Kostel Panny Marie Sněžné

Hned na úvod si o této – svým způsobem rozporuplné stavbě - prozraďme několik základních informací. Přesto, že se jedná o nejvyšší církevní stavbu v Praze, nebyla nikdy dokončena. Přesto, že se jedná o chrám korunovační, který se navíc nalézá v nejrušnějším centru Matičky stověžaté, je památkou méně známou. A přesto, že podoba a historie tohoto chrámu jsou spojovány s mnoha dalšími nej, ve skutečnosti se tato součást klášterního komplexu nikdy „výrazně neprosadila“. I autor tohoto článku, který je o sobě neskromně přesvědčen, že Prahu má prochozenou více než hodně poctivě, se k této památce také dostal až později. Možná i proto ji mám od té doby hodně rád a její návštěvu každému vřele doporučuji. Samotného mě překvapilo, jak málo lidí ji zná. Začněme ale od počátku a vraťme se do dob, kdy na trůnu vysedával - a s Buškem alkoholické nápoje popíjel – sám Otec vlasti a císař Svaté říše římské, ženitby nepoučitelně chtivý Karel IV.

Chrám Panny Marie Sněžné se nachází v sevřenéí Jungmannovy ulice, Můstku a Václavského náměstí. Z celého plánovaného gigantického projektu byl nakonec postaven jen presbytář a ambit. Výška chrámové klenby se nachází v neuvěřitelných 34 metrech (někdy a někde se uvádí „jen“ 31,5 m, což je zřejmě dnešní snížená výška). Kostel založil Karel IV. v září roku 1347, a to těsně po korunovaci Karla IV. a Blanky z Valois. Stavba vznikala jako trojlodní bazilika a budoucí korunovační chrám s klášterní svatyní karmelitánů, kteří byli příslušníky žebravého řádu a tudíž neměli žádné vlastní hmotné statky. Původně měl být tento kostel sto metrů dlouhý a měl mít dvojvěžové průčelí. Dokončený presbytář byl vysvěcen roku 1379. A je škoda, že chrám nebyl dokončen, protože měl být výstavnější stavbou než Svatovítská katedrála nebo cisterciácký klášterní kostel na Zbraslavi.

Přitom stavba síňového chrámu – minimálně jeho věže a lodi - ještě pokračovala na počátku 15. století. Pak ale přišli husité a s nimi „konec světa“. A to i přesto – nebo právě proto – že tu v té době působil husitský kazatel Jan Želivský. Kostel poté chátral a v roce 1566 se dokonce zřítila jeho gotická klenba. V roce 1603 pak daruje klášter císař Rudolf II. františkánům, ale štěstí jim tím nepřinese. O osm let později je zde čtrnáct mnichů zavražděno … a tak vzniká Čtrnáct pražských mučedníků. Stavební práce však nadále pokračují a kostel i klášter – ten již v barokní podobě - jsou ve II. polovině 17. století svým způsobem dostavěny. Zřícenou – a údajně překrásnou - gotickou klenbu nahradila snížená renesanční síťová klenba s malbami hvězdné oblohy, Panny Marie, Nejsvětější Trojice a svatých, a současně byla zbudována vysoká západní vstupní přístavba s hudební kruchtou. Jako kostel dnes však skutečně slouží jen presbytář plánované stavby. Zbytky gotického zdiva budovaných postranních lodí zůstaly zachovány v barokních kaplích Panny Marie a Jana Nepomuckého.

Mobiliář kostela je dnes převážně raně barokní. Najdeme zde zejména jeden z nejmohutnějších oltářů v Praze. Jeho výška je 29 metrů, je sloupový, černozlatý a završuje jej monumentální Kalvárie se sedmimetrovým křížem a sochami Ukřižovaného, sv. Jana Evangelisty a Panny Marie. Na oltáři je umístěno množství dalších soch, které znázorňují známé světce, tedy Jana Křtitele, Petra, Pavla, Františka z Assisi a Anežku Českou. Jedná se o dílo neznámého umělce, pocházející z let 1649 až 1651. Oltářní obraz představuje legendu o založení římského kostela Santa Maria Maggiore a vytvořil jej pražský malíř Antonín Stevens. Zajímavý je také levý boční oltář s vrcholně barokním (1724) obrazem Zvěstování Panny Marie od Václava Vavřince Reinera. Na oltáři sv. Kateřiny je obraz Světice od Jiřího Viléma Neunherze. Období pozdní gotiky připomíná cínová křtitelnice z konce 15. století. V podlaze kostela se nachází řada hrobek významných osobností, další jsou umístěny v kryptě pod presbytářem.

A na co upozornit ještě? Průčelí chrámu je v pravdě multikulturní. Vstupní portál je sice renesanční, ale mozaika s Pannou Marií Sněžnou od Viktora Foerstera pochází z roku 1900, zatímco rozetové okno je původní, gotické. Na severní chórové straně se nachází podstatně nižší boční loď, z které se zachovaly jen obvodové zdi. Hlavní chór přitom bývá přirovnáván k Sainte Chapelle v Paříži, protože okna vyplňují jeho veškerou plochu mezi opěrnými pilíři, čímž je dosažen maximální možný světelný efekt. Také je zajímavé, že na některé architektonické články byl použit odlišný druh kamene. Na západních koncích bočních lodí je zdivo zesíleno, zřejmě z důvodu plánované výstavby dvou věží, přičemž fragmenty té severní jsou dochovány dodnes. V severní kapli můžeme nalézt zbytky šnekového schodiště. Kopie nikdy neosazeného tympanonu z nedokončeného chrámového portálu byla osazena nad někdejší hřbitovní branku. Ve vysokém reliéfu je na něm zobrazen Trůn Boží moudrosti s Bohem Otcem na nebeském trůnu, držícím v rukou kříž s ukřižovaným Ježíšem, nad kterým se vznáší Holubice Ducha svatého. Výjev v trojúhelníkovém tympanonu doplňují dvě klečící postavy donátorů (dnes již bez hlav) s erby, kterým vévodí český dvouocasý lev a moravská šachovaná orlice. Odborníci předpokládají, že se jedná o Karla IV.a Blanku z Valois nebo Karla IV. a jeho bratra markraběte Jana Jindřicha. Jednou z možností je také král Jan Lucemburský a jeho syn.

Při františkánském klášteře vznikla také užitková zahrada, která v období baroka sloužila jako ozdobný park, v jehož středu se nacházela barokní kaple. Od roku 1950 byla tato zahrada zpřístupněna veřejnosti a v letech 1989 až 1992 byla zrekonstruována. Kromě okrasných dřevin, růží a soch zde najdete také dětské hřiště. Na nádvoří před vchodem do kostela stojí sochy sv. Jana Nepomuckého a Petra z Alkantary. Pocházejí z roku 1715 a jejich autorem je Jan Oldřich Mayer. Dalších deset soch najdete v interiéru kostela. Jedná se zřejmě o dílo Arnošta Heidelbergera z I. poloviny 17. století.