Historická pekárna Jana Maria.

     Jedná se o jedno z mnoha „utajených“ míst v Ostravě o nichž bych asi ani nevěděl, nebýt inspirace při placení symbolického vstupného do „Pozorovatelny CO“ na Hladovém vrchu v Ostravě – Třebovicích. Tu jsem popsal v tomto článku:

 

     https://www.turistika.cz/mista/vykopavky-a-pozorovatelna-co-na-hladovem-vrchu-v-ostrave-trebovicich/detail

 

     a také zde:

 

     https://www.turistika.cz/mista/jak-jsem-hledal-hostalkovicke-hradisko/detail

 

      Zaplacením vstupného přes počítač, mobilní telefon, atd. v symbolické hodnotě (takové, že si ani nepamatuji kolik přesně – myslím, že 40,- Kč) je jako bonus možnost navštívit i zde popisovanou historickou pekárnu. Pozorovatelna civilní obrany byla velice silným lákadlem. Asi tím největším. Musím se přiznat, že když jsem poprvé, čistě náhodou pozorovatelnu CO objevil – jednalo se o doplněk návštěvy archeologických vykopávek na Hladovém vrchu, tak byl poklop nezamčen. Zvědavost vyhrála a tak jsem vstoupil a udělal pár fotek. Později doma jsem bohužel zjistil, že foťák sice fotil, ale na kartě nebylo nic uloženo. Atmosféra v zapadajícím slunci byla neopakovatelná, ale fotky z pozorovatelny žádné. Nedalo mi to a v následujících dnech jsem se při návratu z práce vydal právě sem. Na poslední chvíli před odchodem z ní, jsem si „pro jistotu“, kdyby již náhodou byla pozorovatelna zamčena vytiskl kód na zámek (kde byl i kód pro pekárnu (jiný)). Dobře jsem udělal, po víkendu již byl poklop uzamčen. Pozorovatelnu popíši v jiném článku, teď se již vrátím k historické pekárně nedaleko tramvajové smyčky na Hranečníku.

 

      Pozorovatelna CO, pekárna i některé další objekty v Ostravě a okolí („bunkry jednoho muže“, další „kryty“, atd.) jsou zařazeny do tzv: „Pestrých stezek“. Snaží se připomenout méně známé až skoro zapomenutá místa, dřív než budou pod záminkou „revitalizace“ a „bezpečnosti obyvatelstva“ srovnány se zemí. Což by bylo určitě škoda. Je dobré tato místa poznat dokud to ještě jde. Pokud bych pozorovatelnu CO doporučoval všemi deseti, tak návštěva pekárny může být pro někoho spíš zklamáním. Čekal jsem alespoň nějaké malé pozůstatky vnitřního vybavení. Toto zde bohužel není. Kdyby zde byly jen zbytky oné pekárny, pece, tak by hodnota místa v mých očích značně vzrostla. Vevnitř jsou jen nějaké informační tabule a historické fotografie. „Budova“ je malá, dokonce i slovo budova se mi zdá přehnané. Uvnitř to vypadá, ale relativně čistě…

 

      Před dřevěnými, hezky provedenými dveřmi je i uzamykatelná mříž, za níž se určitě nemusí mistr kovář stydět. Chvíli mi trvalo pochopit, jak se po navolení správného kódu a uvolnění řetízku mříž otevře. Nakonec se podařilo, ale bonusem byla ruka „čistá“ od „kolomazu“, „šmíru“. Chyba ale byla jen na mé straně, protože jsem se chytal jakési osky, která vrata zajišťovala a byla promazaná tak akorát. Otevřel jsem mříž, později i dřevěné dveře a otevřela se mi jedna relativně prostorná místnost. V horní části upoutá otvor komínu. Podobných budov je po Ostravě více a v koloniích existovaly pro jejich obyvatele i takovéto pekárny. Krásným příkladem do současnosti uchované kolonie jsou větší i menší budovy a dokonce i kostel v centrální části Vítkovic (ulice Mírová a bližší i relativně vzdálenější okolí). Vznikly zde v období největšího výkvětu ocelářství (hutnictví), s ním souvisejícího koksárenství (žádná ocelárna (vysoká pec), huť, ale ani menší kovárna by se bez koksu jako takového neobešla a to nemohu ani zapomenout na využívání koksárenského plynu ve větších provozech). Pro většinu lidí bude Ostravsko a okolí (především Karvinsko (Havířovsko nemohu uvést, protože toto nejmladší město vzniklo mnohem později)) slavné těžbou černého uhlí. To se zde získávalo především hlubinnými doly z nichž nejhlubší výrazně přesahují kilometr. To většinou ne v jedné souvislé délce (hloubce), ale po několika samostatných o hloubce kolem půl kilometru spojených štolou (chodbou) s další hlubinnou šachtou, jíž se havíři dostávali do ještě větších hloubek.

 

      Příkladem je nejhlubší důl na Ostravsku pojmenovaný přibližně do konce druhé světové války (do roku 1946) „Důl Terezie“ a později přejmenovaný na „Důl Petr Bezruč“ pojmenovaný po slavném básníkovi a v našem pohledu možná ještě slavnějším turistovi či tulákovi a nepochybně obrovském znalci místní krajiny. Kdo by nechtěl jen chválit, tak může uvést i to, že měl spoustu nectností a spousta lidí jej nechápala. Nicméně pro mě zůstává stále velikánem a hodnota jeho podpisu v jeho knížce, mající hrdé místo v knihovničce, je obrovská. Poslední vydání „Slezských písní“ o kterých vím a pochopitelně jsem byl mezi jejími prvními kupci (ještě neměli knihu v našem nejstarším muzeu v Opavě ani zavedenou do počítače. :-) ) vyšla před několika lety doplněná nevšedními kresbami.

 

      Důl Petr Bezruč měl celkovou hloubku přibližně 1368 metrů. To je větší hloubka než výška vrcholu nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd, Lysé hory, nad hladinou moře! Z Ostravice je výškový rozdíl „pouhých“ 909 metrů! Tedy méně než hloubka „Nové jámy“! V oblasti se mělo nacházet přibližně sedm jam se jmény „Terezie“, „Nová jáma“, „Vízina“, “Jindřich“ a jámy číslo IV, V a VII), z nichž nejhlubší je právě druhá uvedená s hloubkou nepředstavitelných 1089 m. Kdysik dávno prý dobrodruhové mohli do některých výrazně menších štol či chodeb „potajmu“ vstoupit. Dnes již je prý vše zasypáno a například na Landeku již můžeme pozorovat pouze mírné propadliny, pozůstatky po dávné činnosti. V mnoha místech jen nenápadné tabulky dávají připomínku na ony slavné časy. Dokonce ani v o několik kilometrů vzdáleném (od Dolu Terezie („Petr Bezruč“)) dolu „Michal“ se již do mnoho set metrů hluboké výtahové šachtice nepodíváme. Je zalita a nahoře „přiklopena“ betonovým „špuntem“. Asi nejenom mé dobrodružné povaze to může být „trochu“ líto. Nedokáži si ani v nejmenším představit jak taková šachta x-set metrů hluboká může vypadat. Výzva i pro mou nejlepší svítilnu, kterou mám na přilbě do jeskyní. Možná i poctivá výzva pro nejsilnější svítilny, které jsou nyní na trhu. No nic, o tomto pohledu můžeme nyní už jen snít.

 

      Od pekárny na ulici Jana Mária jsem se nějak dostal až do míst kilometry vzdálených, ale vše souvisí se vším a normální život havířů a jejich rodin byl asi v mnohém podobný rodinám ocelářů a bylo by hříchem na to v „moderním světě“ zapomínat. Především tehdy, když si na chatě vezmeme na lopatku uhlí nebo koks. Dokonce i lidé na hony vzdálení od Ostravy by si měli i dnes uvědomit, že když dnes otočí nebo spíš zmáčknou vypínač na světlo, zatopí v troubě (na elektřinu), pustí televizi nebo počítač, tak mnoho z této energie má „na svědomí“ ocel z Ostravy. A nebýt uhlí nebyl by koks a nebýt koksu, tak by nefungovaly žádné vysoké pece, pece na „zkujnování“ litiny a vyrábění tedy již lepší nebo horší oceli, ať už jsou pojmenovány jakkoliv - siemens-martinské pece, nejrůznější konvertory („thomasův konvertor“, „bessemerův konvertor, atd.). Bez kvalitní oceli by nikde nevyrobili kvalitní a bezpečné turbíny jež pak pohánějí nejrůznější generátory v elektrárnách. A nezáleží až tak v jaké elektrárně (v naprosté většině z nich je vždy nějaká turbína třeba). To je jen poznámka pro ty, co stále považují Ostravu a Ostravsko za špinavé a škaredé, což v poslední době rozhodně není pravda a najde se zde více zeleně než by čekali...

 

      Pokud někoho zajímá i geologické podloží, tak se u dolu „Petr Bezruč“ „nečekaně“ objevují tyto vrstvy: „jaklovecká“, „petřkovická“ a „hladnovská“.

 

      V devatenáctém století byla oblast v okolí pekárny i kolonií majetkem hraběte Wilczka. Byly zde prý stodoly a dokonce i rybníky a byl zde založen důl „Jan Maria“. Dělnické domky byly malé a jednoduché. Vymožeností pro obyvatele byl rozvod vody, ale ne přímo do domků, ale k několika venkovním „pumpám“. U domků se dokonce nacházely i zahrádky. Protože obchody a další důležité objekty byly poměrně vzdálené, tak se postavily i zde přímo v kolonii. Například právě pekárny, prádelny, udírny a stodoly.

 

     V pekárně se nacházela pec na chleba s rošty jejíž aktivní prostor se rozehřátí zakryl litinovými deskami. Netopilo se dřevem, ale uhlím.