Ladožské jezero - současnost

Přála jsem si vidět Ladožské jezero a hlavně pevnost Schlüsselburg. Jenže byl říjen a na zájezd se přihlásilo málo lidí. Rozhodla jsem se jet vlakem z Finského nádraží do poslední stanice Ladožskoje ozero. Jedna cesta příměstským vlakem stála 118 rublů a trvá hodinu a 20 minut.

Cesta vedla příjemnou podzimní krajinou, skoro samými lesy, nejelo moc lidí a na konečné jsem vystupovala sama. Bohužel se ochladilo, byla mlha a viditelnost špatná. Měla jsem tu tři hodiny čas. Nikde nikdo a nic. Obchody zavřené, moderní nádraží také.

Vydala jsem se podél jezera, šla jsem chvíli po písčité pláži, chvíli mezi domy a chatami. Hodně se tu staví. Tabule u silnice nabízejí pozemky, chaty, domy a byty na prodej. Sem tam bylo slyšet, že se pracuje. Nic nejezdilo ani po silnici.

Přišla jsem k rozlehlému areálu u jezera, kde konečně byl nějaký život. Restaurace byla otevřená a kromě majitelů a jedné dvojice na dovolené, jak jsem poznala z rozhovoru, jsem byla jediný host. Seděla jsem v teple, popíjela čaj, pak kafe a dívala se na jezero, které se vynořilo z mlhy. Vypadá jako moře. Z rádia se linuly ruské a (asi) finské písničky.

Neodolala jsem a dala si polévku soljanka po ladožsky. Dostala jsem půllitrový kotlík a měla co dělat ji sníst. To byla dobrota! Tři druhy ryb, losos a další nevím, brambory, plno zeleniny a smetana, jako u boršče. Stála 250 rublů, což jsem z jídelníčku věděla. Ale když se člověk dobře nají, rád zaplatí.

Zpáteční cestu jsem šla po silnici a na závěr jsem se zastavila v Muzeu blokády blízko nádraží (článek).

Také jsem se dočetla, že v létě odtud jezdí trajekty k pevnosti, to se nedalo nic dělat. Schlüsselburg bude příště!