Hřbitov Kvilda

Jediným náhrobkem, který vykukuje ze sněhu na zdejším hřbitůvku, je náhrobek Josefa Strunze  •  Fotografie (4)  • Foto: pavka07

Hřbitov kvilda

Vesnice, kostel a hřbitov – věci, které k sobě patří stejně nerozlučně jako jaro. léto, podzim i zima. Vesnice jako symbol žití, vzájemné sounáležitosti a svornosti, kostel – jako místo setkání s bohem, hřbitov jako možnost setkání s moudrostí a odkazem předků. Jakýkoliv pokus o roztržení vzájemné symbiózy těchto tří symbolů, znamenalo i pokus o zničení vesnice, o vysídlení jejích obyvatel. A pokaždé se setkalo s velkým odporem vesničanů. Vždyť oni tu žili leckdy po celé generace. Vesnice byla často místem jejich narození a žití, v její půdě chtěli spočinout i po své smrti. Proto každý útok na některý ze zmiňovaných symbolů, brali i jako útok proti své rodině, proti svým nejbližším.

Plot obkopující obnovené pietní místo sotva vykukuje ze sněhu.  •  Foto: pavka07

Ani Kvilda se nevyhnula tomuto pokusu. Dlouhá cesta, kterou museli zdejší občané absolvovat v případě křtu, svatby i pohřbu až do vzdáleného Rejštejna, přiměla majitele panství Velký Zdíkov Vilém Malovce v roce 1765 k vybudování dřevěného kostela na Kvildě. No a u něho vnikl i malý vesnický hřbitůvek. V roce 1889 při velkém požáru Kvildy lehl popelem zmiňovaný kostel, jenž byl ještě téhož roku nahrazen malým nouzovým Kostelíkem. Na výstavbu tohoto byť provizorního, přesto však posledního dřevěného objektu v obci, bylo použito dřeva z bývalého objektu Hraběcí Hutě, stávajícího při cestě z Kvildy k pramenům Vltavy. Hřbitov však žil dále. Teprve léta poválečná a uzavření hranic způsobilo odliv obyvatelstva z Kvildy. Odsun Němců, následné neúspěšné snahy o osidlování pohraničí a vybudování „železné opony“ zredukovali počet obyvatel Kvildy na minimum. Z více jak jeden a půl tisíce lidí, tu zbylo jen pár rodin. Snad tehdejším mocipánům připadalo, že obec zanikne sama od sebe. Zřejmě zapadalo do jejich plánů vymazání obce z povrchu zemského. Jak jinak si vysvětlit jejich pokyn z roku 1978, který přikazoval likvidaci zdejšího hřbitova? Pomsta, či nějaká podivná „kratochvíle“ tehdejších „soudruhů“? Těžko říci. Dnes víme jistě jen pár věcí. Hřbitov byl v roce 1978 rozbourán, kovové i litinové kříže putovaly do tehdejšího národního podniku Sběrné suroviny, zatímco Kamenné náhrobky zmizely v tehdejším hraničním pásmu – v prostoru bývalé Hraběcí Hutě.

Trvalo dlouhých 28 let, než alespoň některé náhrobky byly vyzvednuty a symbolicky vráceny na původní kvildský hřbitov, z něhož bylo v roce 2008 vytvořeno pietní místo. Tomu dnes dominuje náhrobek tehdejšího významného podnikatele Josefa Strunze, úzce spjatého se životem Kvildy. Až tudy budete někdy projíždět, nezapomeňte se zastavit u zdejšího kostela. Tiché místo v centru obce s výhledem na okolní kopce určitě stojí za návštěvu. Vzpomeňte na místo, kudy kráčela historie, byť byla v několika uplynulých desetiletích notně překrucována. Třeba i své době poplatným, přesto velmi sugestivním a hodnotným filmem Král Šumavy. Ano! Právě tady se natáčela scéna pohřbu jednoho z pohraničníků, na jednom ze zdejších hrobů byla umístěna „mrtvá schránka“ obsluhovaná Galapetrem. Tady se ve stínu šumavských kopců o stěnu kostela opírala zhroucená představitelka hlavní role Jiřina Švorcová.

Hřbitov vždy patřil ke kostelu sv. Štěpána.  •  Foto: pavka07

Zastavte se tu na chvíli, a pokloňte památce a moudrosti našich předků. Minimálně poučení si odsud můžete odnést i Vy.