Jak jsem šel náš nejstarší dálkový pochod - část druhá, úsek od Hradce nad Moravicí k Vikštejnu.
Po „trochu“ nabobtnalém úvodu popsaném zde:
se již konečně pořádně opřu do bot a vydám se směle vstříc této velké výzvě. Na start přicházím včas, kolem šesté hodiny ráno. Stanoviště startu ještě není prakticky postaveno. Čeká mě nejdelší trasa ze všech možných, kterou jsem ještě nikdy nešel. Ano mám výhodu v tom, že výraznou část trasy mám projetou na kole, ale ne celou. V místech neznámých jsem nakonec ztrácel čas i energii, protože v jednom místě jsem ztratil zelenou značku a zbytečně jsem si „zašel“. Kdyby jen to, přidal jsem si tím zbytečně jeden velmi solidní kopeček s velmi nestabilním povrchem - břidlicí. Odměnou za tuto chybu mi byly alespoň nádherné výhledy do velmi hlubokého údolí řeky Moravice.
Na startu se zaplatilo symbolické startovné a na cestu dostal každý koblížek. :-) Až tak nespěchám, ale po deseti minutách již vycházím. Je dobře, zatím ne příliš vedro, to se ovšem po několika hodinách znatelně změní – teploty mají dosahovat až 35 stupňů. Vzhledem k covidovým nefunkčním opatřením se musel pochod odsunout až na tento čas. Minulý rok se prý také šlo, ale problémy v tomto ohledu byly také. Standardně se jde dálkový pochod „Bezručova Moravice“ v období Velikonoc, nyní to bylo až 19.června 2021. Vůbec by mě nevadilo, kdyby bylo pod mrakem nebo trochu zapršelo. To štěstí jsme v ten den neměli a byl pořádný hic. Jediným štěstím je to, že trasa vede po většinu času lesem.
Jediný rekord, který mi už nikdo nevezme, je to že jsem byl prvním „padesátkářem“ a tím pádem i úplně prvním účastníkem letošního pochodu. :-) A podle všeho co jsem se během pochodu dozvěděl je hezké i to, že na „padesátku“ jsme se vydali v celkovém počtu tří „kusů“. :-)))
Ač jsem sice trasu ve stanoveném čase nestihl dojít a byl bych hodnocen jako DNF, tak v mých očích to až zas taková prohra není. Do cíle jsem se dostal vlastní silou a ztráta byla jen asi hodinu a něco. Vzhledem k tomu, že jsem šel pochod poprvé, na jednom místě se trochu ztratil a ač jsem si to mohl nebo nemusel myslet, tak po týdnu v práci a krátkém spánku před pochodem, je to pro mě víc než úspěch. Stejně jako byl úspěchem můj „soukromý“ pochod a výzva ze Vsetína přes Putýrku, Lopunici, dále lesní cestou do údolí Malé Bystřičky a zase nahoru k osadě Santov a zase po zelené do údolí Hajdušky a Bařiny. Chvíli proti proudu Bystřičky a opět do kopce po zelené kolem vrchu Těnkovec jsem se připojil na „Cyrilometodějskou stezkou“. Dále přes Kutiska na Hradisko nad Rožnovem pod Radhoštěm. Následovala nudná cesta Rožnovem až k úpatí Radhoště a zde konečně stín lesa po červené a táhlým stoupáním kolem Černé hory, jíž jsem již mnohokrát prošel snad úplně křížem krážem při hledání jeskyně „Na Černé hoře“, kterou jsem nikdy ani já, ani místní jeskyňáři nenašli. Její poloha má být asi půl kilometru od jakési, myslím si, že špatně výškově označené kóty „v půlkruhové depresi“. Depresí (propadlin nebo jakýchsi krajinných schodů) je zde mnoho, ale bohužel díra do země jež by měla být v poloviční délce své chodby zahrazena asi dva metry vysokým pískovcovým blokem, tak to jsem zde rozhodně nikdy neviděl – nemám tím na mysli jeskyni nebo spíš jen jakýsi její pozůstatek - „Velkou Volářku“ na západním svahu masívu Radhoště pod sjezdovkou. Tato jeskyně skutečně existuje, ale asi jí není myšlena jeskyně „Na Černé hoře“. Určitě není v „půlkruhové depresi...“ Ale nedivil bych se, kdyby ještě byla někde umě schována, protože i pozůstatek jeskyně „Velká Volářka“ je v místech, kde se díra „zjevila z čista jasna“. V okolí není nic co by napovídalo tomu, že by zde nějaký vstup do podzemí mohl existovat. Ale je slavná tím, že by se na jejím dnu nebo ve spletitých chodbách měla skrývat skutečná socha Radegasta, celá ze zlata. To je nepochybně naprostá pravda, jen se nikdo z přirozené skromnosti o její existenci nezmínil.
Vystoupám na vrchol Radhoště, pokračuji po „dálnici“ až na Pustevny a z nich světe div se úplně lehce bez jakékoliv větší únavy až na Čertův Mlýn, z něho do údolí Čeladenky kolem stejnojmenného hradiska a pak už jen kolem svatého pramene „Cyrilka“ po severním „obvodu“ druhé nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd – Smrku až na Ostravici a dále na chatu nad Ostravicí. Celková délka trasy je určitě přes padesát kilometrů a přicházím již pozdě večer. Vyrazil jsem kolem půl šesté ráno.
Tato štreka mi dodávala odvahu i na nějaký oficiální pochod. Ač to bylo před více roky a určitě jsem byl v té době v mnohem větší formě, tak jsem drzosti na tento pochod měl více než dost.
Těžko se dá odolat výzvě „NEJSTARŠÍHO DÁLKOVÉHO POCHODU“ v naší zemi. Dalo se čekat, že cesta nebude a také nebyla snadná. Jinak by to nebyla ta správná výzva. :-) Dočetl jsem se o něm jen pár dní dopředu na dveřích jedné horolezecké prodejny v Opavě. To že jej organizuje oddíl vysokohorské turistiky opavského KČT bylo dalším důvodem proč se na start postavit.
Start je na ulici Podolská v Hradci nad Moravicí vedle kina, turistického infocentra a knihovny. Z malého náměstíčka se vydávám svižnou chůzí jižním směrem na ulici „Zámeckou“ a po chvíli odbočuji doprava na cestu označenou „Pivovarská“. Zde jsem si vzpomenul, že nemám zapnutou GPSku a zaznamenání cesty určitě bude pro pozdější „analýzu“ více než zajímavé. Tak ji zapínám a do kapsy si dávám vytištěnou trasu pochodu. Na dalším menším papíru si budu nechávat razítka na kontrolních bodech, které budou nejprve a „Annině údolí“ před bývalým lomem, další u zříceniny Vikštejn a pak až na „obrátce“ v Zálužném.
Snažím se jít svižně, ale efektivně a šetřit energii, kterou ještě budu hodně potřebovat. Zatím není vedro a toho je třeba také využít, jak jen to jde… Na konci ulice „Pivovarské“ procházím kolem letního kina a hlavně dávných pivovarských sklepů (což zjišťuji až teď, když píši článek). Od nich se vydám po mostku pro pěší přes řeku Moravici. Za malým mostem přemýšlím kterým směrem jít, jestli doprava nebo doleva? Vydávám se doleva a to je správně. Během chvíle se dostanu k ostré zatáčce doprava. Stejným směrem odbočuje i cyklostezka číslo 551 s názvem „Radegast Opava“. Nedaleko této odbočky i křižovatky s lesní či polní cestou je památník obětem pochodů smrti. Dále stezka vede kolem „Mlýnské strouhy“ která je ukončena menšími stavidly. Za nimi se mi otevírá krásný pohled na louky a lesy severozápadního svahu napravo od „Bílého zámku“, který ovšem odtud vidět není.
Stále jdu podél „Mlýnské strouhy“ až k Žimrovickému splavu z něhož si Mlýnská strouha odebírá vodu z Moravice. Jen asi sto až stopadesát metrů mi zbývá k výchozům „Žimrovické skály“ jejíž krkolomný výstup odtud je korunován nádhernými výhledy na asfaltovou cestu vedoucí až do Žimrovic, Domoradovic i dále až ke Slezské Hartě nebo Kružberku. Na pravé i levé straně je lemovaná lesnatými kopci. Nyní jsem se do skal neškrábal a šetřil energii. Na vyhlídku se dá pochopitelně dostat i snadnější cestou z opačné strany po naučné stezce „Hanuše“. Dále pokračuji po ulici Hradecké až do stoupání kolem žimrovické malé vodní elektrárny nad níž je odbočka červené turistické trasy. Právě zde mě velmi svižným krokem předcházejí další dva účastníci nejstaršího dálkového pochodu u nás. Sice si sem tam něco fotím, ale sportovní duch mi nějak nedá a jsem odhodlán jim to „vrátit“. Sice mi na startu bylo řečeno, hlavně žádné běhání… :-))) To ale v případě padesáti kilometrů a dusna, které se dá s velkou pravděpodobností očekávat, není moc reálné. Nicméně některá klesání jsem v rámci šetření času vyřešil „indiánskou chůzí“. Nakonec jsem je došel a tak jsme se dali do řeči. Na otázku zda jdou taky „padesátku“ odpověděli, že ano. Potěšil mě jejich optimismus, že se to do šesti večer určitě dá zvládnout. V mém případě nakonec byla ta URČITOST trochu relativní. :-) Rozešli jsme se u Weishuhnova kanálu u „Papírenského splavu“, já jsem si ho šel vyfotit, ale oni fičeli dále. Možná už zde se začala počítat časová ztráta na vedoucí závodníky „minipelotonu“. Později se mi je již nepodařilo dohnat. Musím uznat, že až k lomu v Annině údolí jsem šel, někdy i běžel velice svižně a za čas jsem byl sám vůči sobě více než spokojen. K prvnímu kontrolnímu stanovišti jsem dorazil za necelé tři hodiny od startu v Hradci nad Moravicí. Po pozdravu byl jeden z dalších dotazů jasný a tím byla „situace na trati“. Především jsem byl zvědavý kolik času ztrácím na dvoučlennou vedoucí skupinu. Prý tak kolem čtvrt hodiny. To není tak zlé, ale vím moc dobře, že to nejtěžší mě teprve čeká. Byl to i jediný kontrolní bod, který myslel na pitný režim. Ač jsem měl v batohu tři 1,5 l PETky s vodou, rozhodně jsem možnost osvěžení neodmítl. Celkově bych odhadl, že má spotřeba vody za celý pochod byla asi devět litrů, takže bylo třeba vydatně využívat i přírodních zdrojů. Řeka Moravice ovšem byla jen jako celkové zchlazení, pít tuto vodu rozhodně rozumné není.
Na kontrolním bodu jsem dostal první razítko a chůzí po asfaltové cestě jsem se psychicky připravoval na následující vrcholovou prémii ke kouzelné zřícenině hradu Vikštejn. V tomto prvním solidním stoupání přišla první krize, moc se mi už stoupat nechtělo. Stejně tak se mi nechtělo ve třetině možná čtvrtině trasy to jen tak lehce vzdát, to tedy ne. Už mám pěknou žízeň a pořádné sucho v krku, na zádech mám minimálně čtyři litry vody, ale musím jí víc než šetřit. To nejtěžší mám právě před sebou a nemalou část cesty od Vikštejnu na Zálužné po zelené turistické trase neznám. Netuším jaké lahůdky mě ještě mohou čekat. Když se trochu napiji, tak za deset minut mám v krku zase úplně sucho, že i mluvit je problém. Nemohu se co deset minut zastavovat abych se napil. Taktéž nemohu tak často pít, protože by mě voda na celou cestu nevyšla.
Velká část zbývající cesty bude o více či méně řízené dehydrataci. Sám si říkám, jak ten borec s „borkyní“ řeší pitný režim? Každý měl jen malý batůžek do kterého se mnoho vody vlézt nemohlo. Možná zvolili variantu jít co nejrychleji a být tedy v horku co nejkratší dobu. Vypadali skutečně vymakaní a ve formě. Což se o mě rozhodně říct nedalo. :-)
U lomu byl stav takový, že v prvním kontrolním bodu se do mého příchodu zaznamenali tři borci a jedna borkyně. Dva fičeli již někde daleko přede mnou, pak jsem došel já a kousek za mnou čtvrtý člověk který řekl, že dnes jde jenom „dvacetsedmičku“. Že prý dál jsou vykácené stromy a to se mu v tomto vedru jít rozhodně nechce. Tato informace mi příliš na optimismu nedodala, netušil jsem, kde jsou tyto stromy vykácené a rozhodně bych nechtěl jít třeba sedm kilometrů na přímém slunci. Naštěstí realita nebyla tak hrozná, ale je faktem, že na významné části do Zálužného i zpět po protější straně po červené turistické trase, ze člověka jen lelo. Vystoupal jsem k Vikštejnu a už se rozhodně nedalo říct, že bych to nějak hnal. Před ním byl druhý kontrolní bod a tak jsem dostal druhé nutné razítko. Jen tak projít kolem Vikštejnu by bylo hříchem a tak jsem pochopitelně těch pár set metrů zavítal i na něj. Ze už byla informace, že na „čelo“ mám ztrátu minimálně půl hodiny a ta se s časem patrně bude výrazně zvětšovat. To jsem ještě netušil, že si po chvíli zbytečně zajdu a patrně zde již bylo definitivně rozhodnuto, že včas se do cíle nedostanu. To až tak neřeším, je třeba šetřit síly a je třeba tu trasu dojít, především sám pro sebe.
Celý pochod si jde každý NA VLASTNÍ TRIKO, jako by šel na výlet sám. I v tom je určitá krása. Každý si musí vše rozvrhnout tak, jak to zvládne a na co má. Nikdo ho nebude hledat.
Pár let po konci druhé světové války byla dokončena přehrada Kružberk, která výrazně změnila tok řeky Moravice. Naštěstí se tyto velké změny značné části území na západ od Podhradí a Vikštejna nedotklo a byla zachována malebná krajina, kterou se nese i dávná historie montánní, se spoustou starých důlních děl ze začátku minulého století, především štol. Taktéž se zde nachází stále funkční hlubinný důl na břidlici ve Lhotce. Další, před nedávnou dobou skoro jako bájný Fénix z popela obnovený historický důl, je o dost dále u Starých Oldřůvek a jmenuje se „Radim“ několik kilometrů od hranice vojenského prostoru Libavá. V oblasti je spousta dávných štol, ale naprostá většina z nich je především z bezpečnostních důvodů veřejnosti nepřístupná. Kdo bude trochu „zkoumat“ uvidí, že i v blízkém okolí trasy pochodu se nachází nemálo štol, ale jsou nepřístupné. Na zpáteční cestě ze Zálužného o jednu skoro doslova zakopneme! Kdo by chtěl alespoň trochu do některých štol nebo dokonce i dolů nahlédnout oficiálně má možnost například v těchto dvou případech: Flascharův důl u Oder – zde jsem byl a všemi deseti doporučuji, navíc mají i sympatický objednávkový systém, kdy si člověk může naplánovat návštěvu prakticky ze dne na den. Další možnost je štola právě v Zálužném se jménem „Raabova“, ale zde je nutné se objednat telefonicky nebo pomocí mailu, což již není tak akční…
Než se vydám turistickými cestičkami vysoko nad řekou Moravice, uvedu něco o krásné zřícenině hradu Vikštejn. Zakladatelem hradu na skalnatém výběžku byl Vítek z Kravař. Podle něj byla pojmenována i blízká osada – Vítkov. A patrně to nebyl nikdo menší než zástupce krále Václava I v těchto oblastech (současném Opavsku). Ale ani to nemusí být jisté, takto místa mohl pojmenovat někdo úplně jiný necelé století po Vítkovi z Kravař. Oproti zámku na Hradci nad Moravicí nebo i jiným známějším na Opavsku byl Vikštejn mnohem mladší. Zdroje tvrdí, že v roce 1301 ještě Vikštejn stát nemohl, ale v roce 1369 je již o něm první písemná zmínka. Páni z Vikštejna byli „poddanými“ (vazaly) Miluláše II, vnuka Otakara II. Mikuláš II byl ve své době pro své nemalé úspěchy velice vysoce hodnocen. Právě výše uvedený rok první zmínky o Vikštejnu byl i rokem úmrtí Mikuláše II, což se projevilo i na následné situaci. Mikuláš totiž v této oblasti udržoval mír. To, že hrad stál (a stále stojí) na velmi strmých skalnatých svazích jej na dlouhou dobu činil nedobytným. Osobně Vikštejn má i v dnešní době své neopakovatelné kouzlo, kterému jsem i já kdysik dávno v mžiku podlehl. Různé silné vztahy mezi „pány lidstva“ a jejich „slabšími polovičkami“ vznikají a končí, ale vztah k hradům přetrvává staletí (kdybych ty staletí žil). :-)))
Nebýt kamarádky o niž nevím, kde ji je dnes bohužel konec, tak bych Vikštejn určitě tak brzy nepoznal. I proto jsem nemohl kolem něj jen tak projít. To že je hradem nedobytným jen přidává na jeho tajemnosti. Lhal bych, kdybych se do těch „starých dobrých časů“, kdy i „za deště svítilo slunce“ nechtěl vrátit. Bohužel to nejde. Tak jen ještě něco málo uvedu z jeho historie.
V době svého postavení a asi i největší slávy byl patrně obehnán v menší vzdálenosti kamennými hradbami a v té vzdálenější i hradbami z dřevěných, nahoře zašpičatělých mohutných dřevěných kůlů. Jak asi vypadala věž hradu se mohou historikové do dnešní doby jen přít. Půdorysem 13 x 22 metrů byla široko daleko bez konkurence. I věže tak slavných, ovšem i mladších hradů jako např.: Karlštejn, Lipnice nebo i slavný hrad Kost, byly patrně méně výrazné!
Z ochozů a střílen byl velmi dobrý přehled o dění blízko hradu i v jeho vzdálenějším okolí. Často byla existence věže v historii utajována. Mohla mít až pět pater a využívána mohla být jak k základnímu účelu – obrannému, tak i k tomu vedlejšímu – obytnému. Ve spodní části se mohly nacházet sklepy spolu s hladomornou a hlavně k tajemnosti hradu přispívající tajné únikové chodby.
Po slávě Mikuláše II již taková sláva v případě následníků nevládla, Mikuláš III byl vcelku hádavý, což bylo začátkem pádu. I tak pod panství Pánů z Vítkova spadalo mnoho měst v blízkém i širším okolí, například samozřejmě Vítkov, Čermná, Klokočov, Radkov, Melč, Košetice a dokonce i vzdálené Kobeřice. Bohužel vládu převzal nezkušený šestnáctiletý Přemek, kterému zůstali především dluhy po rodičích a bratrech.
Tloušťka zdi okolo hradu je pouze metr až metr a půl. Hradby jiných hradů měli tloušťku až dvojnásobnou. Taktéž nepravidelný tvar věže je velice nevšední. Věž Vikštejna přináší více otázek než odpovědí a ve své době byla více než novátorskou. Uplatnili se zde myšlenky a postupy využívané jinde až o mnoho staletí později. To vše v časech, kdy se muselo šetřit a zdi rozhodně nebyly předimenzovány. Dokonce ani celá věž neměla být kamenná, ale vyšší části dřevěné. Někdo ji nazývá spíš baštou než věží, ovšem první bašty vznikaly až mnohem později. Tvrdí se, že stavba nemá u nás obdoby. V roce 1379 získal Vikštejn namyšlený rytíř Bernard. Až do konce století byla atmosféra hodně vypjatá, určitý klid nastal s „landfrýdským mírem“ po roce 1389. Po smrti Bernarda se asi mnoha lidem ulevilo a tak získání hradu Vikštejn Přemkem proběhlo nezvykle hladce, i když zdaleka také ne úplně čistě.
V celé zemi české i jinde obávaní Husité Vikštejn nikdy nedobyli. Krásně by se to četlo, kdyby vůbec k nějakému dobývání došlo. Určitě by to na tomhle skalním výběžku navíc obehnaném ve skále vytesanými příkopy (jeden z nich je vidět při vstupu současnou „hlavní branou“ přes mostek, kousek za budovou, kde bylo při dálkovém pochodu „Bezručovou Moravicí“, umístěno druhé kontrolní stanoviště) nebylo vůbec snadné.
Situace byla jiná a Husité Vikštejn nikdy nedobývali. Raději bylo Husitům zaplaceno výpalné. Pokud se člověk podívá kousek od bývalého lomu nahoru, tak jej napadne i to, že nakonec i pro samotné Husity bylo možná příměří tou lepší volbou. Serpentiny silnice v těch dobách určitě neexistovaly a hrad tedy musel být ještě nepřístupnější než vypadá dnes. Ani tak slavní a dobří válečníci jako Husité by asi dobytí Vikštejnu neměli úplně zadarmo. Sám Přemek prý tvrdil, že Vikštejn je jeho „nejpevnější hrad“. Asi na tom bylo něco pravdy.
Historikové by nepochybně dokázali o Vikštejnu mluvit hodiny a hodiny, ale článek se má zabývat především pochodem z Hradce nad Moravicí přes Vikštejn až do Zálužného a po opačném břehu Moravice do Podhradí a zpět do Hradce. K další části pochodu – té nejkrásnější na jejíž charakter naladil samotný hrad Vikštejn se dostaneme v dalším, již třetím díle vyprávění o cestě, která se člověku na dlouhou dobu hluboce zaryje do paměti i do srdce.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Radkov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Jak jsem šel náš nejstarší dálkový pochod - část druhá, úsek od Hradce nad Moravicí k Vikštejnu.
