I Jeníkov na Teplicku má svoji "Ameriku"

Povídám, povídám pohádku…ale ona to není pohádka, ona to byla skutečnost, ale už kdysi moc dávná…

Vydaly jsme se s kamarádkou na okružní cestu z Teplic do Jeníkova a zase zpět, jednak za historií a jednak za poznáním něčeho nového…

Obec Jeníkov se nachází nedaleko města Duchcova, kde dosud stojí neporušený barokní zámek, který přitahuje neustále pozornost lidí tím, že zde žil posledních 13 let svého života italský dobrodruh, a světoznámý svůdce žen Giakomo Casanova. Byl vystavěn okolo 16. století a patřil rodu Valdštejnů, kteří jej získali koupí v r. 1618 od Lobkoviců a zvali si do něj známé osobnosti, jako byl W. A. Mozart, Beethoven, J. W. Goethe a další…

Pořádaly v něm velkolepé slavnosti, divadelní představení, dostihy a pastýřské hry. V tehdejší době, v zámku sídlil hrabě Josef, který rád podnikal daleké cesty se svým přítelem hrabětem Hrzánem z Harasova. Hrabě Josef Valdštejn se nikdy neoženil a zemřel na zámku Malé Skále u Trutnova ve věku 59 let.

Na zámku v Duchcově se po jeho smrti vystřídala spousta potomků z rodu Valdštejnů. Během dvacátých let 20. století byla převážná část majetku zestátněna. To jen tak něco málo zhruba k tomuto rodu…

A teď to hlavní…

Jeden člen z tohoto rodu Valdštejnů rád jezdíval na koni a proháněl se širými pláněmi, obklopujícími město Duchcov a tak jednou zavítal i do nedalekého Jeníkova, kdy tato obec ještě ani nenesla tento název a tudíž ani neexistovala…

A tam stál kdysi dávno malý domek, v němž bydlela lepá děva, do které se hrabě zamiloval. Za svojí láskou dojížděl na koni, jak mu to počasí a později i věk dovoloval. Dívka jeho lásku opětovala a z jejich veliké lásky vzešlo nemanželské dítě. Dívka byla chudá, a hrabě zase oplýval majetkem a tak se malý domek jeho přičiněním zrenovoval, stal se z něj velký statek a obytný dům se přeměnil ve výstavní sídlo, které dosud nese ve svém štítu památku na to, že tu kdysi dávno musel žít bohatý občan, anebo někdo, kdo nechal na své náklady dům přestavět.

V pozdějších letech, kdy hrabě nemohl jezdit na koni, ona dívka za ním dojížděla v selském kočáře na zámek. Aby jí byl umožněn vstup na zámek, musela se prokázat náhrdelníkovou plaketou s jeho erbem. Co následovalo dál, už nepovím, zůstane to pro Vás u mě uloženo jako v archivu.

Zní to jako pohádka, ale pohádka to není, je to skutečnost, ke které jsem se dopídila úplně náhodou při výstavě mých fotografií v Domě kultury v Teplicích. Měla jsem tam fotografie z turistiky a mimo jiné i fotografii tohoto domu s otázkou pod ním, kdo zná historii tohoto domu…a tak jsem jednou objevila zastrčený lísteček. Co v něm bylo, jsem Vám z části vyjevila, ale o zbytku pomlčím, z taktu vzhledem k zúčastněným osobám. Jen ještě podotknu, že tou lepou děvou byla kdysi jedna pra-pra-prababička pisatele tohoto lístku.

Ale budu pokračovat dál. My jsme se vydaly s kamarádkou do Jeníkova z jiného důvodu, i když po příjezdu jsem si onen dům znovu vyfotila, a taky jsme se ještě podívaly po dalších památkách této malé obce, neboť je jich tu několik.

Vystoupily jsme na malé návsi, u kostela sv. Petra a Pavla, který pochází z r. 1756 – 1760 a jenž je zdaleka viditelnou dominantou, když jedete vozem po silnici anebo i vlakem v Podkrušnohoří, neboť stojí na malém návrší.

Dnes již málo lidí ví, že býval velkým Mariánským poutním místem, za nímž jezdili poutníci až z dalekých krajů. Událo se tu mnoho zázračných uzdravení, o jejichž podrobnostech se tu v době ateismu nebudu šířit.

Po odsunu německého obyvatelstva byl kostel odsouzen k postupnému chátrání a k zániku. Opraven byl znovu závěrem šedesátých let, až když se uvolnila politická atmosféra. Počátkem devadesátých let se přestaly v kostele sloužit bohoslužby pro malou návštěvnost.

Kostela se posléze ujalo adoptivní sdružení FATYM z Vranova nad Dyjí, které zahájilo opravu střešní krytiny, krovů a nové jsou i věžní hodiny. V rámci svého duchovního působení začalo obnovovat zaniklou tradici úcty k místní Panně Marii Bolestné, jakožto Matce Důvěry, kterou představuje znázornění formou obrazu na bočním oltáři.

Před vstupem do kostela u schodů se nachází opravené sochy apoštolů sv. Petra na levé straně, a na pravé, socha apoštola sv. Pavla, které tu dlouho nebyly. Tyto sochy byly zhotoveny v r. 1898 neznámými umělci z Jeníkova. Po více jak sto letech se dočkaly opravy a zdobí vstup u schodiště u průčelí kostela.

Z boční strany kostela, kde se též schází dolů, stojí socha sv. Jana z Nepomuku, jemuž bohužel chybí ruce. Ale snad se i tato socha dočká své renovace.

Kousek dál přes silnici je opravená kaple sv. Anny, která se nacházela na dnes již neexistujícím hřbitově. Na jejím bývalém pozemku jsou zhotoveny 4 nové sochy svatých. Je to unikát, neboť to jsou kmenové sochy, které jsou vytesány přímo z kmene, jehož kořeny tkví v zemi. Autorem soch je sochař Ivan „Dědek“ Šmíd, který má ateliér na Prachaticku. Sochy jsou vytesány z jasanu a budou každý rok impregnovány, aby vydržely několik desítek let.

Opravené sochy svatých apoštolů Petra a Pavla a taktéž nové kmenové sochy požehnali poutníci z Vranova nad Dyjí, taktéž starosta obce Libor Groh a jiní hosté.

My jsme si po prohlídce těchto soch prohlédly ještě informační tabuli a sešly dolů pod faru. Fara byla vybudována v letech 1770 – 1771 a je zapsána v seznamu chráněných památek. Její stavbu navrhl stavitel Jakub Schwarz (bývalý polír Oktaviána Broggia), ale později při stavbě bylo pozměněno vnitřní schodiště.

A pokračovaly jsme dál po silnici a zvažovaly, kudy se dostaneme k tzv. malé Americe, tj. bývalému kamenolomu, kde se dnes nachází krásné jezírko s nádherně průzračnou vodičkou. Podle mapy jsme jakž takž tušily, kudy se máme vydat, ale protože jsem zastánce úsloví „líná huba, holé neštěstí“, tak jsme se zeptaly paní, která jela zrovna okolo nás na kole a ta nám potvrdila naši domněnku.

Šly jsme tedy dál, míjely jsme hezký křížek na sloupku, v němž byla ve výklenku malá soška Panny Marie, pokračovaly okolo zákoutí bříz a došly k další výklenkové kapličce sv. Leonarda, kterou opravila místní mládež podle památečního zápisu na straně kapličky. Přešly jsme malý můstek přes potok Bouřlivec a zahnuly doleva a stále se mírně stáčely tím směrem. Šly jsme hezkou alejí a nemohly jsme nikam jinam ani zajít. Vedla tudy jen jedna cesta, takže jsme zabloudit nemohly. Mezi stromy a za nimi dál již trošku prosvítala v prohlubni hladina vody a tak jsme usoudily, že je to ono místo, kam jsme se vydaly.

Musím podotknout, že celou cestu nám kapalo na hlavu „štěstí“, tedy krápalo. Byl to ale příjemný deštíček, že jsme se ani nijak nekryly kapucí, nebo deštníkem. V duchu jsme doufaly, že nám možná smyje trochu vrásky, které se nám udělaly věkem, ale po skouknutí doma do zrcadla jsme byly na tom stejně, bohužel…no, co se dalo dělat…

A najednou nám cesta zatáčela hodně doleva a to bylo již k našemu lomu…A tak jsme zatočily a došly a viděly tu nádheru pod námi. Voda průzračně zelená, nikde nikdo, jak taky, když to na koupání nebylo. Bylo chladno, a když, tak by to koupání bylo jen pro otužilce. Chodí se sem koupat místní mládež, ale i dospělí, i když je prý zákaz, ale když ono to zakázané nejvíc chutná…

A tak jsme po prohlídce, když stále poprchávalo, si to namířily zpět a nevěděly, kde vyjdeme. Ocitly jsme se pro nás v neznámých místech ale u silnice a tak po poptání se v malém krámku jsme si to namířily zpět k Jeníkovu a brzo jsme objevily autobusovou zastávku pod stříškou i s lavičkou. A to bylo štěstí, protože se rozpršelo docela pořádně. Tam jsme přečkaly půlhodinku do příjezdu autobusu a vydaly se s ním do Teplic.

A tak skončila naše výprava za historií a také za jezerem - „malou“ Amerikou. Klidně bych ji tento název přidělila. Bylo tam kouzelně, byť nám nad hlavou poprchával májový deštíček.