Kranjska Gora – socha Zlatoroha a pověst o něm (kip Zlatorog)

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá … já se určitě nepůjdu učit na horníka, ale krásy okolí slovinského lyžařského střediska Kranjska Gora už mi zůstanou v paměti asi navždy. Jednu z nejpůvabnějších scenérií přitom nabízí jezero Jasna, nacházející se asi 30 výškových metrů nad městečkem. A na tomto tvrzení nic nemění ani fakt, že dokonalému panoramatickému pohledu na vodní hladinu umělé dvojnádrže - a v ní se odrážející siluety impozantních alpských velikánů (Razor - 2.604 m a Prisojnik - 2.547 m ) - brání bronzová socha „jakési rohaté kozy“. Tuto skulpturu najdeme na severním břehu jezera, připomíná jednu „starou“ pověst a údajně se jedná o vůbec nejfotografovanější sochu v celém Slovinsku. Koneckonců proč ne, každý přece nemůže mít svého Zlatoroha …

Tento Zlatoroh se stal symbolem Julských Alp. Autorem zvířecí skulptury, postavené na velkém kameni a hlídající celé dvojjezero, je známý slovinský sochař Stojan Batic, který bronzovou sochu kozoroha vytvořil v letech 1986 až 1988. Socha připomíná oblíbenou legendu – nebo lidovou pohádka - o Zlatorohovi, která byla poprvé knižně publikována již v roce 1868 a dodnes zůstává jednou z nejpopulárnějších slovinských legend. Základem této pověsti je příběh Zlatoroha, který se narodil v srdci Julských Alp. v krásné zahradě u Triglavských jezer. Celý příběh je zaměřen na fakt, že lidstvo ničí přírodu a narušuje tak přirozenou rovnováhu. V optimistickém závěru pak bude lidstvo tvrdě potrestáno a příroda se následně začne pomalu zotavovat, čímž nad člověkem na celé čáře zvítězí.

Pokud autor tohoto článku pochopil celou pověst správně, tak je její obsah následující:

Kdysi dávno existovala na náhorní plošině u Triglavských jezer čarokrásná zahrada, která byla opravdovým a nefalšovaným alpským rájem. V zahradě žily hodné bílé víly, které rády pomáhaly lidem v nouzi, zejména pak ženám při porodu. Pokud ovšem víly pomáhaly při porodu, tak narozené dítě zůstávalo již navždy pod jejich ochranou. Pokud se však někdo pokusil k vílám dostat. byl od zahrady zahnán a zpět do údolí se musel vracet přes sněhové laviny, bouřky a krupobití. Víly také na horských pastvinách pásly svá stáda, která byla pod dohledem velkého bílého kozorožce se zlatými rohy, kterého všichni označovali Zlatorog. Jeho zlaté rohy přitom byly klíčem k velkému – v horách ukrytému - pokladu.

Pod ochranou těchto víl vyrostl také mladý lovec z Trenta. Díky tomu mohl bez obav vyšplhat i na nejvyšší vrcholy v okolí. Jednoho dne se vydal do hor, aby natrhal kytici alpských květin, které chtěl dát dívce, do níž se zamiloval. Byl to ovšem čin zištný, protože doufal, že ono děvče za tu kytku jeho lásku opětuje. Asi mu to i vyšlo, ale v údolí se vzápětí objevil bohatý benátský kupec, který se do této dívky také zamiloval (zamiloval možná není to úplně správné slovo, ale známe to, že chlapi …). Rafinovaně ji zahrnul šperky, zlatem a drahým kamením … no a jak to dopadlo, tuší jistě i mnohý člověk současný.

Mladý lovec Janez svou porážku nesl spíše nelibě než statečně a rozhodl se, že svou životní lásku získá zpět. Protože již odhalil její kladný vztah k mamonu, přišel na hanebnou myšlenku – ulovit Zlatoroha a tím se dostat k pokladu. Zoufalý a rozzlobený vyrazil večer do hor. Za úsvitu uviděl Zlatoroha, stojícího na vysokém útesu, a hned na něj vystřelil (byl to vůl – tedy Janez, ne to zvíře – protože Zlatoroh byl prý i podle této pověsti nesmrtelný). Neuvědomil si ovšem, že ztepilý cap má magickou moc. Na místě, kde měl Zlatoroh vykrvácet, začaly ihned kvést ty nejkrásnější květiny. Umírající kozlík si na nich pochutnával a okamžitě tak získal zpátky svou předchozí sílu. Vyskočil a vyrazil směrem k záškodníkovi. Lovec se vyděsil a oslněn záři zlatých rohů začal couvat. Vzápětí ztratil rovnováhu a zřítil se do rokle. Řeka Soča pak na jaře, když začaly tát sněhy, přinesla jeho tělo zpět do údolí. Janez přitom držel ve ztuhlých prstech kytici květin z Triglavu.

Zlatoroh vzápětí opustil alpský ráj (který snad předtím – rozzuřen nevděkem lidí – dokonce zničil) a zmizel navždy. Krásné bílé víly se rozhodly učinit totéž (co taky mohly holky dělat, když jim kozlík rozdupal zahrádku, že ano) a vydaly se Zlatorohem. No a jeho poklad zůstal skryt někde ve skalním masivu Hory Triglav. A tak nějak to prý vážně bylo, přátelé …

Jiná verze, hodně připomínající naši pohádku o Marušce, jahodách a dvanácti měsíčkách (ano, to je ta, kterou dnes využívá i televizní reklama na jakýsi finanční ústav), tvrdí, že dívka chtěla zůstat Janezovi věrná, ale do náruče bohatého Benátčana ji vehnala její matka, bohatá a lakotná to selka (někde se uvádí otec, chamtivý to hostinský), které nabídl kupec benátský za okončetinu dívky velký pytel drahokamů. Ta také řekla mladému lovci, že mu svou dceru klidně dá, pokud jí donese kytici triglavských růží. Což byl, samozřejmě, požadavek zcela nesmyslný, protože všude kolem vládla tvrdou rukou paní Zima. Tato verze také praví, že lovec nechtěl horského kozla zabít, ale jenom mu uříznout jeho zlaté rohy.

PS: Úvodní (téměř)citace pochází z jedné velice slavné povídky pánů Š+G.