Kostel Navštívení Panny Marie – Skoky („panenko skákavá“)

Každý z nás určitě někdy zaslechl slovní spojení „panenko skákavá“. Dnes toto úsloví většinou patří do slovníku babiček a k vyjádření údivu se používají novější výrazy, z nichž některé jsou publikovatelné až po „dvaadvacáté hodině“.

Tak velkolepě výstavný, přitom těžko dostupný a pro veřejnost ukrytý kostel v Čechách se jen tak nenajde. A když se k tomu přidá zmíněné úsloví „panenko skákavá“, tak si myslím, že by o návštěvě tohoto zajímavého místa měl uvažovat každý, kdo tam ještě nebyl.

Šest kilometrů severozápadně od Žlutic a sedm kilometrů na jihovýchod od Bochova se pod Vraním vrchem vysoko nad údolím Střely vypíná monumentální barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie. Okolo něj stávala kdysi obec Skoky, dříve též Mariánské Skoky, německy nazývaná Stock či Maria Stock. V minulosti se jednalo o jedno z nejslavnějších mariánských poutních míst v Čechách, proslavené zdejší "panenkou skákavou", Pannou Marií Skokovskou, která je zde takříkajíc doma. O výše zmíněném rčení se totiž přesně ví, kde vzniklo.

Vesnice Skoky vznikla možná již ve středověku, ale první písemná zmínka se dochovala až z 28.12.1513, kdy Egidius ze Štampachu daroval ves Skoky a tři selské dvory v Teleči s příslušenstvím své manželce Uršule, roz. z Reitenbachu. V letech následujících měnila obec včetně okolních panství majitele. V roce 1945 měly Skoky 134 obyvatel, 28 domů, dva hostince, faru, školu a obchod. Hospodařilo zde 22 sedláků, řemeslo provozovali jeden kovář, tesař i kolář a samozřejmě určitě další šikovní lidé. Rovněž zde působil spolek dobrovolných hasičů a Svaz venkovské mládeže.

Počátky poutního místa spadají do vrcholného baroka, do období vrcholícího mariánského kultu. Velké dějiny této malé vsi se začaly psát vlastně o kousek dál, ve Žluticích, jelikož ke zdejší faře Skoky patřily. Mnoho lidí ale do kostela nechodilo, jelikož cesta byla dlouhá a především za špatného počasí nepohodlná. P. Johann Rick, tamní farář a tepelský premonstrát se proto rozhodl roku 1717 vystavět přímo v obci kapli, která byla vysvěcena 29. září téhož roku. Zděná, klenutá stavba se dvěma okny měla obdélný půdorys o přibližných rozměrech 7 x 3,5 m. Střecha byla kryta šindelem a měla věžičku se zvonem. V kapli byl umístěn obraz Panny Marie Pomocné, kopie známého a zázračného obrazu z německého Pasova. Autorem obrazu byl malíř Johann Wolfgang Richter.

Zázračný obraz zafungoval, i přesto, že se jednalo o kopii. Zda v tomto případě šlo o pověstné rčení „věř a víra tvá tě uzdraví“, o náhody nebo se děly zázraky, to již asi nikdo nezjistí. Každopádně se uvádí, že modlitby a prosby k Panně Marii ve skocké kapli byly účinné. Četná zázračná uzdravení měla za následek příliv dalších stovek a posléze i tisíců poutníků ze širokého okolí, kteří namísto poutě do vzdáleného Pasova, putovali do Skoků. Na podzim 1732 přijela do Žlutic vyšetřovací komise a 11 dnů zpovídala poutníky. Byla zaznamenána různá vyslyšení modliteb a zázraky, zejména zázračná uzdravení poutníků z okolí. Na základě tohoto šetření byl arcibiskupskou konzistoří skocký obraz Panny Marie Pomocné prohlášen dekretem z 28. listopadu 1733 za dobrý a dobročinný, nikoliv za zázračný a milostivý. To ale příliv dalších poutníků nijak neomezilo. Dekretem z 3. dubna 1734 proto arcibiskupská konzistoř povolila zřídit v kapli oltář a konat mše svaté. První se uskutečnila již 16. dubna. Současně byla tepelským opatem zřízena mariánská kongregace, která pečovala o rozvoj poutního provozu. O dva roky později povolila pražská konzistoř konání procesí do Skoků. První se konalo 16. června 1736 a počet poutníků, kteří přicházeli i ze vzdálených míst českého vnitrozemí, dosáhl čísla 29 350. Skokům se také říkalo „české Lurdy“.

Věhlas poutního místa a zdejšího obrazu Panny Marie Pomocné se šířil po okolí. Příliv poutníků a obětních peněz podnítil skockou vrchnost, markraběte Ludvíka Jiřího z Baden-Badenu, k rozhodnutí nahradit kapli větším kostelem. Návrh stavby byl zadán staviteli Johannu Schmiedovi (uvádí se též Schmidovi), měšťanu z Útviny. 23. října 1736 položil tepelský opat Raimund Schimanowsky základní kámen a již 29. března 1738 byl kostel zasvěcený Navštívení Panny Marie slavnostně vysvěcen za účasti tepelského opata Hieronyma Francisca Ambrose i dalších 20 prelátů a jiných duchovních. Poutníků se zde sešlo na 8 000. Během stavby došlo ke změně původního plánu, namísto průčelí s jednou věží bylo vybudováno dnešní monumentální průčelí dvouvěžové.

V roce 1748 přesáhl počet poutníků již 40.350 věřících. Po zákazu procesí Nařízením o pořádku služeb božích, vydaný Josefem II. v dubnu 1784, poutí a poutníků do Skoků výrazně ubylo. Kostel začal chátrat, patronátní údrčský velkostatek omezil údržbu stavby a malá farnost nestačila vše sama financovat. Již v roce 1838 jsou zaznamenány závažné škody, zejména na střeše kostela, až nakonec musela být kostelní loď pro bohoslužby zcela uzavřena. Změnu k lepšímu přineslo až převedení patronátu z údrčského velkostatku na tepelský klášter 27. prosince 1902. Jeho opat Gilbert Johann Baptist Helmer nechal kostel v letech 1903-1904 opravit a současně dal vystavět novou velkou faru - superiorát. V rámci této obnovy se plánovalo rozšíření terasy o nové dvouramenné schodiště se sochařskou výzdobou. Po letech stagnace se péčí tepelského kláštera začala obnovovat mariánská poutní tradice. S výjimkou válečných let přicházejí do Skoků opět tisíce českých i německých poutníků z blízkého i vzdáleného okolí.

Do poutního provozu, do života kostela, vesnice i regionu negativně zasáhly události po druhé světové válce. Úpadek obce i poutního místa započal v roce 1945, kdy byly Skoky poprvé vysídleny, protože zdejší obyvatelé byli Němci. Netrvalo dlouho a přišlo další vysídlení, protože noví obyvatelé nechtěli podlehnout v padesátých letech tlaku komunistické kolektivizace. Třetí a poslední vysídlení následovalo v letech šedesátých, když starou a jedinou silnici od Žlutic přeťala údolní přehrada na řece Střele. Jako jediný přístup ke kostelu zůstala rozblácená polní cesta z náhorní plošiny od osady Polom. Obyvatelé byli, až na jednu ženu obývající bývalý Schopfův hostinec č.p. 21, vystěhováni do okolních obcí. Většinu domů i s farou armáda srovnala se zemí. Z celé vsi zůstal stát pouze bývalý poutní hostinec, jedna stodola, hřbitov, terasy ve svahu, kaplička a krásný kostel. Bez elektřiny a s vodou ze studny tady zůstala jediná obyvatelka pomalu pustnoucí obce, paní Marie Holešová. Poté, co v roce 1982 tragicky zahynula pádem do studny, byl smutný osud Skoků zpečetěn. Její opuštěný dům začal chátrat stejně jako kostel a ostatní budovy. Čas od času se zde sice konala pouť, ale to nemohlo zabránit tomu, aby vše pomalu začala pohlcovat okolní příroda.

K určitému oživení došlo koncem 60. let 20. století, kdy se v důsledku uvolnění poměrů začínají poutí ve větší míře zúčastňovat němečtí vysídlenci. Kostel se v roce 1958 stal státem chráněnou kulturní památkou a byl částečně udržován a opravován. V 70. letech byla například vyměněna střešní krytina a osazeny ochranné sítě do oken. Po obnovení řeholní komunity premonstrátů v Teplé v roce 1990 se kostel vrátil zpět do majetku obnovené kanonie.

V roce 2006 kostel přepadli lupiči měděného plechu, kteří báně věží rozřezali a hvězdy na věžích kostela shodili na zem. Na zem se přitom zřítil také jeden z nich a díky tomu byli dopadeni. Tehdy se zde stal patrně další ze zázraků, mladý zloděj ten smrtelný pád přežil. Dnes probíhají ve Skokách záchranné práce, a tak se snad jednou hvězdy na vrcholky věží zase vrátí a s nimi i nový život do tohoto krásného místa.

Na kdysi velmi živou poutní tradici navazují v posledních desetiletích dvě pravidelné církevní poutní slavnosti, které hojně navštěvují také němečtí rodáci. O obnovu Skoků jako poutního místa se na přelomu tisíciletí pokoušelo město Žlutice s německými rodáky. Jejich společný projekt poutního centra však zůstal nerealizován. Další aktivity na záchranu Skoků se objevily až v roce 2006, kdy se k výše uvedeným organizacím připojilo občanské sdružení „Pod střechou“ z Toužimi, které se snaží ve spolupráci s Klášterem premonstrátů v Teplé a dalšími organizacemi i jednotlivci o záchranu a oživení Skoků v rámci svého projektového záměru pod názvem Skokovská stezka. Dnes si může návštěvník kostela prohlédnout kopii slavného obrazu, originál je v klášteře premonstrátů v Teplé, kde stále uchovávají také knihu zázraků, která vypovídá, komu všemu toto kdysi slavné místo pomohlo.

Nějak jsem se rozepsal a skoro bych zapomněl se zmínit, jak rčení „panenko skákavá“ vzniklo.  Verze jsou údajně hned dvě a vlastně se ani vzájemně nevylučují, spíše doplňují. Podle té první se jedná o důsledek zlidovění názvu obrazu Panny Marie ze Skoků, tedy panenky skákavé. Druhá verze, kterou jsem slyšel také v kostele, praví, že obraz Panny Marie byl ve zdejším kostele zavěšen velice zvláštním způsobem. Pomocí speciálních dřevěných kolejniček se spouštěl blíž k poutníkům. Občas se při tom zasekl a poskočil.

Kostel Navštívení Panny Marie – Skoky („panenko skákavá“) na mapě