo těch dvacet let, které tady žil? Co zůstane po čtyřech stoletích z nás? A kam se zapíše existence třeba těch králíků? A jak to pozmění svět?“

„Ty máš ale hloupé nápady“, řekla mi Eliška. A asi měla pravdu.