Kozí hřbety - nejprve trochu s posměškem a později s VELKÝM RESPEKTEM.

Dlouho jsem měl v plánu se na toto místo vydat, ale nějak nevycházel čas. Co si pod označením „kozí hřbety“ představit? Může se jednat o například o zříceninu hradu. „Silnější polovička“ lidstva by si také mohla něco představit. Svým způsobem a s určitou menší nebo větší dávkou fantazie nebude příliš daleko od jedné indicie. Vzhledem k tomu, že píši článek o turistice, bude mít toto označení něco společného s přírodou a krajinou. Více tedy s krajinou a přesněji s kopci.

 

Ano, na mapách najdeme spoustu kopců, přesněji hřebenů či „hřebínků“ - proto také hřbet nebo hřbety. Na Valašsku bychom se mohli domnívat, že se na těchto kopcích třeba pásly některé zvířata. Ani to není pravda. Pravdou je to, že název vznikl z čistě popisného důvodu. Některé „kopce“ se označují jako kozí hřbety podle vzhledu. Úplně jednoduše si je můžeme od ostatních odlišit specifickým profilem svahů hřebene. Jde hlavně o to, že jeden za svahů je prudší (často výrazně) než ten druhý (opačný). Kdo bude mít dostatek fantazie, tak si je může s menšími nebo většími úpravami připodobnit s „nejkrásnější křivkou“. :-) Pokud bude chtít přesnou definici, tak ji může najít například v nějaké geologické encyklopedii.

 

Který kozí hřbet mám ale na mysli já? Popisovat budu jeden kratší beskydský „hřeben“ severně od vrcholu Malý Polom. Přesně se jmenuje „Kozí hřbety“ a jižní vrchol má výšku 986 m.n.m. Dále na sever se mírně svažuje. To jen s výjimkou míst u větších mrazových srubů, kde najednou svah spadá mnohem výrazněji. Můj názor na tuto část beskydské přírody se během několika týdnů výrazně měnil. Kozí hřbety byly během několika víkendů jen doplňkem „hlavní cesty“. První seznámení bylo pokračováním výletu na nejnižší „tisícovku“, nejnižší tisícimetrový vrchol Moravskoslezských Beskyd, s nevšedním názvem „Nad Kršlí“:

 

https://www.turistika.cz/mista/skalnaty-vrchol-nad-krsli/detail

 

Tohoto sychravého a mrazivého dne jsem uskutečnil odbočku na Kozí hřbety, ale cílem bylo dostat se včas někde k vlaku v Jablunkovské brázdě, tedy buď do Mostů u Jablunkova nebo do Bocanovic. Před delší dobou jsem obdobnou cestu po hraničním hřebenu již šel a bylo mi jasné, že na Kozích hřbetech nesmím ztratit mnoho času. Věděl jsem, že cesta se bude poměrně hodně táhnout a to se i potvrdilo. Podrobněji jsem to popsal zde:

 

https://www.turistika.cz/vylety/odpoledni-a-vecerni-vylet-z-vlcich-skal-pres-nocni-velky-polom-az-do-mostu-u-jablunkova/detail

 

Na hřeben jsem se dostal z jižního směru. Přibližuji se k vrcholu a stále nevidím nic co by stálo „za řeč“. Až na jeho úrovni vidím po levé straně (na severozápadním svahu) menší mrazové sruby. Nejsem si jistý jestli je toto pojmenování správné a nemělo by se raději používat zdrobnělin. Pokud samy o sobě nejsou velikostí nějak výrazné (pokud bych je nehledal, asi bych si jich vůbec nevšiml) tak přístup k nim už zajímavější je. Je to malá část beskydské divočiny, různě popadané staré stromy, borůvčí a to vše ještě zpestřené popraškem sněhu působí velice zajímavě. V o dost menším měřítku mi tato krajina a některé zákoutí připomínají vrchol Javořinka.

 

https://www.turistika.cz/mista/kouzelny-skalnaty-hrebinek-javorina/detail

 

U jeho severovýchodního konce se nacházejí osamocené kouzelné kamenné „hříbky“ malá obdoba těch, které vytvářejí pomyslnou přirozenou severovýchodní hranu NPR Pulčín – Hradisko. Na ty „pulčínské“ je možné se podívat jen zpovzdálí, naopak zde si na ně můžeme klidně i sáhnout. Jedná se o nevšední formu pískovcového přírodního útvaru, na kterém asi není nic zajímavého, kromě toho, že se mi prostě líbí. :-) Pod jedním je dokonce i malá dutina, kterou ovšem mohu nazvat právě jen dutinou, na jeskyni či převis je příliš, příliš malá. Od tohoto místa se trochu vracím podél lesní cestičky po které jsem přišel, ale naopak tak, abych ty mini mrazové sruby nebo snad jen výchozy trochu lépe viděl. Překračuji několik padlých kmenů, kamenů i zrádných zbytků větví, borůvčí a podobně pod které není úplně dobře vidět. Musím si dávat více pozor abych se „nepropadl“. Po určité době si myslím, že už jsem délku tohoto menšího skalního útvaru již prošel a tak se vracím na původní lesní cestu po které již mohu jít výrazně rychleji. Místo není nezajímavé, ale ve stínu jen o chvíli dříve navštívených vysokých, pestře členěných, „drsných“ i přesto krásných mrazových srubů s mnohametrovou výškou na vrcholu „Nad Kršlí“ jsem nemohl skrývat poněkud zklamání. Také jsem se sám sebe ptal:

 

„Kde jsou ty pravé kozí hřbety?“

 

„Tyhle mírné vlnky?“

 

„Kde je něco co by se podobalo některým místům na cestě z Kraľovan na Velký Rozsutec?“ -

 

Mám na mysli zajímavě pojmenovaný skalnatý hřeben vrcholu Žobrák s výškou 1308 m.n.m., který má své východní straně pozvolna spadající svah v NPR Šrámková a naopak na západní straně svah strmě spadající v NPR Šútovská dolina snad (podle mapy) až k největším a podle některých i nejkrásnějším vodopádům Malé Fatry kde při vzdálenosti kolem kilometru překoná výškový (tedy spíše hloubkový) spád půl kilometru ke skaliskům se stejnojmenným vodopádem o celkové výšce necelých 40 metrů a v posledním stupni až 12 metrů vysokém. Tolik tedy píší ti, kteří zde byli.

 

Pokud chci zůstat v Beskydech, tak se ptám:

 

„Kde jsou ty svahy, které by se alespoň trochu podobaly například tomu, který jsem popsal v následujícím článku o stoupajícím hřebenu podél potoku Mazák nad obcí Ostravice?“

 

https://www.turistika.cz/mista/mrazovy-srub-na-vrcholu-hrebene-zar/detail

 

Ptal jsem se sám sebe jestli mám pokračovat dále nebo už je to všechno? Ale přece jenom jsem si říkal, třeba ty místa označené na mapě jsem ještě neprošel všechny a uvidím něco zajímavějšího. Proč někdo tato místa nazval Kozími hřbety, když tak vůbec nevypadaly – zatím se jedná o „obyčejný“ hřeben který se na obě strany svažuje přibližně stejně a to nikterak prudce.

 

Kdybych byl namyšlený, možná bych se místu i trochu posmíval. Spousta jiných svahů, nikterak zvlášť pojmenovaných, vypadá mnohem drsněji. To jsem ještě netušil, že jen za chvilku uvidím něco co již bude mnohem zajímavější. A kdybych pokračoval dále, tak bych se dostal až k místům, kam jsem se po jednom nebo několika týdnech vrátil, ale z opačné strany a úplně změnil svůj názor na tyto Kozí hřbety. Kdy pocit „skoro nezajímavý“, jednou vidět stačí, ale není důvod se vracet, kdy pocit „pohodičky“ se změnil ve VELKÝ RESPEKT, mírně řečeno, v úplném závěru - severním konci hřebenu nad rozcestníkem „Kozí hřbety – Václavičky“, který je ovšem o minimálně o 70 výškových metrů níž! A podobný „spád“ se musel projevit i v místě umístěném o několik desítek metrů (maximálně asi 100 metrů) východněji. Místo, které popíši v článku později, ale od základu změnilo můj pohled na tuto část Moravskoslezských Beskyd. Pokud bych toto místo neviděl a hlavně „nezažil“ asi by na Kozí hřbety zbylo jen pár řádků, možná nic. Teď již píši druhou stránku. :-)

 

Nyní ještě zpět na opačný konec hřebenu nebo spíše přesněji k jeho přibližnému středu, ke kterému jsem se tento den přiblížil. Přecházím pár mírných vlnek až se nakonec dostanu k místům, kde již vidím jak svah po mé pravici spadá výrazněji, naopak po levici je vcelku mírný. Cesta je korunována třešničkou na „vrcholu dortu“, respektive konci hřebenu. Po pravici se v mlze, ale jen na chvíli otevírají výhledy na východně umístěné vrcholy. Až později doma při pohledu do mapy poznávám, že to mohl být výhled na svahy vrcholu Gruník i další s výškou nad 700 metrů. Ale hlavně v mlze (asi) vrcholy Úplaz a pokud by se nekryly s bližšími tak i vrcholy Mionší vrch a Velká Polana. Protože se tam rozprostírala mlha, tak mi odpověď na tuto otázku zatím zůstává utajena. Musím říct, že na tato místa jsem měl za celou dobu, co jsem zde byl, jen zcela výjimečně ostrý pohled. Nějaká tajemná síla se asi snaží tato místa skrýt. Asi je to správně, že ne vše musí být dobyto. Je dobře, když si některá místa dokáží udržet svou tajemnost a nedostupnost. Něco co člověk přirozeně cítí jako normální. A prales, který znají v celé naší republice, podobně jako já vím o pralesu „Boubín“, si to nepochybně zaslouží. Vůbec na to nemusí být označen jako NPR. K tajemnosti nepochybně přispívá i poměrně drsné počasí (Beskydy jsou považovány jako jedno z nejdeštivějších pohoří u nás). A co může být tajemnější než kopce „vylézající“ z mlhy?

 

Přede mnou se ukazuje menší skalní vyhlídka – výchoz. Dostat se pod něj nevypadá v těchto podmínkách jako úplně jisté. Je nasněženo a kameny mohou klouzat. Za sucha by sestup byl snadný, nyní si musím dávat více pozor. Nakonec se pod „skalku“ dostávám a mohu udělat o něco zajímavější fotky. Obracím se, protože si myslím, že již je to poslední skalní útvar na hřebenu. Je sychravo a vím, že cesta do Mostů u Jablunkova bude ještě hodně náročná. Dostat se tam za světla by byl velký úspěch (Nakonec se ani v nejmenším nepodařilo – musel jsem se z Kozích hřbetů vrátit na červenou „hřebenovku“ kolem vrcholu Malý Polom, kde jsem si jako „doplněk“ přidal skalní výchoz nad velmi strmě spadajícím kamenným korytem potoku jednoho z přítoku Lomné. Přístup k němu i od něj mi dal velmi hodně zabrat a tak jsem již jen pokračoval k Burkovému a dále i Muřinkovému vrchu, přes Velký Polom, kolem rozhledny Tetřev až do Mostů u Jablunkova. ).

 

Za nějakou dobu jsem se ke Kozím hřbetům vrátil, ale z jiné strany. Cílem bylo zjistit, jestli poslední bod na mapě označující skalní útvar je něčím zajímavý. To jsem ještě vůbec netušil jak moc překvapí. Z Ostravy jsem vyrazil autobusem od Dřevoprodeje až do konečné stanice Morávka, Bebek. Po již známé modré turistické trase jsem skoro vyletěl až do místa Okrouhlice. Síly jsem neztrácel na výstupu na vrchol „Nad Kršlí“ a to bylo dobře. Od rozcestníku jsem dále pokračoval již po červené turistické trase. V místě nad oblastí Ujmiska a Václavičky jsem již o něco dřív začal stoupat přímo do kopce zhruba k místu kde na mapě měl být onen skalní útvar. Stoupání nebylo snadné a musel jsem se často vydýchávat. :-) Co kdyby skalní útvar byl již někde zde, navíc i na mapě je označen právě zde. Později zjišťuji, že toto není správně. Dostávám se až na hřeben. Dívám se kolem sebe, ale nic zajímavého nevidím. Jen strmý spadající svah na sever k rozcestníku „Kozí hřbety – Václavičky“. Na opačné straně se zdvíhá vrcholek. Pokud doteď bylo dobře, tak nyní začíná pořádně foukat vítr. Říkám si: „Nebudu stoupat ještě k jižnímu vrcholku“, protože se již bych se asi sem nevracel. Také mi něco podvědomě říká:

 

„Zkus se podívat na svah východně!“

 

„Když hřeben na sever prudce spadá, co když bude spadat i ve směru východním?“

 

Z hřebene není nic moc zvláštního vidět. Ale něco mi říká běž se tam podívat, už se tu třeba nevrátíš. A tohle volání tajemna bylo velmi silné. Vítr k tomu všemu začíná ukazovat, kdo je zde pánem. Ujdu deset, dvacet, třicet, možná maximálně padesát metrů po trávě a mezi pařezy. Vítr fouká tak, že je to až uším nepříjemné. Přeji si jen to ať na hřebeni na Velkém Polomu tolik nefouká. To je ovšem ještě hodně daleko.

 

Východně od severního závěru hřebene Kozích hřbetů se dívám kolem sebe. Dívám se na hranu, ale pod ni nevidím. Pomalu se k ní přibližuji, stále pod ni nevidím. V tomhle místě to už vypadá, že svah může být velmi strmý. Pootočím pohled jen o kousek výš od hrany.

 

Najednou mě přejede mráz po zádech. Ano, je chladněji, ale ta zima nepramení z počasí, ale z toho pohledu!

 

Vidím hranu a pod ní velmi hluboko listy popadanou zem a stromy. V tom okamžiku odhaduji, že hloubka pode mnou, pod hranou, může být třeba až třicet metrů! Už ani svah na kterém stojím není úplně nejrovnější, ale dost šikmý a vítr dodává pocitu strachu nebo obav další rozměr. Držím se v nemalém odstupu od této hranice. Už nevnímám nic ani vítr. Jediné čemu se plně věnuji, je dobré naplánování každého kroku. I malá chybička by se mohla krutě vymstít. Pohledem zkoumám tento terénní zlom.

 

V duchu si říkám: „Nebylo by lepší se v tomto počasí raději vrátit a sestoupit lepší cestou?“

 

Na to přichází druhá otázka: „A myslíš si, že sestup jiným místem bude výrazně snadnější?“

 

Vůbec to tu neznám a tak zkouším využít všech svých znalostí a zkušeností, abych tuto zkoušku dal. Už delší dobu nosím na výlety vedle základní krabičky poslední záchrany (KPZ-ky), dostatku vody, křesadla (nikdy jsem ho zatím nemusel v přírodě použít, na chatě jsem si jeho skvělé vlastnosti již vícekrát ověřil, takže i v zimě je to pro mě takovou malou jistotou, kdyby došlo k tomu skutečně nejhoršímu, ale doufám, že se do tak svízelné situace nikdy nedostanu) také smyčku tenčího lana, kdy mi právě na těch prudkých svazích může pomoci a párkrát již také pomohlo. Horolezci by ho brali jen tak maximálně na „odsedání“, ale na svahu jako jakási pojistka je víc než dobrá. I tenké lano udrží většinou bez problému půl tuny, i když na to vůbec nevypadá. Vhodný průměr a délka nemusí ani zabrat moc místa v batohu – například průměr kolem 6 mm a délka 30 metrů asi vyhoví na spoustu „nečekaných problémů“.

 

Zatím sestupuji opatrně a notně daleko od „hrany svahu“ a stále ji sleduji. Nevím, kde bude mít konec. Ač hloubka už nevypadá tak velká jako výše, tak dost na to abych už neodešel po svých. Svah pode mnou je zase o něco prudší. Jako jistící body hledám nejrůznější kořeny, nebo kmeny stromů. Jsou místa, kde musím projít delší vzdálenost bez jakéhokoliv „jistícího bodu“. Nervozita stoupá.

 

Jediné na co myslím je to, jak dělat kroky. Dokonce i hrana svahu jde do pozadí. Vidím pás mladých listnáčů. Zdá se mi, že i cesta tam bude asi nejbezpečnější. Tak se po ni vydávám. Velmi opatrně.

 

Tady to mám, tu se mi vrací to podvědomé posmívání se a trochu i pohrdání strmostí jižněji umístěných svahů.

 

„Tome, tak co, je už svah dostačující?“

 

„Už vypadají tyto kozí hřbety jak mají?“

 

„Už je místo dostatečně tajemně drsné?“

 

„Líbí se ti ta hloubka i to, že zatím nevidíš konec?“

 

„Zatím si nejseš ani jistý tím, jestli pod těmi stromky není další skalní hrana, co?“

 

Jako by mi takhle někdo promlouval do duše. Kdybych byl v Krkonoších, tak by k tomu všemu stačilo, jen to aby ještě z mlhy vystoupil samotný vládce hor „Krakonoš“….

 

Sestupuji mezi stromky a vždy se držím alespoň jednoho – zatím ještě pod sebe moc nevidím a nechci mít rychlý sestup. Konečně se svah zmírňuje, ale i stromky jsou již pryč. Posledních pár metrů opatrně scházím.

 

„Přežil jsem!“

 

„Super!“

 

To mi tedy dalo zabrat. Podvědomě se omlouvám celým Kozím hřbetům. Že jsem o nich pochyboval. Jak jsem na začátku „mezi řádky“ tyto geomorfologické jevy srovnával s určitými ženskými křivkami, tak po tomto zážitku je mohu srovnat i jejich nositelkami. Neberte mě úplně za slovo, ale některé tvary jsou si poměrně dost podobné. Dokonce i přístup. :-)

 

A pak se tvrdí, že hory a skály nejsou živé. :-)

 

Někteří skvělí horolezci lezou volně skalní věže a berou je jako milenky. Asi nikdy nebudu tak dobrý abych lezl skalní věže, ale svým způsobem se tato část Kozích hřbetů stala mou „milenkou“. I následující víkendy jsem ji věnoval trochu svého času.

 

Když je člověk zamilovaný, tak se mu vše jeví krásné. Severní svah Kozích hřbetů je v tomto ohledu „velmi sexy“ a to skoro až nebezpečně… :-)

 

Jedná se o vysoký skalnatý útvar jehož významná část je patrně ještě pod „půdním krytem“.

Kdo ví jak by zde vše vypadalo, kdyby se tato vrstva země odstranila? Před mrazovým srubem se často nachází i suťové předpolí. Zde mě mezi menšími balvany fascinují i ty velké, které mají možná i několikametrové rozměry.

 

Po mé levici je velmi strmý svah v jehož horních částech se odkrývá výrazná skalní stěna. Pokud nemá v nejvyšších místech třicet metrů, tak možná dvacet, ale určitě více než deset metrů. Po prudkém bočním svahu se snažím opět vystoupat výš abych mohl udělat lepší fotku – blíž ke skalní stěně. To se mi moc nedaří. Ne to stoupání. To nějak jde a za chvíli jsem už zase hodně vysoko nad „údolím“, ale stromy a další zeleň té lepší fotce brání. Mohl bych se přiblížit ještě více ke svahu, ale na to už „morál“ nemám. Nakonec se dostávám do míst, kde jsem začal sráz zkoumat. Protože již vím co je pode mnou, tak se ke skalní hraně (teď již vím s určitostí, že se o ni jedná) trochu více přiblížím, ale i tak dělám fotky tím že natáhnu před sebe ruce a mířím „naslepo“. Jsem tak možná třicet, čtyřicet čísel od hrany a opět cítím, že ze mě jen tak brzo horolezec nebude. Nervozita stoupá i krevní tlak. Vítr stále silně fouká. Udělám poslední fotky a vracím se do bezpečnějšího místa daleko od hrany skalní stěny.

 

Chci se připojit na cyklostezku, která prochází pod „skalami“. Opět tedy musím sestoupit. Hledám schůdnější cestu. Tou, kterou jsem šel poprvé určitě znovu jít nechci. Vidím velmi úzkou pěšinku a po ní se vydávám pomalu dolů. Země je vlhká a tedy ne moc jistá. I tady to vyžaduje určitou opatrnost. Po delší době se dostávám dolů na lesní cestu a jsem rád, že už tam jsem. Že už budu „jen“ dávat nohu před nohu.

 

Inu některé milenky mohou být hodně divoké, ale na druhou stranu, přiznejme si to sami sobě, po nich také někdy toužíme. :-)))) Hory se naštěstí nemstí a každému měří stejným metrem.