Hřbitov ve Vysoké nad Labem

Od nepaměti byli občané této vsi přifařeni k opatovickému benediktýnskému klášteru, který byl zároveň jejím zakladatelem a původním vlastníkem. V roce 1421 byl klášter dobyt a vypálen husity, ale Vysoká nad Labem k Opatovicím nad Labem nadále patřila.

Roku 1530 však na nedalekém Kopci sv. Jana vyrostl nový kostel, jenž nechal zbudovat královéhradecký měšťan Lukáš Forman Hostovský. On sám i lidé v Roudničce a ve Vysoké nad Labem došli k závěru, že by bylo nejlépe patřit právě tam, neboť během častých povodní se nebylo možné do Opatovic nad Labem dostat a lidé nevěděli, co si s nebožtíky počít. Zpěčovali se tedy odevzdávat všechny platy, jež náležely k opatovickému záduší, což vyvolávalo různé třenice a v některých letech i finanční problémy samotné fary.

Z tohoto důvodu nakonec sám Lukáš Forman Hostovský vykoupil všechny platy a desátky lidí z Roudničky a z Vysoké nad Labem za 150 kop grošů, a to s povolením jejich vlastníka – Jana z Pernštejna. Od té chvíle tedy náleželi Roudničtí a Vysočtí ke kostelu, který byl původně vybudován ke cti M. Jana Husa a po obnovení katolické víry se z něj stal kostel sv. Jana Křtitele. Právě zde byli od té chvíle pohřbíváni jejich nebožtíci.

Obyvatelé z těchto 2 obcí byli zavázáni odvádět faráři obilní desátek a navíc k Velikonocím 2 kopy vajec. Zahradníci, kteří měli méně než čtvrt lánu, rubali pro faráře dříví a pomáhali mu i jinými manuálními pracemi. Naopak koleda zvoníkovi byla odváděna ke kostelu sv. Antonína. A tak tomu bylo několik staletí.

Časem se však objevila mezi obyvateli nechuť docházet se svými zemřelými až na Kopec sv. Jana, protože tato cesta byla příliš dlouhá, strmá a během velkých dešťů nebo v zimním období prakticky neschůdná. Kolikrát se stalo, že pohřebnímu průvodu ujely nohy a někdy se s rakví stalo podobně jako v seriálu „Tisícročná včela“, kdy jim z kopečka ujela a oni za ní nebo dokonce s ní, a to ji do kopce vynášelo až 6 mužů a 2 navíc tlačili.

O vlastním pohřebišti bylo ve Vysoké nad Labem uvažováno již během převratných změn za císaře Josefa II., ale vůle nebyla ani na straně vrchnosti, natož na církevní straně. Teprve převratné 19. století přineslo velkou změnu do uvažování, natož když již obec nemusela přihlížet k názoru vrchnosti.

V roce 1899 se obecní zastupitelstvo jednohlasně usneslo na tom, že bude zřízen vlastní hřbitov. Tento plán dokázal prosadit tehdejší obecní starosta Václav Šejvl z čp. 12, který byl velmi pokrokovým člověkem. Problémy však nastaly hned poté, kdy se začalo jednat o tom, kdo bude na stavbu dovážet cihly. Obec sama se rozdělila na 2 znepřátelené tábory, jež začaly o zamýšlené pohřebiště a jeho stavbu bojovat. Nejprve slovně, následně rovněž soudně, a to jak u c. k. okresního soudu v Pardubicích, tak u c. k. krajského soudu v Chrudimi.

Vedle toho se jednalo i o jeho umístění. Nakonec poskytl obci svůj pozemek čís. kat. 744/1 rolník Jan Koblížek z čp. 67, který ho s ní směnil za obecní místo obdobné výměry a kvality. Když skončily výše uvedené spory, byla vybudována kolem zmíněného pozemku cihlová zeď a postavena márnice. Centrální kříž věnovala Majdalena Malířová z čp. 67.

Aby toho nebylo málo, tak hned po jeho dokončení nastal u většiny místních opět odpor, a to proti pohřbivání na nově vybudovaném hřbitově, neboť kdosi rozhlásil, že je zde vysoká hladina spodní vody a voda stojí ve vykopaných hrobech, případně se objevuje už při kopání. Obec však tvrdila, že to není pravda. Dokonce se nějakou dobu hlídaly vykopané hroby, aby se do nich nenahrnula voda. Situace se uklidnila až po pohřbu váženého občana Antonína Hrůši, kdy si lidé začali postupně zvykat na to, že mají hřbitov v místě svého bydliště a poznávat výhody s tím spojené. Od té doby se na hřbitově neudálo nic důležitého, pokud nepočítáme to, že se postupně plnil novými a novými hroby.

Nejsmutnějším však bylo období 2. světové války. Nejprve zde byla pohřbena 3. května 1945 čtyřčlenná rodina rolníka Bohumila Kašpara z čp. 90, jež byla postřílena v noci na 1. května téhož roku, ale největší událostí se stal 10. května 1945 společný pohřeb všech Němci popravených – dělníka Josefa Trojana z čp. 135, mechanika Antonína Kráma z čp. 130, dělníka Jana Dvořáka, obuvníka Josefa Krpaty a 6 ruských zajatců, jejichž tělesné ostatky spočinuly ve vysocké zemi.

V roce 1953 došlo k opravě márnice, roku 1960 byla na hřbitov kvůli častým poruchám dosavadní pumpy provedena odbočka z vodovodu do družstevního kravína a v letech 1970-1971 byl na hřbitov přímo zaveden vodovod. Významné úpravy hřbitova však byly provedeny až v posledních desetiletích. V roce 1993 byla přestavěna dosavadní márnice na kapli, jež vyšla na 650 000 Kč a byla slavnostně otevřena 17. října 1993, kdy zde byla rovněž odhalena pamětní deska členům paravýsadku „Barium“, kteří 3. dubna 1944 seskočili u obce. Do kapličky byl zavěšen zvon z původního objektu, který později visel na obecní zvoničce a ve věžičce hasičské zbrojnice. Roku 2008 byla zřízena pamětní deska vyvražděné rodině Kašparových a v roce 2018 byly na hřbitově naopak provedeny terénní úpravy a položena zámková dlažba. V poslední době však musely být provedeny rovněž opravy následků dopravních nehod, což se zde dříve nedělo. Již roku 2018 prorazil automobil ve smyku hřbitovní bránu, ale k nejhorší události došlo o rok později, kdy byla obdobným způsobem zničena část hřbitovní zdi a některé hroby u ní (viz https://www.vysoka-nad-labem.cz/fotoglerie/rozborena-zed-hrbitova?mainSection-dataAggregatorCalendar-3677519-date=202002).

Hřbitov ve Vysoké nad Labem na mapě