Ferrata "Vodní Brána" u Semil pohledem běžného smrtelníka.

     Pohled na tuto českou ferratu byl nečekaným nebo čekaným zpestřením výletu k Bozkovským dolomitovým jeskyním. Protože nemám auto, kdysik ano, ale dnes již netoužím po nervování se na silnicích a při hledáních volných parkovacích míst, tak jsem musel cestu k této, pro změnu již veřejnosti zcela bezproblémově přístupné jeskyni, zvolit našeho „Národního dopravce“. Kupodivu nebyla cesta až tak kostrbatá jako do Rudic. Ona i cesta do Rudic by nebyla tak náročná, kdyby nebyl „nástup“ už v devět ráno. Kdybych byl z Brna, tak by to nebyl takový problém, ale z Ostravy jsem musel vycházet kolem jedné v noci, abych všechny spoje stihl a přitom se ještě modlil, aby někde nevzniklo přílišné zpoždění. Pak by sestup Rudickým propadáním vzal za své – naštěstí se podařilo. Více o něm zde:

 

     https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-cast-prvni/detail

 

    https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dil-druhy-maly-pohled-do-historie-a-popis-jeskyne/detail

 

     https://www.turistika.cz/mista/rudicke-propadani-mala-velka-jeskynarska-maturita-dokonceni/detail

 

    A jak jsem tedy vymyslel svou cestu k našim jediným veřejnosti přístupným jeskyním v dolomitu?

 

     Z Ostravy jsem se brzy ráno vydal rychlíkem do Pardubic, zde jsme měli zpestření výlukou, ale podařilo se mi stihnout i koupit lístky – jednalo se o jiného dopravce. V pět hodin ráno vyjíždí z Pardubic „výluční“ autobus, aby nás dovezl do další vlakové zastávky v Pardubicích a zde již přestupujeme na další rychlík. Spíš by se dalo říct menší motoráček, ale doba pokročila mílovými kroky a tak se jede velice pohodlně. Dokonce na informačních tabulích vidíme následující stanice a dokonce, což mě velice mile překvapilo i přesné umístění v mapě – bod, který se posunoval. To je pro člověka, který zde jede poprvé velká vymoženost. Ještě teď vzpomínám jak jsem jel poprvé na Slovensko vlakem a tehdy žádné hlášení nebylo. Kde mám vystoupit jsem musel sledovat podle kopečků a místních orientačních bodů. „Nejlepší“ to bylo v noci – to se jednalo o zcela slepou jízdu. Dokonce i „potupa“, pohled do GPSky v dokonale kovových vagonech, nefungoval. Cesta je daleká a vláček si to sviští. Za nějakou dobu se dostávám do horské krajiny, i když nadmořská výška tomu vůbec neodpovídá. Výhledy z oken se mi líbí a opět je okolí částečně zahaleno mlhou.

 

    Člověk by si řekl, že do Semil je to z Pardubic jen kousek, ale až tak vedle to není. Vzdálenost, kterou musí rychlík překonat je více než 100 kilometrů a trvá mu to zhruba hodinu a třičtvrtě. Kolem sedmi hodin ráno se už pohybuji po Semilech. Čekal bych větší město, ale vše zde ještě asi spí. Jdu v úplném klidu sychravým ránem. Zkouším zda je čekárna na nádraží otevřená, ale vypadá to tak, že ne – dveře otevřít nejdou. To bude super jestli se počasí ještě více zhorší a já budu muset, pokud mi to časově nevyjde, dvě hodiny čekat venku. Vlaky odtud totiž jezdí co dvě hodiny. Zorientovávám se v terénu a hledám turistickou značku modré barvy. Domů telefonem hlásím, že jsem dorazil a vycházím. To ještě nikdo neví, že se mi v hlavě honí myšlenky, že bych si po cestě „jen trochu“ zhlédnul ferratu „Vodní brána“, ale přilbu a vybavení jsem z „bezpečnostních důvodů“ nechal doma. Po dvou stech metrech od železniční stanice odbočuji doprava a přecházím trať po ulici nejslavnějšího bojovníka všech dob – Jana Žižky a připojuji se k hlavní silnici 292, ale tu naštěstí po chvíli opouštím cestičkou mířící mezi stromy. Sestupuji k malé vodní elektrárně, kde vidím jen náhon z řeky Jizery. Pokračuji dále a na křižovatce modré a červené turistické trasy odbočuji doleva a pokračuji tedy po modré. Míjím, zde již to mohu říci – jsem v Čechách, asi jediného člověka ze Semil, který je vzhůru. Patří ke skupině „hnědočechů“, ale jsem vcelku v klidu, v Ostravě máme spoustu „jejich“ oblastí – Přívoz, Mariánské Hory, některé části Pískových dolů, ulice Dělnická v Porubě a mnoho a mnoho dalších. Budovy zde vypadají jako by žily naposledy před mnoha a mnoha desítkami let. Okna vybité, zdi rozmlácené. Pokračuji dál a náhon z Jizery překračuji po asfaltové cestě, která již kopíruje samotný tok této významné řeky. Kousek za ním mě uvítá první kamenný výchoz, za nimž už je železnice. Musím si jej také prohlédnout, ale po chvíli pokračuji vstříc prvnímu bodu zájmu na cestě, kterých bude na cestě ještě mnoho. Při přípravě cesty doma mě ani nenapadlo čím vším budu procházet a skutečnost značně překonala má očekávání. Určitě se vše nevejde do jednoho povídání, ale bude jich muset být vcelku dost. Když to tak teď s odstupem času beru, tak je až obdivuhodné co vše jsem během těch několika málo hodin stihl.

 

     Postupuji po cestě (ulici) s názvem „U tunelu“. Název zjišťuji až dnes, když píši článek. V době, kdy jsem tam šel mě nějaká myšlenka s hledáním tunelu nerozrušovala. Sleduji řeku i modrou turistickou trasu. Jsem na konci „garážiště“ a „modrá“ pokračuje rovně kolem řeky. Během pár minut mě dovede před ferratu. Nejprve je po levici „uvítací“ skalka, kde v jednom místě vidím náznak temné dutiny. Pochopitelně je to jako ve většině případů falešný poplach, o žádný vstup do podzemí se nejedná. Pokračuji až k patě skály samotné ferraty. Mám totiž zafixováno, že by kolem ní měla vést turistická trasa. Ale nic takového nevidím. Zkoumám mapu cest na skále, ale žádná turistická trasa zde nakreslená není, jen tři barvy lezeckých cest podle stupně obtížnosti. Podél nejnižší části cesty zajištěné ocelovým lanem sestupuji o pár metrů níž, ale můj pohled se přes vršek skalní hrany nedostane a tak nevím co by mě dál čekalo. To zjistím až odpoledne téhož dne. A jsem rád, že jsem se tam nevydal. Odpoledne jsem viděl, že i velcí machři, kteří to lezli, zde nikterak „neutíkali“. Držeje se rukou lana (jen rukou) uznávám, že někam dál postupovat je nerozum, nemám přilbu, ferratovou brzdu ani další „doplňky“, ale hlavně nemám zkušenosti a cestu vůbec neznám, ani kolegu, který by mi třeba pomohl. Opatrně se vracím zpět, vykoupat se v Jizeře v tento okamžik určitě nechci, kdyby mě uklouzla noha. Navíc pod skalou je ještě možná několikametrová umělá zeď, kterou bych musel vystoupat nebo se x-set metrů brodit řekou někam, kam ani nevím, jestli by se situace změnila (zlepšila).

 

     Hledám kam pokračuje modrá turistická trasa, ale žádné pokračování nevidím. Vracím se tedy zpět k parkovišti. Potkávám jednoho feratistu a pak ještě dva poláky. Je pro mě nezvyk, že nejsme schopni se domluvit. Na moravsko-polské hranici jsem neměl nikdy problém, ale tito poláci jsou asi z větší dálky. :-) Nevadí. Až na parkovišti potkávám další dva, kteří se teprve oblékají do sedáku a jsou to Češi – sláva, domluvíme se. Bohužel ani oni nejsou místní a tak neví. Začínám litovat, že jsem vše nechal doma. Nejprve bych to bral, že je pořádně mokro a po skalách by se lozit nemělo. Později přes den se ale udělá tak krásně, že ani tento problém nebude příliš aktuální. Rozpovídáme se a říkají, že chtějí projít středně těžkou cestu. Když jsem to viděl poprvé, tak bych byl vděčný i za část té nejlehčí. Skály se nad řekou tyčí do výše pěkných 60 metrů! Pokračování stále nenacházím. Jak bych také mohl? Dlouhou dobu mi to vrtá hlavou. Kde bych měl sestoupit ještě níž, abych se na turistickou trasu vedoucí pod ferratou připojil?

 

     Až doma zjistím, že tady „modrá“ skutečně KONČÍ! Nejsem na toto moc zvyklý, většinou tam, kde chodím cesty pořád někam pokračují. V naivní představě, že jsem šipku přehlédl pokračuji jediným možným směrem, kterým je sestupová cesta ze skal. V dolní části je mezi stromy zajištěna lanem. Vypadá vcelku prudce a země je vlhká. Pomalu stoupám nahoru, ale nejprve vidím odbočku té nejlehčí cesty, tak se alespoň z části na ni podívám a projdu tam, kam to ještě považuji za bezpečné. To ale není moc daleko. Pomalu, ale jistě získávám výšku a bez jištění na nejistém podkladu mi rozum říká „vrať se“. Nebráním se a poslouchám ho. Jsem teprve na začátku náročného výletu, jehož obtížnost jsem ne úplně docenil. Zkrátka jako vždy, plány jsou smělé, ale čas na celou procházku je omezený a ještě omezenější jsou mé síly… :-) Pouhé namožení kotníku - to nejmenší co by se na skále mohlo stát, by mi udělalo velkou čáru přes rozpočet a to nechci. S uctivostí ustupuji a vracím se na sestupovou cestu, ale místo sestupu stoupám. Když nic, tak se podívám alespoň jak to vypadá na „vršku“. Možná…

 

     Zezdola každý svah vypadá jednodušší než ve skutečnosti je. Stoupám pomalu, zadýchávám se, ale stoupám…

 

     Mezičasy na fotografování nevšední krajiny mi jsou záminkou k vydýchání. S každou desítkou a desítkou metrů je pohled krásnější a drsnější. Představa, že bych musel sestupovat stejnou cestou dolů se mi moc nelíbí. Poohlížím se pro jistotu po únikových cestách. Moc jich tady asi nebude. Tedy stoupám a doufám…

 

     Nakonec se dostávám na jakýsi hřebínek. Můžu si na chvíli odpočinout. Úniková cestička po něm míří doleva, na opačnou stranu se dostanu na jeden z vrcholků (asi ten nejvyšší). Rozhodně, ale ten, po kterém si každý, kdo jej dosáhl ze strany skály může říct, že je skutečný machr.

 

     Hřebínek je krásný, kratší, ale oba svahy, které „odděluje“ jsou jó strmé. K vrcholové skalce postupuji s velkou rozvahou. Hřebínek je ovšem ničím v porovnání s pohledem, který se mi otevře nahoře. Každý krok dopředu rozmýšlím a snažím se pevně držet lana, i když tuším, že ani nohám nesmím dovolit žádný jiný než plánovaný pohyb. Kdybych měl set sebou a „neodpočíval“ doma, tak bych jej už dávno použil a to se jednalo jen o pár posledních metrů lana od nejvyššího bodu – vyhlídky. Dále po jakési hraně skály, vypadalo to tak, bych sestoupil k děsivě vyhlížejícímu lanovému mostu. Na to jsem ovšem již „morál“ neměl. Slovo STRACH zde bylo velice výmluvné.

 

    Mohu jen hádat jak velká propast se pod lany rozprostírá.

 

    Krásné místo, silný zážitek, opět doporučuji všem. Výstup nahoru není úplně nejsnadnější a ani není moc košér, cestička by se měla používat nejlépe jen k sestupu. Místo, které mě nadchlo, ale ve skutečnosti tím jen chci zakrýt to, co jsem slyšel ve skrytu své duše, spíš tedy dušičky…

 

     „Asi nikdy nebudu horolezcem, i když bych to chtěl. No, ono vlastně stačí jen „drobnost“ - překonat svůj strach a začít hodně a hodně tvrdě trénovat. K oběma metám ale bude cesta velice trnitá. Snad se v nějakém z příštích životů dočkám, když budu jó dobrý, tak snad v tomto… :-) Aneb, některý z dalších článků bude možná o ferratě „Velká dohoda“ v Moravském krasu, kde už jsem si něco jednoduchého prošel… :-)