Kročehlavy, první jarní víkend

Nějak nám to jaro přesunuli, učili jsme se kdysi ve škole, že první Jarní den je jednadvacátý březen, teď tvrdí, že jaro nastává dvacátého kolem poledne. A ještě do toho, ke zvýšení zmatku, pletou jaro meteorologické (to mělo být už dávno) a astronomické. Když se nad tím člověk zamyslí, zas takové nesmysly jsme se neučili. První celý Jarní den je opravdu jednadvacátého. Ale jaro v tomto podivném roce připomínají snad jen námluvy holubů hřivnáčů a návštěvy poštolčího páru za oknem. Je ovšem fotografováním zatím neruším.

Jinak máme v úchvatné nadmořské výšce kolem 400 metrů nasněženo. Teplo připomínal jen vycpaný aligátor v hospodě, kde jsme slavili snašiny narozeniny. Chudák. Ne snacha, aligátor (možná kajman).

Tohle bylo první „jarní“ pátek. V sobotu se letos vzácně sluníčko prodralo skrz mraky a já si vzpomněl na sochu, která byla před desítkami let vztyčena před bývalým učilištěm bývalého podniku Průmstav. Je to kousek od školy, kam jsem chodil já, Pavlína, a posléze i naše děti. A v tom sídlišti kousek dál k západu už jsem taky dlouho nebyl.

Už cestou, kterou chodím běžně (třeba k volbám, vždyť v té škole máme volební místnost), jsem si uvědomil, že stárnou nejen lidi, ale i stromy. V mrazivém jaru je to vidět až moc dobře.

Kolem školy jsem došel k soše, jako puberťáky nás udivoval její vyzývavý postoj a bujné vnady, teď už mám jen jediný dotaz: „Babičko, proč má to děvče tak tlustá lýtka.“.

Podle zřetelného zeleného zbarvení je zřejmé, že dílo je z poctivého kovu. Divím se, že tu děvče ještě vydrželo. Asi určité skupiny obyvatel nedávají ve škole pozor.

Dál už jsem musel mezi paneláky. Na první pohled tu oko nic nevábí, ale když tím člověk projde a stočí se kolem bývalé kladensko-nučické dráhy, zjistí, že jsou tu proti sobě dva světy. Ten panelový (a v daném případě zase barevný, (u toho obrázku jsem se už dohadoval, jestli by na to nebylo radši lepší hledět vleže) a ten původní, který se před železnicí chránil hradbami. Zepředu se sice tahle domy této čtvrti (Svépomoc se tomu tady říká) tváří opraveně, unifikovaně a vesměs nudně, ale zezadu, od té trati, se ještě nějaký půvab a svéráz dochoval.

Kladensko-nučickou dráhu jsem opustil, chvíli jsem bloumal dávno projitými uličkami jižních Kročehlav, až jsem objevil domek, který byl zřejmě nedávno zrekonstruovaná a já jsem o něj za příhodného světla ještě nezakopl. A Zákoutí hned vedle je sice strohé, ale půvabu nepostrádá. Sobotní procházku jsem zakončil pohledem na zadrátovaný měsíček.

Neděle měla být podle předpovědi zakaboněná. Ale ještě kolem druhé krásně svítilo a já si tak vzpomněl, že jednu pěšinku vedoucí dolů, do starých Kročehlav jsem ještě neprošel, a že i tam je nějaké neprobádané Zákoutí.

Sluníčko sice svítilo, ale přicházející Studená fronta se hlásila větrem tak chladným, že na okraji lesa jsem měl chuť zamířit nejkratší cestou na pivo. Vypadalo to, že zkřehlými prsty ani fotoaparát neudržím. Ale jen jsem vešel mezi stromy, bylo jinak. Vítr zmizel, prstíky se rozhýbaly a nálada se zvedla. Hrátky světel a stínů začaly být zase zajímavé, a koneckonců, třeba i dutý pařez byl v tom světle pěkný.

Do zástavby jsem se dostal záhy. Proplížil jsem se v bezpečné vzdálenosti od domu kamarádů (však mi Maruška prý vyhrožovala strašnou pomstou, když se budu motat kolem, a nezajdu na kafe, ale auto tam nestálo, asi ani nebyli doma) a prošel jsem uličkami, kde jsem už byl. Po dobu mé nepřítomnosti se nic nezměnilo. Ale už za rohem… Tenhle dům musel být kdysi velmi pěkný. Nějaké ozdůbky se i dochovaly. Teď, hanba pohledět. Každá cihla jiná, co okno jiná ves, jiný pes. V téhle chvíli mě snad poprvé napadlo, co vlastně dělá člověk, který tu dostává plat jako městský architekt.

Tuhle ulici jsem radši urychleně opustil a zašel se podívat k umělecké vinárně Ateliér. Ne, že by to byl objekt ošklivý a zchátralý, ale v tuhle chvíli mě zaujal spíš jeho zadní trakt s malebným stromovím. Průhled protější ulicí do jižní a výše položené části našeho města je poutavý, ale víc mě potěšil nález další cedule do sbírky (proboha nekradu je, jen obrázky si dělám). Tohle už opravdu udělalo výpravu úspěšnou.

Když jsem potom o něco později, po nezbytném občerstvení, kráčel domů, Studená fronta se opravdu blížila.

A potom sněžilo a sněžilo…